Kdy¾ andílkùm rostou rù¾ky
Jsou na svìtì místa, která doká¾í èlovìka okouzlit nádhernou krajinou, lesním tichem, zpìnìným pøíbojem moøských vln, nebo magickou krásou hor. Jsou místa, která vás naplòují radostným pocitem pramenícím z pro¾itkù, které byste rádi pøivolali zpátky, ale zùstávají u¾ jen ve vašich vzpomínkách. Moje vzpomínka se vá¾e k místu, které sice èlovìku nebere dech závratnou a výjimeènou krásou pøírody, ale pro mì má svùj pùvab a svoji pøita¾livost. To místo je v Polsku u Otmuchovského jezera. A právì zde, v chatovém táboøe, jsem poznala Ywonnu a Izabelu. Dovolte prosím, abych vám je pøedstavila.
Ywonna a Izabela, jak hlásaly èetné èmáraniny na zdech, byla šestiletá dvojèata, se kterými, podle vyjádøení jejich maminky, šili všichni polští èerti. Zpoèátku, pøi pohledu na ty andìlsky líbezné tváøièky tomu nikdo nevìøil. To bylo ovšem zpoèátku. Pozdìji bylo jasné, ¾e se k tìm polským èertùm museli pøidat snad všichni èerti zahranièní.
Obìma dvojèatùm zaèínal den brzy ráno. O pùl šesté se zaèalo spícím táborem ozývat pøíšerné vrzání houpaèek a skøípìní kolotoèe. To Ywonna s Izabelou nacvièovaly svá vrcholná akrobatická èísla, aby diváctvo pøi jejich zhlédnutí padalo do mdlob. Ka¾dý den peèlivì pøipravovaly nová pøekvapení. Jestli¾e na vás pøi otevøení popelnice vyskoèila rozzuøená koèka s koupací èepicí na hlavì, mohli jste si být jisti, ¾e ji tam zavøela Ywonna nebo Izabela. Pochopitelnì nikomu se nikdy nepodaøilo pravou pachatelku identifikovat, nebo» si byly podobny jako vejce vejci. A tak dodnes pro mì zùstalo záhadou, která z nich tenkrát pøivedla to hrozné psisko.
Bylo krátce pøed polednem. Pøipravovala jsem obìd – jídlo typicky tábornické, v táborových podmínkách. Nicménì vonìlo to bájeènì. „Deò dóbry,“ ozval se za mnou sladký hlásek, doprovázený podivným temným funìním. Otoèila jsem se … a ztuhla. Pes baskervilský! – byla moje první myšlenka, kdy¾ jsem za sebou vidìla obrovského hafana s oèima podlitýma krví, zubiska vycenìné. „Ywonno, Izabelo!“ zajeèela jsem zdìšenì, nebo» jsem nevìdìla, která z nich dr¾í tu bestii na vodítku: „Hned odveï to strašné psisko!“ „Toto jest bardzo dobry pies! On pani nìugryznì, tylko tutaj trocha poèmucha,“ uklidòoval mì sladký hlásek. Kdy¾ však vidìla, ¾e se její uklidòování minulo s úèinkem, pohrozila velitelsky psovi: „Daj spókoj, zobaè, pani jest ciala denìrvovana!“ Jenom¾e to u¾ ten bardzo dobry pies neslyšel. Hlavu mìl zara¾enou v kastrolu s gulášem a¾ po ušiska.
Ve vzácných chvílích, kdy dvojèata nemìla zrovna nic dùle¾itého na práci, pøicupitala obvykle za mnou na „taku dyškusiju,“ která, jak praví oblíbené rèení komentátorù, se konala v pøátelském ovzduší obou zúèastnìných stran, je¾ setrvaly v delších srdeèných rozhovorech. V podstatì déletrvající srdeèné rozhovory sestávaly z malování obrázkù, na kterých si zúèastnìné strany daly jaksepatøí zále¾et, co¾ dokazovaly dva svornì vyplazené jazýèky. Pomocí tu¾ky a papíru jsme vzájemnì objevovaly zvláštnosti obou øeèí a bájeènì jsme se pøi tom bavily.
Ywonna s Izabelou malovaly vlak. Kdy¾ mìl vlak asi padesát vagónù a kouø z lokomotivy viditelnì poznamenal jejich trièka, zeptala se mì jedna z nich vìcnì: „ A jak to še nazyva u vas?“ „ Vlak“ odpovìdìla jsem. „Vlak?“ opakovaly nejprve udivenì, a pak se zaèaly chichotat. “V l a k!“ Chichotání se stupòovalo v øehot. A pak u¾ to nevydr¾ely, vybìhly ze dveøí a volaly: „Mamušo, mamušo, poèong kolejovy nazyva še po èešsky vlak! Óch, chichichi, óóch chichichi, vlak! vlak! také bardzo smìnšne slovo!“
Naše spoleèné „dyškusie“ zasahovaly mimo jiné i do oblasti historické, kde sice nepatøím zrovna mezi experty, nicménì na otázku, zda u nás byly té¾ “krulevny“ jsem mohla odpovìdìt, ¾e ano. „Proše pani, nìch pani narysuje èešsku krulevnu“ ¾adonily, proto¾e nemohly vìdìt, ¾e moje pøedstava královny je znaènì ovlivnìna souèasností, ve které královny vystupují zpravidla v bikinách s mírami 120, 56 a 90. Takticky jsem proto po¾ádala dvojèata, aby nejprve ony namalovaly královnu polskou, nebo» jsem nechtìla svým výtvorem neblaze ovlivnit jejich pohled na èeskou historii. Ywonna s Izabelou se ujaly svého úkolu nesmírnì zodpovìdnì. Za nìjakou chvíli mi byla „krulevna polska“ pøedstavena na papíøe ve vší své majestátnosti. Chybìly jí sice nìkteré detaily jako krk a nos, zato však šaty s bohatstvím šperkù byly vyvedeny do nejmenších podrobností. Jinak ovšem – všechna èest královnì polské!
