Bylo, nebylo...
Vizita
Bì¾ný nemocnièní pokoj na interním oddìlení ¾il svým typickým zpùsobem. Pìt postelí, pìt pacientù, pìt osudù. Na jedné z nich jsem doèasnì pobývala já, jako nejmladší èlenka náhodného uskupení. Bylo mnì dvacet let a okolní spolule¾ící pøekroèily padesátku. Jak u¾ to bývá, uzavøená spoleènost, bez nìjakých zvláštních podnìtù zvenèí, se semkla, a otevírala své duše, vzpomínky, zá¾itky. Urèitì by ¾ádnou z nás nenapadlo, ¾e osoba, kterou jsme minulý týden vùbec neznaly, zaène dopodrobna líèit svùj soukromý ¾ivot s detaily, nad kterými se mnì èervenaly prsty u nohou studem.
I kdy¾ jsme ka¾dá z nás ¾ily svùj vlastní ¾ivot, pøesto jsme prahly touhou seznámit zbylé pacientky s našimi vnitøními svìty.
Statná šedesátiletá paní, po operaci snad ¾luèníku(?), za kterou dennì docházel drobný mu¾íèek a pøinášel dle mého názoru nestravitelné po¾ivatiny ve stavu normálním, nato¾ tak pooperaèním. Ka¾dý den ji dr¾el za ruku, a kdy¾ ji pustil, tak jen proto, aby jí nakrájel øízeèek nebo zákuseèek. Paní pøepeèlivou péèi svého Rudýnka pøe¾ila a vzkvétala. Navzdory øízeèkùm, navzdory koblihám!
Starší paní, která mìla velké potí¾e sledovat hovor (špatnì slyšela), byla sama jak kùl v plotì, nikdo za ní nikdy nepøišel, nikdo jí nic nepøinesl. Byla velmi milá, tichá, skromná a nenápadná.
Vedle mne kynula rù¾olící padesátnice, která mnì ujiš»ovala, ¾e ji nedávno bylo tøicet, dennì se líèila (a pìknì nièila erární prádlo), koketnì vyhazovala no¾ky pøed jakýmkoliv lékaøem, zøízencem èi sanitáøem. Do konce svého pobytu jsem nepochopila co jí je. Zdraví z ní pøímo ukapávalo kolem všech postelí, a rozprostíralo se po nemocnièním pokoji v nìkolikacentimetrové vrstvì. Návštìvy mìla rùzné, nìkdy i hrùzné. Její hlasitý hovor, smích, rozmáchlá gesta, vysoký nepøíjemný fistulkový hlas mnì budily ještì dlouho poté co jsem byla zpátky doma.
Další lù¾ko bylo jen hostovní, jak jsem si v duchu øíkala. Lidé se na nìm mìnili témìø po hodinách. A¾ jedna, dùle¾itá hodina zaklepala na dveøe.
Hodina „H“, velká vizita.
U¾ pobíhání sester v èele s vrchní sestrou nás znervózòovalo. Urovnávání polštáøù, prostìradel, kontrola noèních stolkù, všechno pryè(!) jen sklenice s nemocnièním èajem mohla osamocenì vzhlí¾et ke dveøím.
Já jsem doufala, ¾e u¾ mnì pustí domù. Nebyla jsem pøipravena sdílet tak dlouhou dobu svou nejintimnìjší èást mne samé s kýmkoliv. Hodiny jsem jen le¾ela a poslouchala hovor, sna¾ila jsem se èíst. To ale dost dobøe nešlo kvùli hluèné „tøicátnici“, která mìla stále nìjaké dotazy, tu na mou barvu vlasù, tu na krém, kterým jsem si natírala ruce, jindy zase chtìla pøièichnout k mýdlu, které pou¾ívám, èi „ochutnat“ léky, které jsem mìla. Uhnízdila se v ní pøedstava, ¾e já dostávám léky lepší, dra¾ší, dovozové a ji odbývají èeskými šmejdy. Nedala si to vymluvit, marnost nad marnost.
U¾ jsme strnule le¾ely nìkolik minut, bály jsme se pohnout, dýchat, jen jsme pozornì poslouchaly, zda u¾ VELKÁ vizita je za našimi dveømi.
Byla jsem první. Primáø vyslechl zprávu od ošetøujícího lékaøe, proèetl si nìjak papíry a zvesela oznámil – „tak se balte sleèno, co taky tady s vámi, ¾e jo!“
Byl to ten nejpøíjemnìjší okam¾ik z celého pobytu, a primáøe, malého, svalnatého a vìènì jakoby nabruèeného staøíka jsem v ten moment velmi milovala.
Spokojnì jsem se zasunula upìt pod do úhlednì pravoúhle srovnané deky a mohla v klidu – i kdy¾ to je neslušné – sledovat tok dalších událostí, zpráv a reakcí. To mnì taky moc vadilo, ¾e by» jsme sdílely spoleèný pokoj, své zá¾itky i pocity. Nemohla jsem vstøebat fakt, ¾e zprávu o stavu mého ¾aludku, koneèníku èi jiných orgánù pozornì vyslechli i další pacienti.
