Z pamìtí uèitele autoškoly - 2
Pøíznivé a poèetné ohlasy na mé Pamìti mì pøekvapily, a rozhodl jsem se vyhovìt. Uèil jsem v autoškole témìø dvacet let a z vyjukaného uèitele, který se bál, ¾e se pøed strojaøi, právníky èi lékaøi pøi výkladu ve tøídì znemo¾ní, se po pøevratu stal hlavní metodik výcviku pro celou republiku na Øeditelství autoškol. Profesních i osobních zá¾itkù za tu dobu bylo bezpoèet, nìkteré u¾ se na stránkách SeniorTipu objevily.
Mohlo by se zdát, ¾e nešikovými v autì jsou jen ¾eny, ale to není pravda. Mohou to být i mu¾i, a ne ledajací. Ten pán, o nìm¾ chci psát, nebyl Celkom Spokojený cikán, jak by se mohlo zdát ze zkratky u jeho jména, ale byl to in¾enýr a vìdec. Velice slušný, zdvoøilý a nesmìlý, v seniorském vìku, kdesi kolem šedesátky. Písemné testy k pøedneseným pravidlùm silnièního provozu zvládal levou zadní, byl v¾dy mezi prvními, kteøí je odevzdali a šli domù.
S jízdou to bylo horší. Nejen¾e si pletl levou a pravou stranu, ale také levou a pravou nohu a dalo dost práce ho nauèit šlapat správnì na pedály. Své motorické nedostateènosti si byl vìdom, stydìl se za ni, a o to usilovnìji se sna¾il, aby ji pøekonal. Mìl štìstí, ¾e narazil zrovna na mne, uèitele, který si vypracoval efektivní systém výuky s postupem nácviku od jednodušších operací k slo¾itìjším. Na rozdíl od mnoha jiných jsem nevydal povel: jedem, ale uèili jsme se tøeba jen: pøidat plyn - ubrat, pøibrzdit - rozjet atp. Staèila však jen malá komplikace v provozu a náš pan in¾enýr zaèal zmatkovat. Aby získal jistotu a nedopouštìl se chyb, nauèil se podle mého výkladu ve tøídì jednotlivé pracovní postupy zpamìti a nahlas si diktoval, co má udìlat. Tak napø. po rozjezdu si vydal pokyn - pøeøadíme na dvojku: sešlápnout spojku, uvolnit plyn, pøeøadit, uvolnit spojku, pøidat plyn atp. Stejné to bylo pøi zastavování èi odboèování. V¾dy si nadiktoval, co má udìlat.
S nìèím podobným jsem se nikdy pøedtím, ani potom, nesetkal, ale musím pøiznat, ¾e to mìlo efektivní výsledek. Øidièských chyb ubývalo, a tak, i kdy¾ ho pøíprava na zkoušku stála víc ne¾ ostatní, proto¾e si jízdy ochotnì pøikupoval, stihl ji skládat s ostatními ve tøídì.
Zkušební komisaø byl také pán pøed penzí, i kdy¾ o dekádu mladší. Mìl pochopení pro zkouškovou trému a nesnášel suverénní mladíky, co se chtìli pøedvést. Kdy¾ nìkteré sleèny, jím¾ uniforma zatemnila mozek, posílal domù, aby pøišly pøíštì, témìø se jim omlouval.
Náš pan in¾enýr zasedl za volant a zahájil svou samomluvu, jako by ve voze ¾ádný komisaø nebyl. Upravit sedadlo, seøídit zrcátka, pøipoutat se, sepnout klíèek, okouknout kontrolky, 3 – 5 sekund startovat…
Komisaø vzhlédl od svých papírù a pøekvapenì zíral. Pan in¾enýr mezitím natoèil motor, vyjmenoval, co udìlat, aby se rozjel - a komisaø vyslal ke mnì tázavý pohled. No co? Pokýval jsem rameny na znamení, ¾e mnì to nijak nevadí.
®ákovi nebylo co vyèítat, pøesnì plnil komisaøovy pøíkazy a stále si pøi tom polohlasnì povídal. Nedopustil se ¾ádné dopravní ani øidièské chyby, a tak mu komisaø byl nucen sdìlit, ¾e zkoušku udìlal. Neodpustil si pøi tom poznámku, v ní¾ novopeèenému øidièi doporuèoval, aby se ve vlastním zájmu radìji vyhýbal frekventovanému provozu. Pan in¾enýr mu to samozøejmì rukoudáním slíbil.
Od zkoušky uplynuly dva mìsíce a dostal jsem od pana in¾enýra pohled s Mont Saint Michel .
„Zdravím vás z Francie, “stálo tam èerné na bílém.“ Jelo se mi dobøe, mìl jsem jen malou kolizi s nìjakým Francouzem, ale tomu nestálo za to ani zastavit.“
Váš ¾ák – a podpis.
Ivo Antušek
