Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nìkolik dìtí v našem okolí
 
Nìkolik dìtí v našem okolí teï pro¾ívá to velmi zvláštní léto mezi sedmým a osmým rokem, mezi první a druhou tøídou. A u¾ byly pìt dní v týdnu na chvíli samy ve svìtì – samy šly ze školy domù.

Nastal vìk prùzkumù. U¾ prozkoumaly ka¾dý centimetr svého prostøedí doma – kdy¾ se rodièe nedívali. Prohledaly pùdu, gará¾, komory, prádelníky, kabelky a náprsní tašky a také pøihrádky v palubní desce aut. U¾ si hrály s elektrickými spotøebièi takovou tu hru „co se stane, kdy¾“ a mohou vám øíct, co to udìlá s plastelínou v opékaèi topinek, jak daleko od domu je slyšet stereo, kdy¾ se pustí naplno, a co udìlají v mikrovlnce ¾elé bonbóny, kdy¾ se tam nechají dost dlouho. Pøidejte si k tomu kartièky s baseballovými hráèi ze ¾výkaèek, ka¾dodenní výpravu do obchodu na rohu, drobné kráde¾e a máte léto.

Nádherné léto. Plné troufalosti a posunování hranic. Ka¾dým dnem se dìti vypraví o trochu dál, ne¾ mají od rodièù povolené – pøecházejí ulice, které by pøecházet nemìly, házejí kameny po psech a koèkách, chodí zadními ulièkami místo po chodnících pøed domy. Nahoru na støechy a stromy a dolù do sklepù, do sousedních domù a na loïky. Je léto uliènictví a pøekraèování zakázaných hranic. Dìti jsou daleko nezávislejší, dobrodru¾nìjší, zvìdavìjší a troufalejší, ne¾ si jejich rodièe uvìdomují nebo chtìjí pamatovat.

Minulý týden jsem vidìt tøi takové kluky, jak se v plavkách schovávají v køoví u silnice. S øevem vyskoèili z houští, stáhli si plavky a vystrèili na projí¾dìjící auta zadek. Pak pádili na nejbli¾ší zahradu, zøítili se na zem a ryèeli a smáli se své odvaze a popírání všech tabu. Nic nemohlo být odvá¾nìjší a šprýmovnìjší, ne¾ blýsknout bílou prdelkou pøed projí¾dìjícími auty a utíkat se schovat.

Já jsem pro nì akorát „starej Fulghum“, pomìrnì neškodný, i kdy¾ vìdí, ¾e já vím, co provádìjí, proto¾e se tu motám bìhem dne a nepøedvídanì pøicházím i odcházím na rozdíl od jejich rodièù, kteøí jsou vìtšinou v práci. Já se starám o svoje a oni taky. Uzavøeli jsme tichý pakt o nezasahování do vnitøních zále¾itostí.

Tento týden si hrají s ohnìm.

Na nezastavìné parcele; mají krabièky døevìných sirek a roli toaletního papíru. Pálí jeden dílek po druhém a sledují, jak shoøelé kousky stoupají do vzduchu a letí pryè. Fascinuje je to, jsou v transu. Hrají si s ohnìm – posmívají se nebezpeèí. Pozoruju je, ale smích neslyším – tohle je vá¾ná vìc.

Kdy¾ jsem uèil na støední škole výtvarnou výchovu, schovával jsem si v uèitelském rukávu jednu vysokou kartu, kterou jsem mìl v¾dycky pøipravenou do stojatých vod pozdního jara, kdy se prakticky neuèí a ka¾dodenní èinnost ve tøídì se vìtšinou mìní v procvièování, jak ovládat dav. Moje eso v rukávu – oheò.

Mìli jsme Ohòový den.

Ka¾dý student vyfasoval plnou krabièku døevìných zápalek a pistoli na termolepidlo. Mìl k tomu pøistoupit tvoøivì a nìco postavit a pou¾ít pøi tom všechny sirky. Úèelem bylo zjistit, jak velký výtvor mù¾e vzniknout z jediné krabièky zápalek. Ceny byly za dílo nejvyšší, nejdelší, esteticky nejpøíjemnìjší a také cena útìchy za výtvor nejhloupìjší. O cenu útìchy se v¾dycky strhl velký boj.

Druhý den jsme výtvory vynesli za tìlocviènu a vzadu u høištì jsme na suché zemi plné kamení ty parádní skulptury jednu po druhé zapálili. Fascinovanì jsme pøihlí¾eli, jak se hmota mìní v energii – jak se nìco mìní v nic. Jak to, co zaèalo jako výplod fantazie a stalo se èímsi hmatatelným, se mìní ve vzpomínku.

