Kdy¾ babièky cvièí Tai-Èi
Zaèalo to krátkým oznámením v regionálních novinách: „Pro všechny, kteøí usilují o upevnìní svého zdraví a chtìjí vyu¾ít léèebné metody z Východu, otevíráme kurz Taj-Èi. Pohybovými cviky objevíte proudìní skryté energie a nastolíte harmonii tìla i ducha.“ Ámen, dodala jsem k závìru vìty, a šla jsem se pøihlásit. Vzhledem k tomu, ¾e ÈT uvádìla kdysi zábìry scvrklých èínských babièek a dìdeèkù, kteøí pùvabnými pohyby suchých pa¾í dokonale harmonizovali s pøírodou, vìdìla jsem, ¾e Taj-Èi je cvièení stvoøené pro mì. Rozhodla jsem se, ¾e budu taky harmonizovat.
Skupina tajèichtivých cvièencù ke které jsem byla zaøazena, sestávala z osmi barbín, dvou babièek vèetnì mne, tøí svalovcù a osmi cvièenek, které ani v nejmenším nepøipomínaly scvrklé èínské staøenky. Renomovaný uèitel, mistr Taj-Èi cjuaò ve stylu Ècheò, absolvent Školy døímajícího tygra, nám rozdal papíry s rozepsanou sestavou 24 forem Taj-èi. Popis jednotlivých forem byl psán èesky, ale pro mne mìl stejnou platnost, jako kdyby byl psán èínským kaligrafickým písmem. Èetla jsem: Pohlazení páva za ocas zleva. Had a zlatý kohout stojí na levé noze. Prohrábnutí høívy divokého konì. Odtlaèení opice. Obrat a kop levou patou. Bodnutí jehly do moøského dna. Prohození tkalcovského èlunku.…. atd. atd. Pøepadlo mì zlé tušení.
Jenom¾e nic nemusí být tak horké, jak se uvaøí. První fází cvièení jsem byla nadšená. Zvládla jsem to nádhernì a pochopila hravì. Ka¾dý, kdo nevlastnil karimatku, si stáhl z dvoumetrové hromady ¾ínìnku, aby se na ni bla¾enì uvelebil a relaxoval podle tichých a vemlouvavých pokynù mistra. Uèili jsme se pøenášení pocitu tíhy do konèetin i celého tìla. Pøes veškeré úsilí se mi pøenášení tíhy moc nedaøilo. Jediné co mì tí¾ilo, byl moèový mìchýø a obava, co bude dál. Po deseti minutách relaxace zaèalo moje zlé tušení nabývat konkrétnìjší podoby.
První forma Taj-Èi bylo zvedání energie. Svalovcùm muselo být hej, ale já jsem veškerou energii vyèerpala ovládáním moèového mìchýøe. Nicménì pøedstírala jsem, ¾e zvedat energii je pro mne hraèka.
Druhá forma pøesahovala ji¾ moje chápání. Mistr nádhernými, ladnými pohyby prohraboval høívu divokého konì, zatím co já jsem se zmohla tak akorát na jedno ubohé hrábnutí. Barbína, která cvièila za mnou, zjevnì nadaná pronikavou inteligencí, si mì otestovala jako babku se sní¾eným IQ, prohlásila do hrobového ticha: „Paní, dìláte to špatnì!“ To rozhodlo. Byla jsem odhodlaná vytrvat a propracovat se k formì èíslo 15, - co¾ byl Obrat a kop levou patou. Barbína mìla štìstí, ¾e opustila naše øady ji¾ pøi páté formì Hry na loutnu. Ostatní barbíny, dva svalovci a jedna babièka nevydr¾ely, a prùbì¾nì vypadávaly ze skupiny. Cvièení pokraèovalo. Ka¾dé pondìlí dvì hodiny, plných sedm mìsícù.
Vím, ¾e nejsem pohybovì pøíliš nadaná, ale nìkde hluboko v mozkových závitech jsem mìla zafixováno pøísloví ještì z doby studia nìmeckého jazyka: Übung macht den Meister – cvièení dìlá mistra. Cvièila jsem usilovnì a poctivì. Vidina dosáhnout kvalit mistra, byla nekoneènì vzdálená, absolutnì nereálná, nedosa¾itelná. Zorka Jandová, mistrynì asijských bojových umìní ze mì urèitì nebude. Spokojila jsem se s rolí sna¾ivého uènì.
V pøíruèce, kterou jsem si zakoupila za úèelem prohloubení teoretických vìdomostí se pravilo: „Taj-Èi je èasový moment od nièeho k nìèemu – je to substance bytí. Cvièení nás pøiblí¾í k samotné podstatì vesmíru.“ Ve snaze pøiblí¾it se k podstatì vesmíru jsem se v domácnosti zaèala pohybovat spíš od nièeho k nièemu. Dìda zaèal být velmi kritický k substanci mého bytí. Kdy¾ jsem jednou u televize procvièovala vláèné, mìkké pohyby rukou, prohlásil nevrle: “Proboha co dìláš? V¾dy» jsi mi mohla vylít kafe!“
Odpovìdìla jsem dotèenì: „ Nacvièuji formu Bílý jeøáb rozpíná køídla.“
„Je¾íšikriste, nemohla bys je rozpínat v pøedsíni? Nevidím pøes tebe na televizi!“ Urazila jsem se a pøemýšlela, proè jsem si ho vùbec pøed padesáti lety vzala.
Nav¾dy vyhoštìna se svým cvièením ze spoleèného obýváku do pøedsínì, procvièovala jsem jednou Hada a zlatého kohouta stojícího na pravé noze. Tuto slo¾itou formu jsem vláènými, ladnými pohyby mìla v úmyslu pøivést k dokonalosti, abych za¾ila meditaci v pohybu a rozproudila tak léèivou energii èchi. Ani jsem si nevšimla, ¾e mì pøi té energetické transformaci pozoruje man¾el, který s jízlivou jedovatostí prohlásil:
„Ale, ale, nacvièujete Labutí jezero?“
„Móc vtipné!“ opáèila jsem a potlaèila chu» pøedvést mu formu èíslo 14 – Úder pìstí na uši.
V létì jsme jeli na dovolenou. Jeli s námi dìti, desetiletý vnuk a dvanáctiletá vnuèka. Oba vìdìli o mojí posedlosti cvièením a ¾ádali:
„Babi, ¾e nebudeš cvièit tajèi?!“
Nechápala jsem, co jim na tom vadí a zeptala jsem se:
„Proè? je na tom nìco špatného?“
„To né, ale nám to pøipadá takový blbý,“ odpovìdìl vnouèek.
Cvièení v pøírodì èlovìku skuteènì pøináší pocit vnitøní radosti a harmonie. Kdy¾ jsem byla pøesvìdèena, ¾e jsem na zahradì hotelu sama a nikdo mì nevidí, cvièila jsem bosky v orosené trávì. Jednoho dne, zrovna v okam¾iku, kdy jsem soustøedìnì rozhánìla oblaky, co¾ je krásná forma èíslo 10, jsem za plotem zahrady zaslechla mu¾ský hlas:
„Nevíš kdo to je, ta paní, co tam cvièí?“
Odpovìï znìla: „Ne…, já ji neznám. Ale ta tady tak blbne ka¾dý den.“
Ten Jidáš! Zapøel vlastní babièku.
V zimì jsem si zlomila ruku. Na tøi mìsíce mi ji dali do sádry. Rodina byla š»astná a spokojenì si oddechla.
Rù¾ena Sosýnová