Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Libìna,
zítra Saskie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Andulka, Fanynka, Bla¾enka – tøi dobré sudièky Soni Èervené


Psi nejsou lidé obleèení do ko¾ichu,
a upírat jim jejich vlastní povahu
Znamená èinit jim velkou újmu.
(Jeanne Schinto)


Koncem roku 1948 se moje profesorka Wegenerová dovìdìla, ¾e Voskovec a Werich hledají mladou hereèku-zpìvaèku pro nový muzikál "Divotvorný hrnec", který dovezli z Ameriky, a pøelo¾ili a upravili pro své divadlo. K audienci se sjelo mnoho adeptek. I kdy¾ mi tehdy vlastnì o nic nešlo, byla jsem strašnì rozèilená; ještì nikdy jsem nic takového neza¾ila. Vzala jsem si s sebou pro štìstí, zcela nevhodnì, naši zlatou koršpanìlku Andulu a uvázala ji v portále, abych na ni a ona na mne dobøe vidìla. Kdy¾ jsem pøišla na øadu a vstoupila na jevištì, roztøásla se mi kolena. Kdesi v tmavém hledišti sedìli Jiøí Voskovec, Jan Werich a Karel Vlach. Všechno mi pøipadalo nedozírné, nedostupné.


Zaèala jsem zpívat, jako bych byla cítila, ¾e se tady rozhoduje o mém celém ¾ivotì. Vázala jsem Je¾kovu "Kytici" a tesknila v tátovì písni "Kde jsou ty chvíle, kde je ten èas, kdy já jsem bývával mlád". Bylo mi dvaadvacet a mìla jsem svou první trému. Ke vší katastrofì se Andula nìjak vyprostila a radostnì za mnou pøibìhla na jevištì. To je konec, pomyslela jsem si, kdy¾ tu Werich pobavenì povídá ze tmy: "Poslouchala, odbarvila si ona vlasy podle toho psa, nebo nabarvila psa podle svejch vlasù?" Ne¾ jsem se vzpamatovala, zvedla se ona malá komise a odcházela z hledištì. Ještì jsem staèila zaslechnout, jak nìkdo z nich povídá:
"To je Káèa!"


Opouštìla jsem zdrcenì divadlo s ostatními adeptkami, které ten den vùbec nepøišly na øadu. Vrátný se vyklonil ze svého okénka, zkonstatoval psa a namísto, aby mì s ním dodateènì vyhodil, øekl: "Vy, s tím psem, máte pøijít do kanceláøe."
Tak mi pøece Andula pøinesla štìstí: Dostala jsem roli Káèi Maršálkové, hlavní ¾enskou roli v muzikálu "Divotvorný hrnec".


* * *


Ještì jsem se nezmínila o svém neslavném vstupu do brnìnské opery. Anga¾oval mì sice šéf opery Zdenìk Chalabala, ale s mou první sezonou zároveò odcházel. Nové, uvìdomìlejší vedení opery nechtìlo jím uzavøenou smlouvu uznat. Nakonec jim nezbylo nic jiného, ne¾ si mì ponechat. Já ovšem musela vzít za vdìk "Tøetími ¾ínkami", "Rychtáøkami" a "Kate Pinkertonovými".


Sedávaly jsme s mojí tehdy u¾ poloslepou kokøièkou Andulou v našem hotelovém kumbále. Obèas zvedla hlavu a zavýèítala. Jednou jsem se u¾ na ni osopila: "Nekoukej po mnì, Anna. V èem sis to zase vyválela uši? Mìla bych tì vykoupat." Asi jsem pak nìkdy omylem pøiotevøela dveøe pokoje a Andula vyklouzla. Kdy¾ jsem ji, daleko pozdìji, hledala, sedìla v prázdné vanì a trpìlivì èekala na vykoupání. Byla vodák.


* * *


Devítka byla v¾dycky mým š»astným èíslem, proto jsem chtìla odejít 9. ledna. Ale 4. ledna mi volala jedna kolegynì, ¾e má být uzavøen i poslední pøechod.
Nechala jsem všechno stát, popadla kabelku, jezevèici Kaèenku a nasedly jsme do auta. Na pøejezdu do Západního Berlína byl nezvyklý zmatek. Policista se zdráhal mì pustit, a» si prý obstarám zvláštní povolení svého vyslanectví.
Ve mnì se probudila "naše malá tragédka".
Soudruhu, povídám, a to bylo myslím poprvé a jistì naposledy, kdy jsem nìkoho tak oslovila, mám dnes dùle¾ité natáèení v Lipském rozhlase a musím pøed tím nutnì k Mercedesùm do dílny, zlobí mì spojka. Jestli ten rozhlas nestihnu, budete z toho mít velké nepøíjemnosti.
Podíval se na mne jako laò.
"Tak jeïte, ale je to naposled."