Jednou jsme kolem nechtìnì zapálili suchou trávu a listí. Ve škole nìkdo z kanceláøe uvidìl kouø a zavolal hasièe a pak taky spustil zaøízení ohlašující ve škole po¾ární poplach. Celá škola se pøišla podívat, co to hoøí. Hasièùm se výchovný aspekt celého projektu dost tì¾ko vysvìtloval. A pro studenty bylo po¾ární cvièení na závìr Ohòového dne tím správným zlatým høebem.

Kdy¾ mìli zhodnotit celý kurs, Ohòový den byl na seznamu úspìšných výukových akcí velmi vysoko. Slovy se jim tì¾ko popisovalo primitivní a rituální zacházení s tabu, které mají tak hluboko geneticky zakódované. A neobratné vyjadøování bohatì nahrazovala síla pro¾itku, kterou ve svých slohových pracích vyjádøili.

Vysvìtlil jsem jim, ¾e jsou – stejnì jako vše ostatní – zrozeni z ohnì.

®ivot, i my, jsme vedlejšími produkty spalování.

Z myšlenky se stala hmota a nakonec vzpomínka.

Celý tento svìt byl kdysi oheò. Planoucí koule roztavené horniny. Láva. Nic jiného. Mezní ekologická katastrofa. A oheò ještì pokraèuje – ve støedu Zemì, hluboko pod nohama nám oheò zuøí dál.

Velký tøesk, ze kterého jsme zrozeni, i to byl oheò.

A vìdci i nábo¾enští proroci nám tvrdí, ¾e Velký tøesk, ve kterém zanikneme, je také oheò. Pøíštì.

Oheò je mo¾ná „to nesmíš“ pro sedmileté, ale veliké Ano pro ¾ivot.

Nedávno jsem se celý veèer díval na svìtlušky. Sedìl jsem v proutìném køesílku na srázu asi tøicet metrù nad øekou Pai v severním Thajsku nedaleko barmských hranic. Bylo to zveèera, nìkdy v lednu 1990 a mo¾ná byla nedìle. Nevím to jistì, proto¾e jsem byl nìkolik týdnù daleko od mìstské západní civilizace a ztratil jsem pøehled o èase. Pøesnì proto jsem tam jel.

®ádná televize, rádio, noviny, telefony nebo faxy. Ani dodávková slu¾ba tam neoperuje. Veèer není moc co dìlat – jenom v klidu sedìt, kouøit laciné thajské doutníky (šedesát asi za deset centù), srkat pivo Singha a pozorovat svìtlušky. ®ádné velké vzrùšo. Co¾ je výborné, pokud je v tu chvíli vzrušení to poslední, po èem tou¾íte.

Strom pøede mnou byl plný svatojánských mušek – úplnì jako by to nìkdo pøehnal a dal na vánoèní stromeèek moc malinkých bílých svìtýlek. A vìøte mi to nebo ne, ty svìtlušky synchronizovanì blikaly. Všechny najednou. Svìtlo. Tma. Svìtlo. Tma. Mùj thajský hostitel tvrdil, ¾e to jsou všechno sameèkové a ¾e „volají po lásce“.

A kdy¾ jsem šel spát, jeden z tìch malých blikaèù mi pøistál na polštáøi. Tak jsem ho pøikryl sklenièkou a poøádnì si ho prohlédl. A pøemýšlel jsem:
Do jaké míry ovládá svìtluška své svìtlo na zadeèku?
Dala by se svìtluška nauèit morseovku a vystupovat pak v bleším cirkuse?
Pøivábí nìkdy svìtluška malinké mùry?
Svítí svìtluška, tak jako hvìzdy, poøád – jenom¾e my ji za denního svìtla nevidíme?
Líbí se to svìtlušce, kdy¾ se rozsvítí, nebo je to spíš jako škytavka – taková náhlá bezdìèná køeè?
Mají svìtlušky rùzný výkon jako tøeba ¾árovky?
Vyhoøívají svìtlušèí ¾árovièky, tak¾e tøeba svìtlušky, nepovšimnuté a nemilované, jsou odsouzené k potulování se v temnotì?
Jaké by to bylo, kdyby lidé mìli podobné vybavení?
Jaké bychom museli nosit kalhoty?

Znám pár lidí, kteøí vydávají spoustu svìtla. Je to tím, ¾e sami hodnì svìtla vstøebali. Pøímo záøí. Samozøejmì to není svìtlo, jaké byste mohli vidìt oèima. Ale my hodnì èástí svìtelného spektra vidìt nemù¾eme. Pøesto poci»ujeme dùsledky jeho existence.

Pøedpokládá to dívat se trochu jinak.

 
 
* * *
Z knihy Roberta Fulghuma „Ach jo“ vydané nakladatelstvím ARGO roku 1996

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 18.06.2020  08:39
 Datum
Jméno
Téma
 18.06.  08:39 Von
 18.06.  07:39 Milada