Dne 1. srpna 1956 se v lesním porostu nìmecké strany Šumavy prodíral Heinz-Jurgen Fuchs, tøiatøicetiletý úøedník z Mnichova. Lékaø mu pøedepsal mnohahodinové procházky v pøírodì, aby se fyzicky unavil na èerstvém vzduchu a poté zdravì spal.
Fuchs toti¾ trpìl nespavostí v dùsledku zvýšené úrovnì neuroticismu. Laicky øeèeno, byl pøíliš pøecitlivìlý a vnímavý na jakékoli podnìty. Praskání nábytku vnímal jako rány z pistole, let komára pro nìho pøedstavoval útok srovnatelný s hloubkovým náletem tryskové stíhaèky. Pøi toulce lesem najednou zaslechl jemný a tenký pláè, jako by plakala malièká panenka. Vydal se po hlase. Došel na paseku, kde le¾el strom, který nápor vìtru srazil a zlomil v pùli. Z rozdrceného kmene vytékala míza. Koøeny stromu byly napùl vyrvány, napùl ještì spoèívaly v zemi. Nikde v okolí nebylo ani ¾iváèka, jen strom le¾el na pasece a plakal bolestí. Dr. Fridrich Wohler z Mnichova nepøedpokládal, ¾e by Fuchs trpìl halucinacemi a bludy. Vyšetøení v tomto smyslu shledal jako negativní. Podle Wohlerova názoru však Fuchs dešifroval ve svém okolí takové podprahové i nadprahové podnìty, je¾ jsou normálnì lidským smyslùm zcela odepøeny. Slyšel napøíklad zvukové kmitoèty, které vnímají jen koèky èi psi a vidìl v naprosté tmì. Dr. Fridrich Wohler proto nevylouèil ani mo¾nost, ¾e Heinz-Jurgen Fuchs slyšel plakat umírající strom. Fuchsùv pøípad inspiroval nìkteré nìmecké specialisty k experimentùm s mimosmyslovým vnímáním. Napøíklad doktor Tetmajer-Przerwa zmìøil za pomoci citlivých virgulí v rukou senzibilù, ¾e i pokojové rostliny mají okolo sebe zvláštní energetický obal - auru, podobnì jako èlovìk a ostatní ¾ivoèichové. Rostlinná aura byla porušena, pokud se rostlina necítila zcela zdráva, trpìla suchem èi nadmìrným zaléváním, nebo se cítila ohro¾ena. Asistentka dr. Tetmajera-Przerwy dostala za úkol ohro¾ovat velice odolnou rostlinu, ji¾ vìtšina lidí nazývá bláznem. Asistentka ji pojmenovala Elza. Ka¾dé ráno, po sedm dnù, ubli¾ovala Elze ostrými nù¾kami, odstøihovala jí listy a zraòovala ji na hlavním stonku. Tetmajer-Przerwa zjistil, ¾e Elza reaguje podìšenì, kdykoli se k ní asistentka pøiblí¾í. Elzina aura se vychylovala proti asistentce, jako by vytváøela ochranný štít. Dr. Tetmajer-Przerwa se svými experimenty pokraèoval i v prùbìhu šedesátých a sedmdesátých let. Ujistil se v tom, ¾e rostliny vnímají podnìty zvenèí a reagují na nì mnohdy stejnì citlivì jako ¾ivoèichové a èlovìk. Prokázal, ¾e stromy v lese doslova umírají hrùzou, kdykoli se s pilami pøiblí¾í lesní dìlníci. Pláèou bolestí, jsou-li podtínány. Dokonávají ještì mnoho dnù po svém pádu v bolestivé agónii. Pokojové rostliny naopak milují ty, co je ošetøují a zalévají, jsou lhostejné k lidem, kteøí okolo nich procházejí, nemají rády alkoholiky a kuøáky, bojí se dìtí a zvíøat, proto¾e jsou nevypoèitatelní. Tetmajer-Przerwa našel své ¾áky a následovníky. Mnozí z nich pøedpokládali, ¾e vše ¾ivé na zemi, a tedy rostliny i ¾ivoèichové, jsou nadáni vnímáním a následnou analýzou vnímaného také v obecných kategoriích dobra a zla. Amerièan Powers z michiganské univerzity, jen¾ byl za rok 1984 nominován pro udìlení Nobelovy ceny za biologii, však zašel ještì dál. Formuloval hypotézu, ¾e rostliny nejen vnímají a projevují záporné a kladné city, ale rovnì¾ i elementárnì zobecòují (zobecòování = myšlení). Aby prokázal tuto svoji hypotézu, pìstoval a vzdìlával rostlinu Hedera helix - liánu z èeledi bøeè»anovitých, v Evropì známou jako bøeè»an. Pøivezl si ji z výzkumné cesty po Istrii. V hájcích nedaleko Puly tato liána hubila staleté pinie a doslova kosila tyto mocné kolosy, které zde zajiš»ovaly u¾ po staletí ekologickou rovnováhu. Rostlinný dravec Hedera helix zaèínal rùst v sousedství pinií jako malièká rostlinka, nenápadnì se pnul okolo kmene stromù, ale v prùbìhu nìkolika let jeho køehké stonky zesílily, rozhojnily se a nakonec obchvátily kmen i korunu své obìti liánami silnými jako mu¾ská zápìstí. Z jediné rostlinky vyrostly vìtšinou ètyøi páry škrtièských rukou. Strom pak ¾ivil pouze svého parazita, onemocnìl a bez schopnosti sám si pomoci od agresívního nepøítele posléze zcela odumøel. Powers svoji rostlinku nazval Trifidem. Mìl se èile k svìtu. Rychle se ujal v kvìtináèi a posléze byl pøesazen do skleníku, aby mìl ke svému rùstu a projevùm ideální podmínky. Powers vytvoøil v jeho blízkosti citlivé elektromagnetické pole, jeho¾ promìny mohl spolehlivì mìøit vysoce citlivými pøístroji. Bìhem let 1986 a¾ 1991 vyrostl z Trifida dospìlý jedinec, reagující na celou øadu Powersových podnìtù prostøednictvím dùmyslných pøístrojù. Powers o tìchto reakcích vedl zápisy, je¾ zabraly stovky stran. Dozvìdìl se, ¾e Trifid není ve skleníku spokojen. Nemohl se zcela rozvinout - chybìly mu mocné obìti. Dne 13. èervence 1991 získal dr. Powers od svého vìznì nezvykle slo¾itou zprávu. Její vyhodnocení zabralo celý týden. Kdy¾ zprávu nakonec rozluštil a transponoval ji do lidské øeèi, u¾asl. Pus» mì ven! ¾ádal Trifid nesmlouvavì.
Karel Burdík
Ukázka z knihy P. Franka - Záhady posmrtného ¾ivota - doporuèuji
Jurgen Fuchs, tøiatøicetiletý úøedník z Mnichova. Lékaø mu pøedepsal mnohahodinové procházky v pøírodì, aby se fyzicky unavil na èerstvém vzduchu a poté zdravì spal.