Pejsky jsem mìl odjak¾iva rád. Kdy¾ jsem byl ještì malý kluk, rodièe odnìkud pøinesli èerného kokršpanìla. Hrál jsem si s ním, chodil na procházky. Pak nám zaèal tloustnout, nebyl dobøe vychovávaný, i kousal a u¾ nepamatuji, jak od nás odešel.
Psy miluji, s ka¾dým se zastavím – popovídáme si. Asi mne mají dobøe oèuchaného, ¾e kdy¾ je hladím nebo drbu, nikdy mne nekousli.
Asi pøed dvaceti léty jsme byli na chatì. Moje dìti si hrály u silnice na louce. Najednou jelo okolo auto a jak v gangsterských filmech, nìkdo za jízdy vyhodil u nás malé štìòátko a co nejrychleji ujel. Dìti šly k nìmu, ono celé vyjukané k nim. Okam¾itì vznikla „malá láska“, která konèila tím, ¾e mùj mladší syn Martin pøinesl štìòátko k nám domù. „Je¾íšmarja, co s ním v Praze?“ byla první reakce. A po pomazlení jsme ho veèer nalo¾ili do auta a odjeli s ním domù do Prahy. Ještì ne¾ si našel náš nový rodinný pøírùstek svoje místeèko na spaní, všechno probìhal, oèuchal, všude se staèil vyèùrat, byl š»astný a po jídle nìkde usnul. Byl to malý èerný pejsek a jak rostl, hádali jsme se, co to bude za rasu. Byl to takový venkovský kníraè, ale krásný a velice ¾ivý – rodu ¾enského, èubièka. Støídali jsme se, kdo s ní pùjde na procházku. V Praze tak ètyøikrát dennì. Mìla u¾ svoje místeèka, kde se zastavila a udìlala svoji potøebu. Stávalo se, ¾e kdy¾ jsme s ní jezdili na chatu a blí¾ili se k cíli, ¾e zaèala v autì skákat jak posedlá, vrtìt radostnì ocáskem a štìkat. Asi proto, ¾e byla z toho kraje, kde se narodila a kde mìla mo¾ná ještì maminku a i tatínka.
Nikdy nám neutekla do polí, nebo do vesnice pøes plot. A¾ jednou zmizela. Hledali jsme ji, volali jsme na ni „Leo!“. Ale marnì. Teprve k veèeru, kdy¾ bylo všude ticho, jsme slyšeli nìjaké zoufalé kòuèení. Bylo to její, chudinky! Stála venku za plotem, tøásla se, plakala jak malé dítì, hledala nás a chtìla tolik domù. A tohle se u¾ pak nikdy neopakovalo – pouèila se. ®ila u nás 14 let a najednou z nièeho nic, zaèala špatnì dýchat. Od pana doktora dostala prášky, ale ty jí moc nepomáhaly. Tak se stávalo, ¾e jsem s ní spával na zemi na jejím místeèku, aby jí bylo lépe a necítila se ve své nemoci osamocená. A¾ jednou brzy ráno slyším, jak nedýchá. Mluvil jsem na ní, hladil ji, líbal. Nic. Vstal jsem, vzal jsem ji do náruèe a cítil jsem mrtvé tìlíèko – bylo bezvládné a tì¾ké. Zabalil jsem ji do deky a dal jsem do kufru auta. Ráno jsem tuhle krutou pravdu øekl celé rodinì. Bylo nám všem strašnì. Nesnídal jsem, sedl do auta a odjel jsem sám s Leou na chatu. Tam jsem ji vykopal na zahradì hrobeèek, polo¾il ji do nìho, pøikryl kyticí luèních kvìtin a zemí, na navršenou zem jsem polo¾il její kopací míè, který mìla nejradìji, a zapálil svíèku.
Dodnes si tam chodíme s ní zavzpomínat a pokøi¾ovat se! Pak u¾ jsem psa nikdy nechtìl.
