Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Škola bohù (4/4)
 
„Komukoli prospìti mù¾eš, prospívej rád, mo¾no-li celému svìtu. Slou¾iti a prospívati je vlastnost povah vznešených.“
Jan Amos Komenský

 
***
 
Jak veèer pokraèoval, støídala se nejrùznìjší témata. Škola, uèitelé, spolu¾áci, kamarádi, pøijímaèky, rodièe, holky, kluci… Probrali jsme všechno, na co jsme si jen vzpomnìli. Souèasnì s tím se také tenèily zásoby vysokoprocentního pití a ka¾dý z nás cítil urèitou míru spoleèenské únavy. Nejodolnìjší se ukázal Ney, který souèasnì pil i ze všech nejvíc, naopak Lea, i kdy¾ si dr¾ela odstup, z nás vypadala nejzmo¾enìji.
Nìkdy kolem pùlnoci jsem – nevím proè – najednou jakoby z dálky sledovala sama sebe, jak tanèím a vøískám – ne, opravdu se to nedalo nazvat zpìvem – na konferenèním stole mezi hromadou pøevr¾ených sklenic a pestrobarevných obalù od tyèinek, chipsù, brambùrek a èokoládových sladkostí a bonbónù. Ten parchant Ney si mì zaèal natáèet zrovna v moment, kdy jsem škobrtla o nìjaký odpadek a porouèela jsem se k zemi jak dlouhá, tak široká. Rozplácla jsem se na matèinì výstavním koberci, ale kupodivu jsem necítila ani ¾ádnou pronikavou bolest, spíš jen jakýsi celkový tlak na ka¾dièkou píï tìla. Rozøehtala jsem se a vyhro¾ovala Neyovi, ¾e jestli to nìkam nahraje, znásilním ho. Pak jsem ten koberec za kdovíkolik litrù poblila. Chvíli na to se pøidala Lea, ta naštìstí trefila jen holou podlahu vedle gauèe. Poøád blekotala cosi na omluvu a jak se stydí a kde máme kýbl, ale já jen znavenì mávla rukou: „Ser na to“ a nìjakou záhadou jsem se ocitla Alfiemu na klínì.
„Tak co, chlapèe, nechceš jeden rajcovní tanec jen pro tebe?“ zapøedla jsem jako koèka a zaèala se vlnit v bocích. Pøipadala jsem si hroznì sexy, ovšem Alfie se tváøil, jako kdyby si na nìj právì døepla dobøe ¾ivená jalovice a drtila mu pánev.„Seš zlitá jak doga,“ zahekal a pokusil se vyprostit. Uvìznila jsem ho svými tuènými stehny a vysmála se jeho naivní snaze. Sice mìl IQ dvojnásobné oproti mnì, ale nìkdy hrubá síla vydá za všechny mozkové buòky.
„Já se ti jako nelíbím? Nechtìl bys to se mnou dìlat?“ sna¾ila jsem se pøitisknout si jeho pravou dlaò na prso, ale smýkal se.
„Nech toho, Viki!“
„Uka¾ ho,“ zaèala jsem mu rukou pøejí¾dìt po d¾ínách a Alfie se vydìsil ještì o stupeò víc. „Kde se schovává? Pøece nìkde tady musí bejt… Pokud nejseš vykastrovanej.“
„Zatracenì, Viki, dost u¾!“
„Ale copak, copak, copak to tu máme? Hm…“
„Nech toho!“
„Ale no tak… Trocha honìníèka, kterej kluk by tohle odmítnul? Nebo se ti snad nelíbím?“ zaèínala jsem se cítit dotèenì. Lea se zrovna pozvracela podruhé.
„Já to takhle nechci, Viki!“
„A jak to chceš? Pusou? Ty kanèe!“
„Ne!“ podaøilo se mu koneènì mì ze sebe sundat – spíš teda shodit.
„Ty parchante,“ zasyèela jsem, ura¾ená a zostuzená.
„Musím na vzduch,“ zašeptala Lea.
„Beze všeho,“ zašeptala jsem. Ney se právì vrátil s hadrem a kbelíkem, netuším, jak ho dokázal v tom nepoøádku, který panoval v technické místnosti najít – a jak vùbec našel technickou místnost? – ale Ney byl zjevnì mu¾ èinu a mnohých pøekvapení. Lea se cestou ven praštila o posuvnou sí»ku proti komárùm – zapomnìla jsem jí øíct, ¾e je pøes dveøe nata¾ená.
„Já to nechci dìlat jen tak,“ vysvìtloval mi Alfie, kdy¾ si ke mnì kleknul a pomáhal mi vstát. Mluvil pomalu, hlasitì dýchal a jazyk mu ztì¾knul stejnì jako mnì. Dneska jsme to vá¾nì rozjeli. „Já to chci z lásky, Viki. S nìjakou… kterou budu milovat.“
 
