Můj zlatý poklad

Pan Selman Redžič byl ochota sama, když před zákaznicí rozložil kazetu zlatých prstýnků. Dívala jsem se přes výlohu soběslavského zlatnictví na ten zvláštní obřad zakoupení prstenu. Na to, jak paní nejprve s nosem až u sametu vybírá mezi barevnými kamínky a filigránovými ornamenty, jak potom pinzetou z vlastního palce a ukazováku lehce vyjme zlatý šperk z pouzdra a postupně si okroužkuje své prsteníky, prostředníky, ukazováky a malíčky. Zvedne hřbety rukou vysoko před oči, rozevře prsty do vějíře, pomalu otáčí zápěstím a přemýšlí, který z prstenů ji nejvíc uhrane. Jako by rozhodovala ještě o mnohem závažnějších věcech a ne pouze o zakoupení zlatého šperku, jako by se třeba proměnila v prince dánského a kladla si hamletovskou otázku, tak se v tom okamžiku tváří. Nakonec celá zmožená tou volbou, tou zodpovědností, tím rozhodnutím, opře se o pult a teprve pak sejme prsteny ze svých rukou, zasune je zpátky do kazety a na pultě nechá jeden jediný a počká, až ho pan Redžič vloží do titěrné krabičky, zaklapne malinkaté víčko a miniaturní balíček jí předá.

"Taky ti koupím prstýnek," řekl můj přítel, co přešlapoval vedle mne pod obloukem kamenného podloubí. "Máš přece dnes narozeniny."

Zvonek nad dveřmi zacinkal a my si se zákaznicí vyměnili místo. Pan Redžič kazetu s prstýnky nestihl ani schovat.

„Jen vybírejte, žádný spěch,“ pokynul nám.

Vtom za závěsem, který odděloval prostor přilehlý k prodejně, zazvonil telefon. Pan Redžič vplul za látkovou plentu a zahlaholil do sluchátka, zatím co já stála s přítelem nad kazetou s vyzobanými řadami prstenů celá nesvá.

"Takhle se prodávají prstýnky?“ vyrukovala jsem na něj, jen co zase strčil hlavu do obchůdku. „Musí být přece v pouzdru vyrovnaný jeden za druhým a ne jen tak halabala prstýnek, mezera, tři prstýnky a zase nic. S takovou je neuhlídáte. To alespoň tvrdí kamarádka zlatnice z Rakovníka.“

Usmál se a hned mi v tom udělal jasno:

"Já už poznám, kdo a s jakým úmyslem do obchodu vejde. A za vás bych dal ruku do ohně, že byste mi tu nic neodcizila."

Bylo to, jako by mě dekoroval zlatou medailí na olympiádě slušného chování. Měla jsem rázem pocit, že v tom útulném obchůdku nestojím poprvé a pan Redžič že je můj dlouholetý známý.

Možná měl stejný pocit i on, protože jinak by se sotva pustil do vyprávění svého životního příběhu, když já se probírala zlatými kroužky.

Vzpomínal na Černou Horu, odkud se vydal studovat do stověžaté Prahy. Měl před očima Dinárské pohoří s vrcholky přes dva a půl tisíce metrů nad mořem, na nížiny kolem Skadarského jezera, na překrásný národní park Lovčen, považovaný za prapůvodní Černou Horu, na první rybu, kterou chytil v řece Morače. Měl hluboký hlas jako je hluboké Jadranské moře, ke kterému jezdíval v dětství na prázdniny. Teď tam jezdí na dovolenou se svojí manželkou Olgou. Zamiloval se do ní na výstavě šperků, kde se čirou náhodou potkali. Nakonec si ji odvedl z radnice do zlatnického obchůdku na náměstí v Soběslavi, kde začala jejich společná životní cesta. O své ženě mluvil s větším zanícením než o vzdálené rodné domovině v jihovýchodní Evropě.

„Olinka má zlaté ruce, což je ve zlatnickém řemesle velká výhra. Málo kdo z kolegů je na filigrány lepší než ona,“ dmul se pýchou. "Dokáže zrestaurovat kousky, s kterými si nikdo jiný neporadí.“

A pak mu v očích zajiskřil nápad: „Budete-li někdy nějaký šperk potřebovat opravit, zastavte se."

Už za čtrnáct dnů mě sem přivedla reportáž o symbolu Soběslavi, šedesát osm metrů vysoké věži děkanského kostela svatých Petra a Pavla, dvojlodního svatostánku se sklípkovou klenbou a bočními barokními kaplemi.

