Bylo, nebylo…
aneb kdy¾ èlovìku na tom zále¾í
Jako asistentka øeditele podniku zahranièního obchodu jsem mìla dosti èasto pracovní jednání, tzv. pracovní obìdy, veèeøe, a jiné tuze zábavné akce. Zábavné jen pro toho, kdo absolvuje podobné atrakce zhruba dvakrát do mìsíce. Únavné pro toho, kdo neví dne ani hodiny, a tyto akce prorùstají do soukromého èasu, ¾ivota a bytí nìkdy i nìkolikrát týdnì.
Kolikrát jsem si radìji pøála sedìt doma s dobrou kní¾kou v ruce, a zatím jsem se musela usmívat a konverzovat se zcela nesympatickými a únavnými lidmi, a¾ do posledního návštìvníka, nebo» jsem odpovídala za jeho bezpeèný pøesun taxíkem do hotelu a závìreèný úèet. Bavilo mne to asi rok, pak u¾ to bylo únavné, stále se opakující, otravné, a trèet nìkde hluboko po pùlnoci tøeba jen kvùli dvìma dosud zcela alkoholem neodrovnaných hostù bylo vyèerpávající.
Byly ovšem akce výjimeèné, kdy i okoralé srdce a duše i tìlo ji¾ unaveného návštìvníka rùzných akcí se vzepjaly k aktivní, nejen pasivnì nucené úèasti.
Jedna taková celkem pøijatelná se odehrávala v parádní restauraci, salonku pro nejvyšší smetánku, v mírném podveèeru. Úèastnili se nejen zástupci rùzných ministerstev, vlády, ale i zahranièní hosté – a to v nemalém poètu. Takovéto akce jsem brala trochu vá¾nìji, a také se peèlivìji pøipravovala. Nejen pracovnì, ale i co se týká vizá¾e.
Ona restaurace byla od mého domu co by kamenem dohodil, a jak u¾ to bývá, právì proto jsem nestíhala! U¾ se za pár minut blí¾ila doba zahájení, slavnostních a tu ménì tu více zábavných proslovù. U¾ jsem byla nalíèená, peèlivì uèesaná, slavnostní šaty („kostelové“, jak øíkala moje babièka) nachystané bez poskvrnky a bez hany.
Ještì rychle pøeleštit lodièky, umýt ruce, obalit se jemným parfémem, kabát – a u¾ jsem letìla. Opravdu na poslední chvíli!
Salonek mìl vlastní šatnu, která byla jako pøedsíò, se sklenìnou stìnou. Za ní u¾ sedìli témìø všichni, jen místo vedle mého super šéfa bylo volné a èekalo na mne. Pár lidí zpozornìlo, šéf s úlevou vydechl, kdy¾ vidìl, ¾e jsem pøece dorazila.
Sundala jsem kabát, podala šatnáøce, a vydala se smìrem ke sklenìné stìnì.
Nechápala jsem, proè v tuto chvíli ji¾ klidný šéf zmìnil barvu oblièeje a nadzvedl se ze ¾idle. Tøeba má støevní potí¾e, pomyslela jsem si.
Najednou však tichý hovor, který pøedchází oficiálnímu zahájení utichl zcela, a zraky všech míøily smìrem ke mnì. Vidìla jsem já je, vidìli oni mne.
„Proboha, snad nejdu tak pozdì!“, pomyslela jsem si, a podívala se na hodinky. Tento pohyb mnì byl osudný.
Kdy¾ mùj pohled sklouzl dolù na zápìstí, uvidìla jsem nevídané.
Mìla jsem perfektní úèes, mìla jsem perfektní make up. Mìla jsem exkluzivní šaty – ovšem ty zùstaly doma, pøipravené na vìšáku. Já tam stála sice v pøepychovém, ale pøece jen SPODNÍM prádle. Dodnes si pamatuji vzorek na podprsence i kalhotkách, podvazkový pas a speciální drahé punèochy z tuzexu.
Nebylo kam utéct. Stála jsem tìsnì pøed sklem, a za sklem asi tøicet mu¾ù, a dvì ¾eny. Pøipadala jsem si jako skalár v akváriu, ovšem neklièkovala jsem, stála jsem jak sádrový trpaslík.
Vteøiny se staly hodinami, a zachránila mne šatnáøka. Rychle vyhodnotila situaci, èile pøeskoèila pøes pultík, a hodila mnì mùj pláš» pøes ramena.
Nevím, kdo se zaèal smát první.
Faktem je, ¾e ne¾ jsem si pozapínala tìch milion sedm knoflíkù na kabátì, smáli se všichni. Šatnáøka, já – a hlavnì diváci za sklem.
Uprchla jsem domù.
U¾ jsem si nedokázala pøedstavit, ¾e budu vá¾nì naslouchat vládním projevùm a hodnocení èehokoliv, já byla vyhodnocena nále¾itì.
Od té doby mnì pøed ka¾dou akcí šéf prosil, a» si u¾ nikdy neberu kabát.
Dlouho se o tom vyprávìlo, dlouho si ze mì utahovali, ale naštìstí – výsledky práce naší agentury tím poznamenány nebyly. Ani na ministerstvu!
Dagmar Jarošová