Jak jsem se nakonec domluvil s armádou
Poèátkem osmdesátých let, kdy u¾ jsem byl dávno v civilu a na svou nìkdejší vojenskou slu¾bu, která skonèila na podzim roku 69 jsem si ani nevzpomnìl, vzpomnìla si na mne znovu armáda. Byl jsem náhle pozván na jakési školení, kde jsem se s pøekvapením dozvìdìl, ¾e mezinárodní situace se tuze zhoršila. Kapitalisté opìt vystrkují rù¾ky a je tøeba se jim ráznì postavit. Byl jsem tudí¾ zaøazen do jakési „mobilizaèní skupiny" a na mé protesty, ¾e jsem civilní osobou,nebyl brán zøetel. Pouèili mne, ¾e i v civilu jsem vojákem a mohu být libovolnì vyu¾íván armádou kdykoli. A to a¾ do dosa¾ení dùchodového vìku. Vùbec se mi to nelíbilo, ale co dìlat?
Noèní pøepady v našem bytì se mno¾ily, vojenští poslové zvonili a bušili na dveøe uprostøed noci, dovolávajíce se mého zmobilizování a pøítomnosti na šumavských a jiných kratších èi dlouhodobých cvièeních. Poka¾dé pøitom témìø k smrti dìsili mou matku, která vzpomínala na své pro¾itky z Protektorátu a domnívala se, ¾e u¾ zase vypukla nìjaká válka.
Snahy vojenských pánù o mé zmilitarizování vyvrcholily povolávacími rozkazem k delšími vojenskému cvièení právì na onu dobu, kdy jsme se s man¾elkou odhodlávali natrvalo opustit tuto zajímavou zemi a odejít do emigrace. Samozøejmì nelegálnì.
„Co s tím chceš dìlat (?), starala se ¾ena. „Budeš tam muset jít.“
Byl jsem klidný. „Vrátím jim to zpìt. Rudé právo poøád píše o tom, jak na Západì odpùrci armády vracejí své povolávací rozkazy. Tak a» to teï zkusí sami na sobì. Uvidíme, co se stane ."
„To je pøece jasné. Zavøou tì .“
„A proè? Napíšu jim k tomu slušný dopis a vysvìtlím jim tam, ¾e jsem diplomatem kapitalistického státu. A ve své funkci konzula australského Kní¾ectví Hutt River jsem nucen navštìvovat recepce na cizích ambasádách a stýkat se s cizinci. A ¾e se tedy rozhodnì nehodí, abych byl nositelem vojenských tajemství a dozvídali se, by» nechtìnì, vìci snad jinak u nás pøísnì utajované, které bych mohl, samozøejmì opìt nechtìnì, nìkde prozradit. Je tedy mou povinností jako uvìdomìlého obèana na tuto vlastní nespolehlivost upozornit, co¾ tímto èiním v zájmu rozvoje a obrany socialismu v naší vlasti a také proto, ¾e se domnívám, ¾e vojenské orgány o tom nebyly zatím informovány. Pøilo¾enì vracím Povolávací rozkaz, zaslaný mi zøejmì omylem a vìøím, ¾e po pøezkoumání uvedených záva¾ných dùvodù budu veškerých dalších vojenských povinností zbaven. Teèka. Míru zdar."
Potom nastalo nìkolik dní napjatého èekání, a¾ koneènì mi pøišel ten ten tolik oèekávaný úøední dopis. Bylo to pozvání na vojenskou správu v Jihlavì. Odmítl jsem maminkou nabízený balíèek s buchtami a teplým prádlem a neprodlenì jsem se tam odebral.
Pøijal mne sám náèelník té pozoruhodné organizace s vysokou hodností na výlo¾kách.
„Napsal jste nám, soudruhu Køí¾i, dopis, ve kterém jste oznámil velmi záva¾né skuteènosti, týkající se vaší osoby. Je to tak ?"
Nezapøel jsem to.
„Celou vìc jsme øešili na nejvyšších místech a já jsem vás dnes pøedvolal, abych vám sdìlil, ¾e jsme se rozhodli vám vyhovìt. Jako diplomat kapitalistického feudálního státu rozhodnì nesmíte získávat informace o naší armádì. Jistì ovšem mù¾ete nìjak dokázat, ¾e jste skuteènì cizím diplomatem?"
Pøisvìdèil jsem: „To mohu lehce, mám pøíslušné dekrety, podepsané vládou Hutt River a Jeho Velièenstvem kní¾etem Leonardem I.“
„Mohl byste mi je ukázat ?"
„To by samozøejmì bylo mo¾né ale ukazovat však nelze originál, nebo» ten visí zarámován na zdi pracovny konzulátu.“
„Samozøejmì, to chápu. Spokojíme se s kopií.“ A pak jsem byl milostivì propuštìn a odebral jsem se domù.
Po mém návratu na vojenskou správu s kopií dùle¾ité listiny si vojenští soudruzi, vy¾ádali mé laskavé svolení ho okopírovat, aby jejich kopie mohla být pøilo¾ena do spisù.
Èerveným inkoustem do nìho bylo za mé pøítomnosti vepsáno, ¾e jako osoba naprosto nespolehlivá mám být nadále zproštìn vojenských povinností. Mu¾ vysoké hodnosti se rozlouèil se mnou velmi vlídnì.
Odcházel jsem domù, vzpomínaje na první díl „Osudù dobrého vojáka Švejka“, pøesvìdèen o tom, ¾e s armádou se poctivý obèan u nás doposud lépe domluví, ne¾ s policií. Jak tomu ostatnì asi bylo v¾dycky.