* * *


V létì 1962 jsem zase zpívala na "Bayreuther Festspiele", tentokrát v Persifalu s Jessem Thomasem a Georgem Londonem, dirigoval Hans Knappertsbusch. Klingsorovy "Kvìtinky" byly prominentnì obsazeny: Gundula Janowitzová, Dorothea Siebertová, Anja Silja, Rita Bartosová, Else Margarete Gardelliová a já. Byly jsme hezká a veselá skupinka, a» u¾ pøi zkouškách, èi na minigolfu, nebo dole ve mìstì, ve vinárnì Eule. V dobì festivalu ¾il Bayreuth jen pro své umìlce. Všude nás rádi vidìli. Jenom nás zlobilo, ¾e na nás Knappersbusch ze svého hlubokého orchestøištì nikdy ani nepodíval. Bral náš dokonalý hlasový soulad za samozøejmost. Abychom zaujaly jeho pozornost, smluvily jsme se, ¾e pøi pøíští zkoušce nìco "splávnem". Pøedtím jsme šly svornì k našemu dvornímu kadeøníkovi Erichovi, aby dojem byl dokonalý.
Kdy¾ se tato – vlastnì neodpustitelná – troufalost stala, zarazil Knappertsbusch orchestr a zabrblal, ani¾ by vzhlédl: "Schleppziegen! Noch mal von vorn." (Líné kozy! Ještì jednou od zaèátku.)
V Bayreuthu se do Kaèenky zamiloval pøekrásný jezevèík George Londona, Zorro. Chodili jsme spoleènì na procházky a uva¾ovali o jezevèí svatbì. Ale ne¾ se jejich vztahy mohly prohloubit, musely jsme odjet. Takový byl ¾ivot nás obou. Zorro ještì párkrát Kaèence napsal a tak skonèila jejich láska.


* * *


Psal se rok 1964 a v Glyndebourne mne èekalo radostné shledání se všemi pøáteli z loòska. Pøijali jsme do party mladého tenora z jiné inscenace – snad z Rossiniho "Prubíøského kamene", nebo z Donizettiho "Nápoje lásky"? – Luciana Pavarottiho. Byl náru¾ivý kuchaø a obèas pro nás uvaøil, rafinovanì pøipravované, velechutné nudle.
Jednoho dne mu dirigent John Pritchard pøinesl dárkem štìnì Welsh Corgi (nìco jako liška na krátkých no¾kách, oblíbená rasa anglické královny); pojmenovali jsme je podle Luciana – Ciano (Èáno). Byl tak sladký a roztomilý – ten pejsek! Kdy¾ John Pritchard postøehl moje nadšení, donesl druhý den další štìòátko. Jeho chovná fena, pocházející z královského dvora, mìla prý sedm štìòat a jen šest z nich obdr¾í rodokmeny, sedmé se musí utratit. Jestli prý tu slabou, poslední feneèku bez rodokmenu chci. Sevøela jsem ji do náruèe a u¾ jsem ji nepustila. Zùstala mi nejvìrnìjší a nejlíbeznìjší spoleènicí po dobu ètrnácti let. Uva¾ovali jsme, jak ji pojmenujeme. Pavarotti se na ni dlouze zadíval a usoudil suše: "Viso buffo!" (legraèní oblièej). Elisabeth Söderströmová, která byla jazykový multitalent a zvyklá pøekládat ze všech do všech øeèí, pøelo¾ila ze zvyku: "Funny Face". A tak jsem mìla Fanynku.

 


Tím, ¾e jsem z termínových dùvodù musela odmítnout Bayreuth i San Francisko, zbyly mi mezi posledním pøedstavením v Glyndebourne a nástupem do Frankfurtu dva volné týdny, které jsem chtìla vyu¾ít k tomu, abychom se s Fanynkou poznaly – aè to byla od zaèátku vzájemná oddanost na první pohled.


Prošly jsme se naposledy po køídových útesech doverských a vydaly se autem na cestu. Dojely jsme a¾ do západní Francie k Atlantickému oceánu a zùstaly v Biarritzu. Pøes den jsme divoèily po dalekosáhlé píseèné plá¾i, zato v hotelu Miramar se mrnì chovalo jako – inu jako na anglickém dvoøe.


Fanynka zatím zùstala u jedné spøátelené rodiny ve Frankfurtu. Byla u nich ráda, mìli domek se zahradou, tam se neodjí¾dìlo, pravidelnì se jedlo a jeden tam mìl své jisté. Pøesto kdy¾ po tøech týdnech doletìla sama, ve své letecké bednièce, do San Franciska, byly jsme obì pøeš»astné.


