Pøihnala se znenadání - jarní bouøka. Krásný podveèer, najednou mraky, setmìlo se a spustil liják. A jaký, hotová prùtr¾ mraèen!
Rozsvítila jsem svìtlo, ale to najednou škyt, škyt a zhaslo. Výpadek proudu.
„Neci tmu, bojím...“ ozvala se z kuchynì moje malá vnuèka všeteèka. Sedìla v ohrádce plné plyšákù a jiných hraèek, jinak hrozilo, ¾e na sebe nìco vylije, shodí, spadne ze schodù, nebo nìco jiného, pro¾íváme právì období, kdy bylo všechno, co není pøivázané výš ne¾ metr nad zemí je pro ni ¾ivotu nebezpeèné..
Neboj, rozsvítím svíèku, zavolala jsem na ni, a co jsem øekla, taky jsem hned udìlala..
Postavila jsem rozsvícenou svíèku na stùl, pod okno, ohrádka byla vedle v rohu..
Uvaøíme èajíèek a potom si budeme povídat, chceš?
„Ci…“ Právì zaèínala mluvit a dìlala to dùkladnì. Nezavøela pusinku od rána do veèera.
Za oknem bouøka øádila èím dál víc, ozývalo se burácení hromu a blesky se jen køi¾ovaly.
Najednou prudký poryv vìtru pozvedl záclonu (ventilaèku nikdy nezavíráme) a ta cípkem zavadila o plamen svíèky…
Rychle jsem popadla holèièku do náruèe a dívala jsem se nevìøícnì jak plamen rychle šplhal po záclonì nahoru.
Co mám dìlat? Natoèila jsem do konvice vodu a chrstla na záclonu. Jakoby bych házela pøísloveèný hrách. Plameny u¾ mlsnì olizovaly roletu.
S malou v náruèí jsem vybìhla z bytu a zazvonila na sousedy.
„Jardo, pojï sem prosím tì..“
,,Co se dìje?“
,,Pojï se podívat!“
Pomalu se vydal za mnou, v tom zavìtøil, vbìhl do kuchynì, popadl z ohrádky deku a zaèal s ní tlouct po døevìné garný¾i, která se právì s rachotem zøítila do ohrádky, pøesnì do míst, kde ještì pøed chvilièkou sedìla malièká..
,,Pøíštì zaøvi HOØÍ, køièel pøi tom!“
Podaøilo se mu oheò zlikvidovat!
Bouøka, jak náhle zaèala, tak náhle skonèila. Zvìdavci, které pod okno pøilákaly poletující jiskøièky se rozešli. Sluníèko opìt zaèalo svítit jakoby se nic nestalo.
Jen ¾alostné pozùstatky ohrádky a propálený stùl pøipomínají, ¾e opatrnosti není nikdy dost a ¾e oheò je dobrý sluha, ale zlý pán..