A jak tak vzpomínám, tak o pøíhody s pejsky nebylo nouze, ponìvad¾ jsem je mìl, jak u¾ jsem øíkal, strašnì rád. Jednou jsme byli se ¾enou a u¾ s velkými syny v Anglii u našich známých. Abychom neobdivovali jenom Londýn, tak nás taky brali na výlety do dalekého okolí. Anglièané se rádi chlubí svými zámky, které mají nádherné zahrady a parky. U¾ nevím pøesnì, kde to bylo, ale byli jsme na výletì, bylo moc hezky a vše se nám tam líbilo. A teï poslouchejte, co se v tom parku pøihodilo: Chodím po upravených cestièkách, kolem lavièek a anglických vzornì udr¾ovaných trávníkù. Bylo moc krásnì a podmanivé ticho. Nedaleko od nás sedìli na lavièce dva starší lidé a pod nimi ve stínu le¾el takový velký bílý pes. Úplná pohoda. A já, coby velký milovník psù, na nìho na tu dálku zamlaskal a èesky zavolal: „Ahóóój, pojï sem, pejsku!“ Jestli rozumìl, nevím, ale vyskoèil na všechny ètyøi, div nenazvedl lavièku, hrozitánsky zaštìkal a pustil si to pøes ten trávník rovnou ke mnì. Mezitím ti majitelé z lavièky vyskoèili, jak kdy¾ do nich støelí a nìco beznadìjnì køièeli. Naši pøátelé zaèali také køièet, co jsem to proboha udìlal, v¾dy» je to pøeci ten známý anglický pes – zlý BULL TERIÉR. Ten zatím dobìhnul a¾ ke mnì, zuøivì štìkal, pøedními tlapami skoèil na mne a cenil nepøátelsky zuby. Pøesto, ¾e to bylo strašné, já jsem ho nìjak pohladil a zase èesky jsem ho chlácholil, ¾e se mi moc líbí, ¾e je krásný a ¾e ho mám moc rád. Pes se najednou, jak na povel, skulil u mých nohou do klubíèka, potom se radostnì polo¾il na záda s vyta¾enýma nohama a nechal se hladit a drbat na bøiše i na èumáku. Byl pøeš»astný a já snad ještì víc, ¾e to takhle dopadlo. Mezitím u¾ k nám dobìhli majitelé toho „pejska“ a moc a moc se mi omlouvali. Nemohli svým oèím uvìøit, ¾e se jejich „pejsek“ v tak krátké chvíli se mnou skamarádil. Vyprávìli, ¾e to je poprvé a a» se nezlobím. Pochopitelnì jsem se nezlobil, v¾dy» nám všem bylo u srdcí tak hezky a „pejsek“ mne pak v mých myšlenkách doprovázel po celý den našeho pro mne dodnes nezapomenutelného a krásného výletu.
Miloš Nesvadba
* * *
Kdy¾ se Koljovi zaènou honit hlavou myšlenky, to se mì potom zaène vyptávat, proè a jak to, tak¾e si pøipadám, ¾e mám pøed sebou malé dítì.
„My jsme mìli doma tuleje?“ pøitulil se jednou ke mnì a hodil po mnì oèima.
„O tom tedy nic nevím. Nanejvýš ¾e bys byl tulej ty, jen se podívej, jak by ses poøád tulil a mazlil.“
„Dobøe, dobøe, ale proè je teda tulej na obálce naší kní¾ky?“ nedal se Kolja odbýt a bylo na nìm vidìt, ¾e snad i ¾árlí.
„Tak zaprvé, není to tulej, ale tuleò. A kdy¾ to chceš vìdìt, tak ten tuleò jsem vlastnì já. Tøeba¾e, pøísnì vzato, moc podobné mi to zvíøe na první pohled není.“ To u¾ jsem vìdìl, ¾e tímhle se Kolja jen tak nedá odbýt a ¾e pøijdou na øadu jeho proè a jak to.
„A proè se válíš tam nahoøe na polici mezi knihami?“ vypálil a samou zvìdavostí si nedal pozor a vyplázl na mì jazyk. Nezbývalo, ne¾ se pustit do vysvìtlování.
„Jak bych ti to jenom øek. Kdysi dávno jsem závodnì sportoval. Plaval jsem i v ledových vodách, a to po celý rok, zima nezima. Plaval jsem i dlouhé vzdálenosti, dokonce jednou na Nový rok pøes øeku Vislu… Ale je to u¾ poøádnì dlouho, víc jak tøicet let. Tehdy to byla velká událost, proto¾e tehdy to bylo vùbec poprvé. Mé tréninky skoro poka¾dé doprovázeli novináøi a pak psali na titulních stránkách -Tuleò z Prahy v ledové Visle!- nebo -Tuleò z Prahy se bojí, aby mu Visla nezamrzla!- a tak podobnì..“
„Tak proto tì naše výtvarnice Eda namalovala na obálku? Proto ten tuleò v knihovnì?“ radoval se Kolja. „Brrrr! To jsi ale musel strašnì vymrznout! A strašnì moc dobøe plavat, asi jako já chytat králíky! Oba jsme svým zpùsobem šampioni, co øíkáš? To bych taky chtìl - umìt takhle plavat! Ale ne v zimì! To tedy ani za zlatý tele! A víš, ¾e se mi èasto zdá, jak ti z øeky nesu klacek? Jen¾e z ledový Visly? To tedy nevím nevím.“
„V¾dy» ty umíš plavat, ka¾dý pes umí plavat, jen¾e o tom nevíš. To bys vidìl, jak by ti to šlo, jen kdyby tady u nás byla øeka.“
„A co na tý obálce dìlaj všechny ty ostatní zvíøata?“ vyzvídal dál Kolja a bylo na nìm znát, ¾e u¾ zase trochu ¾árlí.
„Ta ostatní zastupují zvíøecí øíši jako takovou, a tím symbolizují Mezinárodní den zvíøat, ke kterému také naše kní¾ka vychází,“ uzavøel jsem u¾ trochu nevrle. Po tomhle objasnìní Kolja u¾ neštìk ani slovo, sebral se a odbìhl do kuchynì, kde slyšel øachtat panièku s kastroly.
„A stejnì ten Nesvadba maluje hezèí, a maluje jen nás, a ne tuleje, heè!“ zaèal povykovat, kdy¾ nic nevy¾ebral.
Nevšímal jsem si ho a Kolja se sám po chvilce zastydìl.
„A jaký já jsem vlastnì rasy, mù¾eš mi to øíct?“
„®ádný! Rasa je pouze u lidí, u psù se správnì øíká plemeno.“
„Tak dobøe, jaký já jsem teda vemeno?“
„Velký!“ rozesmál jsem se, a abych si hned Kolju udobøil, tak jsem ho nìkolikrát pohladil a poškrabal na zádech. „Sedíš si na uších. Øíkám ple-me-no, chápeš?“
„A proè bych nechápal?“ Málem se u¾ zase naje¾il Kolja.
„To není tak jisté, proto¾e ty nejsi z jednoho plemene, ale máš v sobì hned vícero plemen. Má to jednu velkou pøednost – nosíš ve svých genech po pøedcích mnoho a mnoho dobrých charakterových vlastností. To znamená, ¾e i kdy¾ ze sebe vìtšinou dìláš hloupého, jsi ve skuteènosti ú¾asnì chytrý pes.“ Po tomhle ujištìní Kolja odešel do pøedsínì a namyšlenì se prohlédl v zrcadle. Oèividnì byl s mou odpovìdí i svým vzhledem víc ne¾ spokojen.
„A mù¾u se tì ještì na nìco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“
„To rozhodnì nebyl! Historkou, na kterou nará¾íš, se chtìlo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Mìl je rád tak, ¾e by snad bez nich ani nemoh ¾ít.“
Kolja si pravdìpodobnì vzpomnìl na jednu pøíhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou pøišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozèílený. Ostatní herci radìji ani nedutali. A¾ jeden z kolegù sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo. Nato zaèal Miloš Kopecký vyprávìt, jak byl ráno se svým psem na procházce a potkal mu¾e, který jeho miláèka velmi obdivoval. Na závìr se ho zeptal, kolik je mu let, ¾e u¾ musí být hodnì starý. Tady se pan Kopecký odmlèel a jeho oèi sršily oheò a síru.
„No a není starý?“ zeptal se Miloše Kopeckého kolega. „Tys to nevìdìl, ¾e tì to tak rozèílilo?“ Odpovìï, kterou obratem dostal, byla jasná: „Já to vìdìl, ale mùj chudák pes to nevìdìl - a teï u¾ to ví!“
Václav ®idek
* * *
Miloš Nesvadba, herec a malíø. Narodil se tak nìjak dávno a jak on sám øíká, ¾e všechno a¾ uteklo. U¾ jako študák hrával ochotnické divadlo a od svých 16 let kreslil do novin. Po maturitì udìlal zkoušku na konservatoø, kterou Nìmci zavøeli, a kdy¾ skonèila válka, tak u¾ studovat nešel a dostal se do souboru Jinøicha Honzla. Pozdìji si Honzl vzal Nesvadbu do èinohry ND, kde byly v souboru nejvìtší herecké hvìzdy “staré gardy” jako Štìpánek, Smolík, Pivec, Neumann, Höger, Dostálová a další. Pro svou dobrosrdeènou povahu hned byl kolegy oblíben, a také proto, ¾e jim dokázal kreslit karikatury, které posílal do novin. Jako malíø a karikaturista byl s Ondøejem Sekorou u vzniku Dikobrazu. Pozdìji zalo¾il dìtské èasopisy Mateøidoušku a Sluníèko. Stále kreslí pro dìti a ilustroval asi na padesát kní¾ek. Miluje umìní, svoji rodinu a svou ¾enu, která je rovnì¾ výtvarnice. Jinak je š»astný ètyønásobný a zdravý dìdeèek.
* * *
Vybráno z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!