Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 7
 
JOSEF SCHEYBAL, znalec mordù a senzací uplynulých staletí,
èást druhá

 
Všechnu bídu svìta zapsal do svých vzpomínek i Jan Køtitel Pipperger, kat rakouského mocnáøství. Zachovaly se i dokumenty jeho nevlastního syna, slavného popravèího mistra Wohlschlegera. Ten na slovo vzatý odborník, který zmìøil objem krku oprátkou bezpoètu zloèincù, také jednou selhal. Jistì i kat má právo nìkdy ztratit nervy. Wohlschlegerovi se to naneštìstí stalo ve Vídni: popravoval tu vra¾edkyni dítìte, Julii Hummlovou. Tato vídeòská premiéra pra¾ského mistra skonèila úplnou katastrofou, proto¾e odsouzená se svíjela nìkolik minut v oprátce, ne¾ na ni definitivnì sáhla smrt. Soudní komise se zèásti porouèela a z dalšího eventuálního anga¾má ve Vídni jednou prov¾dy sešlo. Kavárník Lang, který byl krátce potom jmenován císaøským a královským katem øíšského hlavního mìsta, se pozdìji uškleboval: „No jo, pro provincii byl Wohlschleger dost dobrý, ale do Vídnì ho po takovém skandálu povolat nemohli. Takový packal!“ I Langovy pamìti se staly soukromým majetkem pana Josefa Scheybala.
 
Nejslavnìjší poprava Leopolda Wohlschlegera se odehrála roku 1897 v Liberci. Tenkrát šlo o krk Josefu Köglerovi, šestinásobnému loupe¾nému vrahovi a nejobávanìjšímu lupièi severních Èech. Je pøitom zajímavé, ¾e se po dvou tøetinách století nahromadilo sbìrateli k tomuto pøípadu tolik dokumentù, ¾e by si pan Scheybal v roli ¾alobce mohl celý proces ještì jednou  zopakovat. Øeè „prokurátora“ Scheybala  by v této høe nebyla tak jednoznaèná jako soudní výroky, pronesené koncem devatenáctého století. Pøinejmenším by se tu našlo nìkolik polehèujících okolností. Josef Kögler byl mimochodem zruèným a pracovitým kameníkem. Nebýt toho, ¾e ve slabé chvilce ukradl kdesi králíka, mohl po sobì zanechat trvalou památku na høbitovních kamenných pomnících. Naneštìstí si na nìj zasedl policejní komisaø Hübner v severoèeském Jablonci. Pøi ka¾dé kráde¾i udeøil domovní prohlídkou pøedevším na Köglera, který neustálou nervovou zátì¾ nevydr¾el. Jednoho dne sebral starou bambitku, utekl z domova a zaèal se ¾ivit øemeslem, které bylo nesrovnatelnì ménì namáhavé ne¾ kamenická profese. Ze šesti vra¾d, které byly pøipsány na jeho konto, byla prokazatelná jen jediná. Ve skalách na Ojpínì postøelil nìjakou ¾enu, která se tam vydala v doprovodu mu¾e. I toto svìdectví bylo jen velmi sporné. Mu¾, který vystupoval v roli korunního svìdka, neumìl psát a tak tedy nakreslil situaèní náèrt, z nìho¾ mìli soudní znalci a páni porotci poznat, jak tragická událost probìhla. Kögler bìhem pátrání utekl a¾ do Al¾írska a dal se naverbovat do cizinecké legie. Ani ta velká vzdálenost ho však neochránila od šibenice. Rakouská vláda si ho na udání vy¾ádala a milý kameník putoval šupem k libereckému soudu. Ještì jednou se pokusil o útìk oknem zámku, v nìm¾ byl na èas ubytován. Navázal øadu prostìradel a sešplhal se bezmála a¾ k zemi. Je neuvìøitelné, ¾e tomu vìènému smolaøi scházely pouhé tøi metry prostìradel a ¾e ten bì¾ný sportovní skok skonèil zlomeninou nohy.

Ve Scheybalovì archivu nechybí ani novinové reportá¾e z posledních hodin Köglerova ¾ivota. V jedné z nich uvádìl prezident soudu na pravou míru nepolo¾ené legendy, podle nich¾ prý má odsouzenec právo pøed popravou spoøádat, co hrdlo ráèí. Prezident vysvìtlil, ¾e je dovoleno utratit za poslední hostinu jeden zlatý. Podle údajù, provázejících další Wohlschlegerovu obì», vraha Sandtnera, se dala za tento obnos poøídit docela slušná hostina.
 