„Teraz pani!“ Dlanì mi zvlhly, na èele vyvstal studený pot. Nezbývalo, ne¾ pustit se do díla.
Na prvních tazích, kterými byla posti¾ena královnina hlava bylo znát znaèné umìlecké rozechvìní. Z dalšího však bylo zcela jasné, ¾e vzniká dílo, jemu¾ nelze upøít urèité hodnoty. Probudilo se ve mnì silné národní cítìní. Jestli¾e „krulevna polska“ mìla na ka¾dém prstì dva prsteny, pak mìla èeská královna ètyøi, nepoèítaje v to nìjaký ten prst rafinovanì pøidaný navíc. Ywonna s Izabelou sledovaly mùj umìlecký rozlet se zatajeným dechem, jen obèas pøerušovaly ten tvùrèí proces tichým „óch,“ nebo „ách!“ No prosím, celá léta èlovìk neví co je v nìm utajeno, a¾ teprve dìtské oèi mu pomohou otevøít bránu netušených mo¾ností.
Za tìchto úvah dokonèila jsem svou královnu èeskou a byla jsem pøipravena skromnì pøijmout hold, jen¾ tomuto dílu právem nále¾el. „Óóch“…. vydechli ti andílkové v ú¾asu. Óóch to nìmo¾live, ¾e by kdeš na šviatì, byly take strašne krulevny!“
K obvyklým jevùm ka¾dé dovolené patøí fronty. Jak ka¾dý ví z vlastních zkušeností, fronty bývají rùzné. Rozlišujeme je podle nìkolika hledisek. Odborné pojednání o frontách by zabralo mnoho èasu, proto shrnu jen obecnì: fronta je útvar, který vzniká zcela zákonitì a øídí se platnými zásadami. Frontových zásad je celá øada, ale mezi nejdùle¾itìjší patøí: Kdo døív pøijde, ten døív mele!
Pamìtlivá této zásady, vydala jsem se v èasných hodinách ranních k místu, kde se fronty tvoøí zpravidla podle zákonù bio-fyziologických. Z protìjší strany pøicházela rozespalá rekreantka zjevnì vedena stejnou zásadou, ale v polském znìní. Na místo jsme dorazily témìø souèasnì.
„Zajato,“ ohlašovala postavièka v rù¾ovém py¾amku, která stála pøede dveømi. Z dialogu, který za hodnou chvíli následoval jsme pochopily, ¾e za dveømi trùní Izabela a vìrná strá¾ pøede dveømi je Ywonna. Mezitím èas plynul.
Koneènì i vìrná strá¾ pozbyla trpìlivosti a energicky zabušila na dveøe: „Izabela, co tam robiš, o chvile tu bendì ciala kolajka!“
„A kdo tam jest?“ ozval se s bohorovným klidem hlásek za dveømi. “Èešska pani i polska pani“ a hlasem, který osùbku za dveømi rázem povýšil na rozhodujícího èinitele dodala:„….a która bendì piervša?“ Nastalo ticho. S polskou èekatelkou jsme si vymìnily tázavé pohledy. Bylo nám jasné, ¾e právì v této chvíli se na tom ztichlém místì øeší záva¾ná otázka, které z nás bude dána pøednost. Mezitím však èas plynul dál.
„Izabela, do diabla, która bendì piervša?“ pøerušila ticho Ywonna hlasem ji¾ znatelnì výhru¾ným z èeho¾ bylo zøejmé, ¾e si o vzniklé situaci vytvoøila správný pøehled. Ještì kratièké zaváhání…. a pak jasný a dùle¾itý hlásek za dveømi rozhodl velkoryse: „Ta, która zaproše!“ Frontové zákony vzaly za své.
Milých historek pro¾itých s tìmito dìtmi mám nepøebernì. V blízkosti malých andílkù s èertovskými rù¾ky jsem pro¾ívala návrat do dìtského svìta plného hravosti, fantazie, snù a dìtské rozpustilosti. Poka¾dé, kdy¾ pøi návštìvì Polska stojím na bøehu Otmuchovského jezera a dívám se na jeho zèeøenou hladinu, pøála bych si znovu spatøit ve vodním zrcadle dvì líbezné tváøièky. Ywonnu a Izabelu.
Rù¾ena Sosýnová
Další èlánky autorky:
