Bylo, nebylo…
aneb historie jednoho man¾elství
„Trojku, dej tam trojku!“, øval mùj man¾el jako ranìný jelen v øíji.
Zaèal se mnì sápat po volantu, a svými dolními konèetinami zaèal okupovat mùj prostor pro mé nohy, a pro v té chvíli „mou“ brzdu, „mou“ spojku a „mùj“ plyn.
Jeliko¾ tahle idyla u¾ trvala nìkolik desítek nepøedstavitelnì dlouhých minut, byla jsem jako v¾dy rozrušená, vzteklá, a zmatená.
Napìtí a nervozita byly o to vìtší, ¾e dnes jsem byla po prvé pøipuštìna jako øidiè v našem u¾ tøi mìsíce novém autì. Nebylo to z milosti Bo¾í, ani z milosti mého man¾ela, ale jen z nutnosti, nebo» mùj man¾el na právì probìhlé návštìvì po¾il alkohol...
U¾ v naší starovìké škodovce jsem si u¾ila své, ale jeliko¾ byla stará, opotøebovaná, asi stejnou mìrou, jako já, nebylo to takové fortissimo, jako právì teï.
Jeliko¾ øazení v naší škodovce bylo úplnì jiné, ne¾ v tomto pro mì vrcholnì nesympatickém autì, zazmatkovala jsem ukázkovì, a místo trojky tam rvala zøejmì nìco úplnì jiného. Trénovala jsem sice doma v køesle s vaøeèkou, zapíchlou v ohbí opìráku, letitá praxe však udìlala v krizi své.
Ozval se hysterický výkøik mého mu¾e, a pøibli¾nì stejnì hysterickým zvukem protestovalo i to blbé auto.
Právì zøejmì vyprchal poslední zbyteèek lásky a citu mého mu¾e ke mnì (po patnácti letech man¾elství), nebo» se mnì chystal zabít, anebo aspoò pøizabít…
Ji¾ døíve jsem pokládala øízení auta v situaci, kdy vedle sedí mùj mu¾, za polovièní sebevra¾du.
Ze mì asi právì vyprchala poslední kapièka moudrosti, velkorysosti a shovívavosti.
Struèný výèet následujících pøevratných momentù v ¾ivotì mém, mého mu¾e a i našich dìtí byly dùsledkem této jediné, malé, a pøece startující epochální chvíli.
Zastavila jsem. Zrovna jsme se nacházeli na jedné z boèních cest na pøedmìstí, drobnì snì¾ilo, nikde ani ¾iváèka. Mobily byly ještì „na houbách“.
Vystoupila jsem z auta, a pøed zabouchnutím dvíøek jsem pronesla kupodivu ledovì klidným hlasem:
„Kdy¾ se ti to nelíbí, øiï si sám!“
Otoèila jsem se, a náhoda, jako ostatnì v pøevá¾né èásti našich ¾ivotù tomu chtìla, ¾e kolem projí¾dìlo nìjaké zbloudilé auto. Mávla jsem, auto zastavilo, já jsem nastoupila, a v pøíjemném hovoru s tehdy neznámým mu¾em jsem se nechala dovést a¾ domù.
Vùbec jsem v tu chvíli nepøemýšlela, co si man¾el poène na pomìrnì opuštìné cestì s alkoholem, smíchaným s krví, navíc bez kabátu, který lehkomyslnì zanechal na místì svého po¾ívání alkoholických nápojù.
Ale on si, bohu¾el, poèal.
Usedl za volant, jel, naboural do stromu, se štìstím nulového ranìní, øidièák mu vzali.
Od té doby ho do práce vozila jeho kolegynì, která „to mìla po cestì“.
Po pùl roce jsme se rozvedli, man¾el si vzal kolegyni, a já dodnes ¾iji s mu¾em, který mne tehdy odvezl z té zapadlé lesní pìšinky domù.
Dnes je man¾el po druhé rozvedený (asi taky blbì øadila). Mùj partner mnì nekecá do øízení ani auta, ani domácnosti, kabáty nezapomíná, alkohol pije s mírou, a hlavnì se zbyteènì nevzteká. A já vzpomínám jak to vlastnì všechno zaèalo.
“Trojku, dej tam trojku!“ øval tehdy mùj man¾el jako ranìný jelen v øíji.
Dagmar Jarošová