V San Francisku jsem zase bydlela v The Hamilton Appartment House, co¾ je jedna z typických amerických vymo¾eností, v bytì zaøízeném se vším všudy, a¾ po poslední koflík. Staèilo nakoupit velké hnìdé papírové pytlíky potravin, a èlovìk se cítil jako doma. I pes.
Fanda byla výborný par»ák, všude si rychle zvykla a všude si stejnì rychle vyhradila svá práva. A jeliko¾ byla posedlá lítáním za klacíèky, jezdily jsme ka¾dé ráno do Golden Gate Parku. Tam jsou toti¾ nejlepší klacíèky na svìtì; eukalyptové, bambusové, manzanillové. Bìhem zkoušek trpìlivì èekala v mé šatnì. Mìla výjimeèné povolení ke vstupu do divadla, a to na základì slu¾ebního prùkazu èíslo 007, který pro ni nechal vystavit sám intendant maestro Dr. Kurt Herbert Adler.


* * *


Èekaly mne nové úkoly, Brittenùv "Albert Herring", Wagnerovi "Mistøi pìvci Norimberští" a Stravinského "®ivot prostopášníka".
Brittenovu komickou operu "Albert Herring" jsme nejdøíve pohostinsky uvedli ve Schwetzingenu, v rokokovém divadélku uprostøed zámeckého parku. Ka¾dé jaro se tam poøádá divadelní festival. Kouzelné prostøedí, milé mìsto s místní specialitou: chøestem! Byli jsme tam v pravou dobu.
Jeliko¾ do zámeckého parku nesmìli psi, vymysleli jsme si s re¾isérem Hansem Neugebaurem pro Fanynku výstup, aby se mnou mohla chodit "slu¾ebnì" do divadla: kdy¾ se bìhem pøedehry otevøela opona, pøebìhla dvakrát sama pøes jevištì, a to tak horlivì, ¾e sklidila první potlesk na otevøené scénì; úspìch veèera u¾ byl zaruèen. Všichni ¾asli, jak se to nauèila. Jak? Vypustila jsem ji na jevištì a ona utíkala do protìjších dveøí, za kterými – a to pøesnì vìdìla – byl kousek sýra. Kdy¾ ho zhltla, letìla š»astnì zpátky, zase pøes jevištì, do dveøí, kde jsem na ni èekala. Za tento výstup vydìlávala 10,- marek. A ten kousek sýra dodával rekvizitáø.
Good girl, Funny Face.


BRITTENÙV ALBERT HERRING
…Skvìle pùsobí ctnostná Florence Pikeová Soni Èervené. Dokonce i její pes, vskutku fenomenální poulièní míšenec, se dovedl chovat zpùsobnì…

(G.R.K., Frankfurter Allgemeine Zeitung, 31. 5. 1967)


Proti tomu "míšenci" jsme ohradily a noviny se nám veøejnì omluvily:
…Hostu frankfurtského operního souboru bylo v tìchto novinách neúmyslnì, ale tì¾ce utr¾eno na cti. Pes, pravý, èistokrevný welšský corgi(hlavní.vedlejší role v pøedstavení Alberta Herringa) byl kritikou oznaèen za "fenomenálního míšence". A pøi tom je to pøece dvorní rasa anglického dvora. Prosíme psa i velitelku kajícnì za odpuštìní.

(Frankfurter Allgemeine Zeitung, VI/1967)


U této pøíle¾itosti mne napadá ještì jedna psí historka. Pøed nìkolika lety, ještì za Fanynky, mì jednou, ve Frankfurtu, pozval náš øeditel na obìd do Neuhofu, exkluzivního restaurantu za mìstem. Tìšila jsem se, ¾e se tam Fanda probìhne. Kdy¾ jsem pøijí¾dìla, divila jsem se, proè je všude tolik policie a bezpeènosti. Zaparkovala jsem, vystoupila, v jedné ruce Fanynku na vodítku, v druhé její plechovou misku na vodu, a vykroèila. Náš pan øeditel u¾ na mne èekal a trochu se jakoby vydìsil, kdy¾ mì uvidìl. "Neøekl jsem vám, ¾e je to oficiální pozvání na oslavu Princezny Margrety von Hessen?" - Neøekl, vydìsila jsem se také, ale u¾ nebylo cesty zpìt, dav nás pomalu, ale pevnì, nesl dovnitø. Staèila jsem se jenom zeptat, jak se oslavenkynì tituluje. "Vaše Královská Výsosti. Ale mù¾ete øíci, prostì: Výsosti."
Stáli jsme teï pøímo pøed ní. Uva¾ovala jsem, zda by bylo vhodné øíci "prostì": Gratuluji, Výsosti. Ale ona mne pøedešla a naklonivši se k Fanynce øekla mìkce: "Vy máte Corgi? Nejsou Kouzelné?" Musíte si sednout k mému stolu." Posadili mì pøímo proti ní a Fanda zùstala vzornì pod stolem. Princezna Margreta , lidem nazývaná Maggie, nìkolkrát nenápadnì zakoketovala pod stùl. Asi sdílela slabost pro corgi se svou sestøenicí, královnou anglickou.


