AMANDA
Nejmenší pejsek na svìtì, to je èivava. Tu svoji jsem našla jako odrostlé štìòátko opuštìnou na venkovské silnici. Bylo to pøed osmi roky, 30. srpna, kdy se tudy rodiny s dìtmi vracejí po prázdninách do mìsta. Nejspíš to spolu souvisí.
®ila jsem tehdy na venkovì ve starém mlýnì s mou neteøí Libuškou; nalezence jsme pojmenovaly Amanda po její nedávno zemøelé jorkšírce. Amanda si na nové prostøedí rychle zvykla, hned první noc spala se mnou v posteli, celé dny jsme trávily spolu (já u¾ jsem byla dùchodkyní) a tak jsem se stala její hlavní panièkou. Tou jsem zùstala, pøesto¾e jsem po nìkolika spoleèných letech odešla do Prahy, kam jsem ji s sebou nemohla v té dobì vzít. Amanda zùstala ve mlýnì v opatrování Libušky. S man¾elem jsme ji podle mo¾nosti navštìvovali a v¾dy mì láskyplnì vítala.
A tu, letos v létì, se k nám obì dìvèata, Libuška i Amanda, natrvalo pøistìhovaly. Od první chvíle jsem se stala opìt její první panièkou a mám ji neustále v patách, na klínì, v posteli, všude. Mìli jsme jen starost, jak si zvykne z venkovského prostøedí na rušné Vinohrady? Chodím ji pravidelnì venèit ètyøikrát dennì. Zvládá tento nový re¾im dobøe, dalo by se øíci, ¾e s gustem. Dychtivì cupitá vpøed tak rychle, ¾e jí sotva staèím a pøi návratu u¾ pozná dùm i dveøe, kam patøí. Doma nám neudìlala ani lou¾ièku, našla si v bytì oblíbená místa a je oèividnì spokojená. Všichni ji milujeme.
Ona, drobounká feneèka, ani¾ to sama ví, pøináší dennì radost nejen nám doma, ale, jak s potìšením sleduji, té¾ spoustì lidí, je¾ potkáváme na ulici. Nemine jediná vycházka, aby se pøi pohledu na ni vìtšina chodcù neusmála èi nás obì dokonce neoslovila. Dokonce jsme obdaøeny zvoláními jako „ta je nádherná, ta je krásná“ a podobnì. Zaujalo mì, ¾e jiné pejsky lidé míjejí bez viditelného zájmu – a ¾e jich na Vinohradech je!
Øíkala jsem si, ¾e sklízí obdiv snad za to, jak, malinká, udatnì bì¾í vpøed a své velké oèi má plné radosti? To je jistì tak, dokonce i jiní pejsci, které potkáváme, ji rádi zdraví. Ale pøece … i nahlédla jsem do knihy, nazvané jednoduše ÈIVAVA od autorky Andrewsové a tam se èivava charakterizuje po všech stránkách tak, jakoby byla napsána o mé Amandì. V kapitole o pùvodu tohoto miniaturního pejska se dozvídám, ¾e s nejvìtší pravdìpodobností pochází z pøedkolumbovských dob mexického státu Chihuahua; odtud i její pojmenování èivava. V souèasných plemenných standardech se její temperament popisuje „jako ¾ivý, horlivý a inteligentní. Èivava je vskutku neustále š»astná. Jeden z nejpøesvìdèivìjších plemenných znakù je pak to, ¾e ona uctívá svého chovatele jako boha.“
Detaily mayského kalendáøe
Dnes tedy slou¾í èivava èlovìku jako láskyplný pøítel; potìší svého pána v ka¾dé situaci. Jak to bylo kdysi, v té dávné aztécké dobì? Zdá se, ¾e i tehdy ji lidé milovali, ba dokonce uctívali; svìdèí o tom nálezy balzamovaných pejskù v aztéckých hrobech, jejich sošky i jejich zpodobení na mystických mayských kalendáøových mandalách. Toto tajemné tisícileté kouzlo k nám nejspíš promlouvá i dnes. Proto je ka¾dé setkání s èivavou neodolatelným pohlazením duše.