Jen¾e, znáte to. Dost dobøe nejde vypnout uši, kdy¾ je všude hrobové ticho a nahlas se probírá cokoliv – a» je to stav vody na èeských tocích nebo stav slinivky pacientky naproti.
Další zastávka suity lékaøù, sester a dalšího personálu byla u „tøicátnice“. Ta, vyzbrojena makeupem, noèní košilku rozvernì odepnutou, òadra se dmula a dmula, a rozpaèitì se valila ven, pøidala k nim no¾ku, kterou ladnì vysunula zpod deky a prohlásila:
„Teda pane primáøi, já u¾ to sleduji delší dobu. Ta mladá tady jde domù, proto¾e jí dáváte ty švýcarské tabletky, já jsem si všimla! Já je chci taky! A jestli to nìco stojí, øeknìte rovnou kolik, já vám to dám!“
Nastalo ticho ještì vìtší, primáø se sklonil nad deskami se zdravotní dokumentací a mìla jsem pocit, ¾e se nemù¾e udr¾et smíchy. Vrchní sestra pohotovì zasáhla. „Tøicátnici (?)“ usmìrnila, vysvìtlila, ¾e mám jinou diagnózu, chytla ji za nohu, kterou nešetrnì zasunula zpátky pod deku, a mrazivým pohledem naznaèila, ¾e si to s ní vyøídí „PO“ vizitì. Vrchní ji evidentnì nemìla ráda, a proto asi ty její „švýcarské“ nahrazovala acylpyrinem. Tomu pevnì a neochvìjnì pacientka vìøila.
Nevím, jestli dostala ony zázraèné švýcarské tabletky, po kterých se chodí „domù“. Celá skupina lékaøù se velmi rychle pøesunula k další posteli.
Milá staøenka byla ochota sama, jak vyhovìt pánùm v bílých pláštích, pozornì naslouchala s uchem natoèeným, aby jí neušlo ani slùvko.
Primáø se dotazoval sestry na tlak, teplotu, stolici, a pak se zeptal:
„Jakou má planí Horáèková tenzi?“
Ne¾ se sestra staèila nadechnout, babièka pohotovì pøiblí¾ila ke tváøi primáøe, a oznámila:
„Malou pane dochtor, strašnì malou, nemohl byste zaøídit, aby mnì ji zvedli? Ani po man¾elovi penzi neberu…“.
Tentokrát se primáø rozesmál nahlas a vrchní sestra nezasahovala.
Náš veselý pokoj však stále nebyl „hotov“.
Èilá ¾luèníkáøka mìla jediný dotaz a nemohla se doèkat, a¾ primáø pøistoupí k její posteli.
Ne¾ staèil øíct obligátní „Tak, jak se vede?“, ¾luèníkáøka se prudce posadila, a nasadila rozhodný a velmi dùrazný tón:
„Rudýnek se ptá, jestli po návratu u¾ budu moct dìlat ty osmièky!“.
Nikdo, a já vùbec ne, jsme nepochopili.
Jaké osmièky? Kde? S èím?
Po chvilce rozpakù se primáø osmìlil, aè bylo vidìt, ¾e mu to moc pod vousy nejde.
„Jaké osmièky, paní Drábková?“
„No pøece sexovní, pane doktor, jestli prý mnì to nepraskne, kdy¾ budu nad Rudýnkem dìlat zase osmièky, to on rád….“
Praskla jsem málem já a ostatní sbor, a to smíchy. Mìla týden po operaci a velmi záva¾né starosti!
Jak u¾ to bývá, po návratu domù jsem za nìkolik dní na své „nejbli¾ší“ zapomnìla. Byla to jen krátká epizoda, ¾ivot šel dál.
Minulý týden jsem se vrátila z nemocnice, z interního oddìlení, kam mnì zahnala slinivka.
Vybavil se mnì pobyt pøed témìø ètyøiceti lety. Kromì stejnì nechutného a vybledlého nemocnièního èaje se však zmìnilo témìø všechno. Primáø, sestry, pokoje, pacienti… a taky já. Na pokoji jsme byly jen tøi.
Po dvou dnech jsem zkonstatovala, ¾e:
„Tenzi“ budu mít malou, velmi malou, a po¾ádám primáøe o zvednutí.
Švýcarské léky asi nedostanu, nejen proto, ¾e u¾ mnì není dvacet, ale, ¾e asi ¾ádné na skladì nemají.
®ádný Rudýnek mnì nenosil øízeèky.
Jen ty osmièky – ty mnì nechávají klidnou. Na ty jsem ve svém rozpolo¾ení nemocného ani nepomyslela.
Dagmar Jarošová