Obèas jsem Princeznu Margretu vídávala na premiérách a vernisá¾ích, nebo jsem byla zvána k ní, na zámek Wolfsgarten.


Po létech jsem zase jednou byla u ní na domácím koncertì. Hned se ptala, co dìlá corgi. Øekla jsem, ¾e Fanynka zašla a ¾e mám jiného pejska. "Jak se jmenuje?" – Bla¾ka, odpovìdìla jsem a zalitovala, ¾e jsem ji pøece jen nepojmenovala trochu mezinárodnìji, tøeba jako to Lucianovo Orákolo. Ale Princezna Margreta se na mne usmála svým høejivým úsmìvem:
"To je hezké jméno."


Kdy¾ jsem se na sklonku veèera pøišla rozlouèit rozlouèit, podala mi Její Královská Výsost ruku a øekla:"Und grüssen sie Dru¾ba von mir!"


Fanynka oèividnì stárla, bylo jí 14 let. U¾ nevy¾adovala házení klacíèkù, dala se spíš na moudro. Mohlo se s ní témìø rozprávìt. V listopadu byl zase jednou "Netopýr". Chtìla jsem jí výstup ušetøit a nechat ji v šatnì spát, ale jak vidìla, ¾e si oblékám kostým Orlovského, otøepala se a šlo se na to. Byl to její poslední výstup a potlesk. Brzy na to mì opustila. Ale èekala s umøením tak dlouho, a¾ se vrátím domù. Zní to snad nìkomu nadsazenì, èi sentimentálnì, ale ve mnì nìco povolilo, odešlo.


Sna¾ila jsem se odpoèívat, ale to jsem neumìla nikdy, a teï tím ménì. Mùj ¾ivot spoèíval v balení a vybalování kufrù, v odjezdech a pøíjezdech. Zdálo se mi, ¾e tìch odjezdù je daleko víc. Nìco se mnou dìlo a nebyla tu Fanynka, aby mi netrpìla trpìt. Chybìly mi její oèi. Šlo by se na klacíèky, a hotovo.


Jakoby moji pøedobøí pøátelé ze San Franciska tušili, telefonovali, ¾e mi posílají štìnì, èínského Shar Peie, a ¾e u¾ je na cestì. Zaøekla jsem se sice, ¾e u¾ nikdy, ale tohle zvíøátko se u¾ vznášelo nad oceánem. Nezbylo mi, ne¾ si pro nì jet na letištì.


Zøízenec mi pøivezl bednu na vozíku. Vidìla jsem za møí¾kou èerné faldy a otevøela boudièku. Vylezl èínský bù¾ek, zam¾oural šikmými oèkama, zavrtìl zakrou¾eným ocáskem a odebral se zpátky do bedny, s výrazem ve vráskách jako mezi øádky:
"Deset hodin letu kvùli téhle?"


Svou svérázností, nepodlézavostí si mì ta èínská Svéhlavièka podmanila. V¾dycky jsem to byla já, kdo se musel sna¾it. "Milující je bla¾enìjší ne¾ milovaný," míní Thomas Mann. Já byla bla¾ená, a ona Bla¾enka.


Pozn.: Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.


Text. Soòa Èervená
Foto: archív Václava ®idka


* * *

Soòa Èervená, dcera pra¾ského advokáta a zakladatele literárního kabaretu Èervená sedma, vystudovala soukromì zpìv a herectví.


1848 první anga¾má v divadle Voskovce a Wericha v muzikálu Divotvorný hrnec. Od roku 1952 sólistkou Janáèkovy opery v Brnì, hostování v Praze v roli Cherubína a Carmen, ale z politických dùvodù nesmìla být pøijata do svazku Národního divadla. Po pohostinském vystoupení ve Východním Berlínì anga¾má pro hlavní obor. 1962 emigrace na Západ, hostování na všech pøedních nìmeckých i evropských operních scénách a také v USA.


Za vynikající výkony byla v roce 1961 jmenována v Belínì a v roce 1987 ve Frankfurtu n./M. komorní pìvkyní.


Po uzavøení pìvecké dráhy se vìnuje èinohøe, melodramu, pøekládá a píše (autobiografie Stýskání zakázáno (1999) a historický román Mùj Václav (2001).


Je náru¾ivou zastánkyní ochrany a dùstojnosti zvíøat.




Komentáøe
Poslední komentáø: 03.06.2015  12:13
 Datum
Jméno
Téma
 03.06.  12:13 janina
 03.06.  09:23 Von
 03.06.  08:29 kusan
 03.06.  06:25 LenkaP
 03.06.  06:03 Jitka