 
„Ale ne, ty seš teda roztomilej,“ zablekotala jsem. „Proto tì mám tak ráda. Roztomilej a naivní. Prostì trouba.“
„No díky. Taky tì mám rád.“
Ozvala se nìjaká další rána. Nejdøív jsem váhala, jestli se neozvala jen v mé hlavì, proto¾e na mé smysly u¾ se nedalo v tuhle noèní (nebo ranní?) hodinu extra spoléhat, ale Alfieho poplašený a trochu smìšný výraz mi napovìdìl, ¾e ten zvuk slyšel taky.
„Se ti koupou v bazénu vorvani?“
„Mo¾ná,“ vyprskla jsem smíchy. „Jen nevím, jak se do nìj vejdou. Naše vana je vìtší ne¾ náš bazén.“
„Aspoò máte zahradu,“ zamraèil se Alfie, který vyrùstal v bytì.
„Jo, tøi krát ètyøi metry a sousedi na ka¾dý stranì, to je terno.“
„Ty si poøád na nìco stì¾uješ, Viki.“
„To bych nebyla já, abych dr¾ela hubu a byla s nìèím spokojená.“
To bych nebyla já, abych nebyla tak pitomá jak kráva!
Zahrada – bazén – Lea!
Vùbec mi to nedocvaklo. Ani nevím, èemu jsme se s Alfiem smáli, kdy¾ se vrátil Ney, který pøedtím vyléval zvratky do záchodu a teï pøišel s èistým kbelíkem pro druhou várku. „Proè ten pes tak štìká?“ zeptal se mì, jako kdybych na to snad znala odpovìï. Nero poskakoval u dveøí na terasu a zuøivì rafal.

 

„Vím já, asi koèka? Poøád sem lezou od Hromádkovejch a on je nesnáší.“
Ney se sklonil nad nevábnì páchnoucí hromádkou vedle pohovky, ale nìco uvnitø mu nedalo. Jakýsi šestý smysl ho donutil jít za Nerem.
„Neøíkala jsi, ¾e máte malou zahradu?“
„Tu nejmenší ve vesmíru,“ zachechtala jsem se a spoleènì s Alfiem jsme se podpírali, abychom dostáli tvrzení, ¾e lidé jsou dvouno¾ci. No, nešlo to úplnì snadno. „Ty vole, pøíštì u¾ tolik nepiju.“
„To tvrdíš v¾dycky.“
„Tak proè nikde nevidím Leu?“ zamraèil se Ney.
„Proto¾e je tma, ne?“ zamumlal opilecky Alfie. Ney hledal na zdi vypínaè venkovního svìtla a mnì to najednou secvaklo.
„Bazén… Do prdele, máme malej zapuštìnej bazén! Hned vedle terasy!“
Vím, ¾e v ten moment Alfiemu došlo to samé. Ten zvuk, co jsme slyšely.
To šplouchnutí…
 
Škola bohù 1/4
Škola bohù 2/4
Škola bohù 3/4

Tomáš Záøecký

* * *
 
Ka¾dý z nás si nese ¾ivotem vzpomínky na základní školu. Èasto mívají rozmanitý obsah a zatímco nìkteré jsou pozitivní a jiné záporné, mnohdy jsou natolik silné, ¾e nám pøetrvají v pamìti i dlouhá léta po ukonèení povinné školní docházky. S promìòující se dobou a spoleèností se promìòuje i školství, a kromì starých problémù se objevují i nové výzvy, kterým èelí ¾áci, uèitelé i rodièe. Rozhodli jsme se proto ètenáøùm pøinést sérii ètyø ukázek z chystaného románu našeho autora Tomáše Záøeckého s názvem Škola bohù, který se zabývá problémy se šikanou, návykovými látkami, násilím i hledáním sebe sama a svého místa v souèasném komplikovaném svìtì. Autor pùsobí deset let jako pedagog a po dlouhém váhání se rozhodl usednout k notebooku a sepsat román, který nìkomu poslou¾í jako sonda do svìta mladých dospívajících, jinému pøipomene spíše dìsivý horor a dalšímu vykouzlí z pamìti vzpomínky na vlastní léta školní docházky… Dìj Školy bohù se odehrává na fiktivní základní škole, která nikdy neexistovala, aèkoliv je situována do skuteèného mìsta. Stejnì tak jsou všechny postavy a události románu pouhým výplodem autorovy fantazie a jakákoliv jejich podobnost se skuteènì ¾ijícími i mrtvými osobami èi reálnými událostmi je èistì náhodná.
Václav ®idek
 
* * *
Anotaèní foto https://www.jakomenskeho.cz
https://www.colosus.cz/
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma