Rufík a Všichni moji dobøí rodáci Zvíøata mluví oèima èasto rozumnìji ne¾ èlovìk ústy.
(Ludovic Halévy)
Pejskové nám byli dáni Stvoøitelem jako nejvìrnìjší pøátelé. Ale jen za pøedpokladu, ¾e jim dáme lásku a budeme s nimi umìt pracovat. Pak nám dají hodnì radosti. Pes není vìc, pes je bytost schopná velké lásky. Od dìtství byli psíci v naší rodinì mými nejbli¾šími kamarády a nauèili mì u¾ívat cit pro celý ¾ivot.
Náš ètyønohý pøítel Argoš byl v dìtství mnì i mému bratru Jaromírovi, nerozluèným kamarádem a nikdy na nìj nezapomenu. Dennì nás doprovázel, kdy¾ jsme chodili pìšky na nádra¾í do Kunovic–Louèky a pak se zase sám vracel domù. Pøesto¾e byla má rodná Kelè mìstem, tak nikdy nemìla nádra¾í. Z Kunovic jsme jezdili vlakem do gymnázia ve Valašském Meziøíèí. Odpoledne, kdy¾ jsme se vraceli ze školy u¾ nás Argoš nedoèkavì vyhlí¾el na pùl cesty na køi¾ovatce u lesíka, kudy jsme si zkracovali cestu. Jednou, kdy¾ jsem se vracel pozdì veèer domù, byla u¾ úplná tma, najednou nìco vystrèilo hlavu ze køoví a rychle mi olízlo ruku. Polekal mne velice. V první chvíli mne napadlo, ¾e je to vzteklá liška. Ze køoví však vylezl urousaný Argoš, který tam na mne celou dobu vìrnì èekal.
Pøišla 2. svìtová válka, Hitler obsadil Èeskoslovensko a náš tatínek se musel rok schovávat pøed gestapem. Tady byla pomoc Argoše neocenitelná. Dodnes si to neumím vysvìtlit, ten pes musel vìdìt, o co nám všem jde. Pomáhal jsem s Jaromírem ukrytému tatínkovi a Argoš byl za ka¾dé situace s námi. On vám vìdìl a rozpoznal zcela bezpeènì, kdo by byl tatínkovi nebezpeèný.
Kdy¾ jsem se stal autorem a re¾isérem celoveèerních hraných filmù, skoro do všech jsem psal role pro mé psí herce, a to trvá dodnes. A jak jsem je poznával, moje láska k nim dál sílila a rostla. Rád vzpomínám na svùj první autorský èernobílý film „Touha“, slo¾ený ze ètyø epizod. První se jmenovala „O chlapci, který hledal konec svìta“, druhá „Lidé na zemi a hvìzdy na nebi“, tøetí „Andìla“ a ètvrtá „Maminka“. Tento pøíbìh je vlastnì o naší mamince a její smrti, a byla v nìm i role psa, inspirovaná naším Argošem, lišèákem zrzavé barvy. Název plemene lišèák je èistì moravský a skuteèní kynologové nad ním mohou kroutit hlavou, co to je vùbec za plemeno. Kde se vzalo na Moravì, sám nevím. Argoš byl vìtší ne¾ liška, mìl její barvu a byl nesmírnì bojovné povahy.
Proto¾e jsem nemohl pro svùj film „Touha“ najít psa, který by se podobal Argošovi, vybral jsem èerného novofundlandského psa od pohranièní strá¾e. Mùj nový pøítel dostal jméno Rek a byl to právì on, kdo mì nauèil, jak re¾írovat nejen psy, ale také kocoura a koèky. V povídce „Maminka“ jsou scény, jak Rek hledá svou paní, maminku – uèitelku na poštì, u autobusové zastávky, v obchodì a nakonec ve škole. Tuto epizodu jsme natáèeli ve starobylém a pøekrásném Štramberku. Pøes celé námìstí a¾ ke škole jsem dal postavit kolejnici pro kameru. Rek mìl celou trasu a¾ do školy bì¾et ve snìhu. Jen¾e on byl svùj a bì¾el si kam chtìl. Buïto kameru pøedbìhl a nebo sebou práskl do snìhu a pøestal bì¾et. Voják, který ho mìl na starosti, mu nedokázal vysvìtlit, o co nám jde. Všichni èlenové filmového štábu byli u¾ nevrlí, zaèínali na psa nadávat, hlavnì proto, ¾e byl ji¾ èas obìda a oni celí promrzlí chtìli ke kamnùm do tepla, naplnit si vyhladovìlé ¾aludky. Nemohl jsem se na to u¾ dívat a tak jsem je všechny poslal na obìd a pøesto¾e u¾ nikdo z nich nevìøil, ¾e si s tím poradím, nechal jsem si jen technika k vozíku s kamerou. Kdy¾ filmový štáb odešel, klekl jsem si k pejskovi, objal ho kolem krku, hladil a øíkal mu èesky s naprosto klidným a vyrovnaným hlasem, co od nìho chci. Rek se mi díval dlouze a procítìnì do oèí, jako bychom se znali odjak¾iva a najednou jsem vám mìl pocit, ¾e mi rozumí. Potom jsem mu ukázal k vozíku s kamerou, za kterou jsem si šel sednout a znovu mu ukázal na sebe i na nìj a dal mu povel: „Reku dívej se na mì!“. A on se pozornì díval. Kdy¾ dostal další povel: „Vpøed!“ tak se rozebìhl s vozíkem a bì¾el se mnou stejnou rychlostí. Pøišla druhá zkouška, tøetí a Rek jasnì pochopil, co chci a nauèil se se mnou bìhat pøes celé námìstí a¾ ke škole na kopci.
V roce 1972 jsem natáèel podle scénáøe Ladislava Mòaèka s kameramanem Igorem Luterem film „Maják“, kde hrála hlavní roli krysa. Pozval jsem si za tím úèelem z Anglie velmi zkušeného a známého výcvikáøe pana Holmse. Pracoval stejnou metodou, jako já se psy. Telepaticky. Pøedvedl kryse kam má bì¾et a dobìhnout, pohladil ji a ona tam bì¾ela. Zábìr byl hotov za pìt minut. Mù¾ete se o tom doèíst v mé knize, jak spolupracovat se zvíøaty„®ivot a film“, kterou vydal Filmovým archivem.
Posledním psíkem v naší rodinì byl trpaslièí kníraè, krásné støíbrošedé barvy. Jmenoval se Rufík a poøídili jsme si ho od dr. Stanka, který byl také domácím doktorem psù Miloše Kopeckého. Jako malièký dostal pøezdívku Cestovatel, proto¾e se rád potuloval a stále zkoumal neznámá místa ve velké zahradì. Rufínek byl neodluèným kamarádem našeho syna Petra, který nemohl vinou lékaøù chodit a byl odkázán na vozík. Nikdy nezapomenu, ¾e to byl právì dr. Stanko, který nám psa pro Petøíka doporuèil a nikdy jsme toho nelitovali. Poka¾dé, kdy¾ jsme odcházeli s mou ¾enou Kvìtou do práce, tak zùstávali ti dva spolu, Petr nauèil Rufíka zpívat a hodnì rozumìt lidské øeèi.
Kdy¾ jsem natáèel v Bystrém na Vysoèinì film „Všichni dobøí rodáci“, tak jsem si šel jednoho rána poslechnout zkoušku kostelního sboru. Kdy¾ Rufík vidìl tolik zpívajících, nevydr¾el, rozebìhl se k nim, postavil se do øady a zpíval a zpíval, jak jen jeho hrdélko dovolilo. Byla to skuteènì skvìlá podívaná.
V pøedveèer osudného dne sovìtské invaze do Èeskoslovenska nám telefonovali z anglické a americké ambasády, ¾e chceme-li odjet, je nejvyšší èas. Zaèal jsem s Kvìtou pakovat ty nejnutnìjší vìci, kdy¾ nás Petr najednou upozornil, ¾e nemáme pro psa potvrzení od zvìrolékaøe, a proto nás do Rakouska se psem nepustí. Tohle rozhodlo, ¾e jsme zùstali.
Èasnì pøed svítáním rachotily nemilosrdnì pod našimi okny v ulici Na Okrouhlíku sovìtské tanky a vojáci v pøilbách nám míøili kulomety do oken. V blízkém parku bylo sovìtské velení pro Prahu a kdy¾ Kvìta šla nakoupit, celou dobu na ni míøili. Zkrátka u¾ili jsme si svoje – umìli dobøe nahánìt lidem strach. Byla to tvrdá vláda a teror strachu. Ètvrtého èervna roku 1970 jsme všichni opustili vlast a zanechali jsme tam všechno. Rufík nám pak a¾ do své smrti dával radost, veselí a lásku. Nikdy na nìj nezapomeneme a dodnes se mi o nìm zdá.
Mùj filmaøský ¾ivot se potom stával èím dál víc svìtobì¾ným, tak¾e jsem u¾ dalšího psíka mít nemohli, zvláštì, kdy¾ moje putování skonèilo v New Yorku. Díky lásce ke všemu ¾ivému a hlavnì ke psùm, jsem mìl ve svých filmech i v ¾ivotì hodnì psích pøátel, kteøí nikdy nezklamali a na které nikdy nezapomenu.
Vojtìch Jasný
Foto WIKIPEDIE – Otevøená encyklopedie
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
* * *
Re¾isér Vojtìch Jasný se narodil v roce 1925 v Kelèi, v rodinì øeditele školy.
Absolvoval pra¾ské FAMU, re¾íroval na 63 hraných filmù, televizních a divadelních her. Jeho tvorba má tøi základní etapy: èeskou, evropskou a americkou. Zaèínal dokumentárními filmy s Karlem Kachyòou, hlavnì v „lidové“ Èínì v roce 1952.V roce 1970 odešel s rodinou do zahranièí a pracoval v Nìmecku, Rakousku, Jugoslávii, Francii, Izraeli a Kanadì. V roce 1984 pøesídlil do New Yorku, aby vystøídal Miloše Formana na postu profesora University of Columbia, School of the Art
Filmy Vojtìcha Jasného byly mnohokrát ocenìny na významných svìtových festivalech a re¾isér Jasný dnes po právu patøí k èeským tvùrcùm ve svìtì nejznámìjším a nejuznávanìjším. Jeho láska ke psùm se odrá¾í i v jeho filmové tvorbì – není snad film, kde by si pes nezahrál.
* * * Všechny èlánkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa
Zvíøata mluví oèima èasto rozumnìji ne¾ èlovìk ústy.