Doèítáme se toti¾, ¾e Sandtner spoøádal pøed popravou tøi porce roštìné, patnáct škubánkù a tøi sklenice plzeòského. V archivu tedy nechybí nic, co by chtìla soudní porota pou¾ít pøi obnovì procesu s Köglerem. Dokonce tu le¾í i oprátka, na ní¾ severoèeský loupe¾ník dodýchal. Aby nebylo pochyb o pùvodu smyèky, je u ní pøipojeno vysvìdèen popravèího mistra Wohlchlegera. Traduje se, ¾e katovská oprátka slou¾í jako ochranný talisman. Dovídáme se z historických pramenù, ¾e kousek oprátky nosil u sebe i autor 75 loupe¾í, známý Martin Lecián.  Nicménì  6.øíjna roku 1927 ani on šibenici neušel. Mo¾ná byl ten kousek pøíliš malý ve srovnání se smyèkou, kterou mu tøesoucími se u¾ prsty utahoval i staøièký pan Wohlschleger.
 
Ve sbírce pana Scheybala nescházejí ani rozsudky smrti, které se prý rozdávaly pøihlí¾ejícímu publiku tìsnì pøed popravou. Takový rozsudek byl vynesen a zveøejnìn s Karlem Hermannem Frankem. Peèlivì archivované  mìl staré novinové zprávy, dokumentující mordy a sensace devatenáctého století. Dokonce na deset tisíc kramáøských písní vypráví o èasech, v nich¾ roli novodobých soudnièkáøù zastávali pou»oví vyvolavaèi. Dovídáme se z nich o skotské rodinì, která po dvì generace mordovala lidi v opuštìné jeskyni. Titulky vyprávìjí „o tì¾ké zkoušce bohabojné rodiny“, „o ukrutné a pateronásobné vra¾dì a samo vra¾dì“, èi „o utrpení jeptišky Barbory Ubrykové, dvacet let zavøené pod schody v klášteøe karmelitském v Krakovì“.
 
Pochopitelnì jsem tu musil narazit i na Babinského, který inspiroval k výtvarné práci pana Paøíka. Ovšem dokumenty popírají sloky známé písnì, v ní¾ se praví, „¾e mu hlavu usekli a¾ po samu fusekli…“. Ve skuteènosti Babinský pøe¾il špilberské utrpení a do¾íval v spoleènosti jeptišek v Øepích u Prahy s docela prozaickými revmatickými potí¾emi, nedùstojnými pro vùdce loupe¾nické tlupy. Václav Babinský si po zrušení špilberského vìzení roku 1855 odsedìl zbývající díl svého dvacetiletého trestu v Kartouzech u Jièína. Tam o nìho peèovaly milosrdné sestry, je¾ dbaly o spásu duše i tìla svých svìøencù. Díky mimoøádné péèi, jí¾ zahrnovaly Babinského, si nebohé jeptišky vypùjèily zlé jazyky. Roku 1861 byly pro špatnou povìst donuceny opustit Kartouzy. Do nového pùsobištì v Øepích si však vzaly Babinského s sebou, aby, jak praví dokument, „obdìlával jejich zahrádku“.
 
Celý majetek, který mu na konci ¾ivota zbyl, sedmdesát centimetrù dlouhá fajfka, bambitka, kudla zasazená do jeleního parohu a vybledlý obrázek, odevzdal dozorci vìznice v Øepích. Škoda, ¾e tyto relikvie neskonèily v rukou pana Scheybala, kde by byly nalezly své pravé místo. Nakonec toto dìdictví skonèilo u úvalského kronikáøe. A našinec si povzdechne nad nemilosrdností historických pramenù, které bezcitnì strhnou nimbus, jím¾ legenda ozdobila hlavy hrdinù. A tváøí v tváø dobráckému oblièeji fousatého dìdeèka na blednoucí daguerrotypii mizí iluze, vyvolaná romantickým líèením pøedkù: „Skály se chvìly pod ranami hromù, blesky ozaøovaly divokou  krajinu,  kdy¾ šlechetnomyslný onen vùdce povìstných banditù Babinský, zahalen v tmavý pláš»,  lehl nedbale na zem. Bradu o pravou pìst, loket o koleno opíraje, zdál se  pokojnì (aèkoli s trudnì zaníceným zrakem) zuøení ¾ivlu pozorovati. Hlavu jeho kryl široký klobouk, zpod nìho¾ husté tmavorudé vlasy se vinuly. Tu odkryl vítr èást jeho vlajícího pláštì a pod ním zableskla se v zlatì vyšívaném a drahokamy posázeném pasu zastrèena blyštící se dýka a tøi velké bambitky…“
 
Kdoví, která z tìch tøí skonèila v bytì úvalského kronikáøe a kdoví, zda Babinského revmatické bolesti se nedatují od onoho le¾érního povalování se v mokré trávì. Ètenáøi starých legend nezbývá, ne¾ povzdechnout si nad dávnou slávou. Kde je jí konec?
 
Slavomír Pejèoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 22.03.2018  08:22
 Datum
Jméno
Téma
 22.03.  08:22 Von