Při té příležitosti jsem před pana Redžiče rozložila na pult velkou čtvrtku, na které byly průhlednou izolepou přichycené zlaté řetízky různé délky i stáří a také několik jemných náramků, aby se při transportu nezacuchaly a také pytlíček s přívěsky, náušnicemi a starožitným pečetním prstenem po dědečkovi.

"Joj," kroutil nevěřícně hlavou nad tím prazvláštním balením pan Redžič. Pak si povzdechl: „Chvíli potrvá, než to všechno sepíšeme."

Zvedla se ve mně stavovská čest. "Nebudeme se zdržovat žádným sepisováním. Vy jste mi věřil, já vám také věřím.“

Celý zjihl. Očividně byl dnes zase on potěšen mojí důvěrou.

"Za týden si přijeďte, šperky budou jako nové," řekl dojatým hlasem.

Za týden jsem byla úplně někde jinde a měla v hlavě docela jiné starosti.

Cesta do Soběslavi musela počkat. Nakonec jsem ji odkládala tak dlouho, až se mi můj zlatý poklad vykouřil z hlavy. Teprve za půldruhého roku mně přišel opět na mysl, když na mne těsně před Vánocemi vypadla ze starého diáře vizitka Redžičových.

"Božínku, tak přece jen žijete," oddychl si do telefonního sluchátka pan Redžič.

Zaskočil mě: "A proč bych nežila?"

"Vždyť už je to druhý rok, co tu schraňujeme vaše šperky. Jako by se za vámi zavřela voda."

"Však já se brzy zastavím," slíbila jsem a popřála jim krásné Vánoce.

Přesně za rok zazvonil telefon zase u mne.

"Tentokrát vám přejeme hezké Vánoce my," ozvala se na druhém konci paní Redžičová. "A těšíme se, že k nám konečně přijedete."

Čas plynul jako Vltava pod Karlovým mostem v Praze nebo Lužnice ve starobylé Soběslavi. Zima se rozplynula do jara, jaro odkvetlo a nakonec vstoupilo do parného léta.

"Mám ve Vodňanech vyblejsknout pár záběrů v rybářské škole. Pojeď se mnou, uděláme zábočku do Soběslavi,“ zval mě kolega fotograf. „Konečně si vyzvedneš ty tvé zlaté cetky.“

Znal příhodu s Redžičovými o mém zlatém pokladu, tak jako ji znali všichni moji přátelé a známí.

"Nechci nic slibovat," zavolala jsem večer do Soběslavi. "Ale vypadá to, že se zítra uvidíme."

Pan Redžič mi za mák nevěřil: "Že by se stal zázrak? Tak o tom silně pochybuji.“

Já se však už rozhodla. Najednou mi bylo líto těch let, těch promarněných příležitostí na setkání, které se neuskutečnily, které se rozplynuly v čase, co už se nevrátí.

Konečně jsem v Soběslavi otevřela dveře zlatnictví. Obchůdek se rázem celý rozjasnil. Nemělo na tom zásluhu jen červnové slunce, které svítilo přes sklo výlohy a zlaté a stříbrné prstýnky, řetízky, brože a náušnice, co zářily všude ve skleněných skříňkách, měl na tom podíl i pan Redžič, který kolem sebe blýskal rozesmátýma tmavýma očima. Přivítal mě, jako bychom se znali sto let a jako bych těch sto let byla jejich rodinná kamarádka.

"To je škoda, že Olinka musela odjet do prodejny v Táboře," zalitoval. "Bude ji mrzet, že jste se neviděly. Ona však také vůbec nesázela na to, že přijedete."

Hned přede mne rozprostřel opravené a vyčištěné šperky a za chvíli jsme byli v živém rozhovoru. A jak jsme tam tak spolu klábosili, úplně jsem zapomněla na kolegu, který na parkovišti u náměstí hlídal v autě své fotoaparáty, i na slib, že se nezdržím déle, než pár minut. Uprostřed debaty pan Redžič zvedl významně ukazovák a řekl: "Včera jsem přivezl z celnice novou kolekci bílého zlata. „Tu musíte vidět." Pak ji vyrovnal na pult. „A zprubnout si ji.“

Postupně mi věšel na krk náhrdelníky a řetízky a na zápěstí náramky.

Na tváři se mu rozestřel nadšený úsměv, taková zvláštní radost z toho, že v obchůdku, který je jeho chloubou, společně obdivujeme krásu a dokonalost těch šperků. Natáčel kolem mne ze všech stran zrcátko a já si připadala jako polská kněžna, ruská carevna nebo čínská císařovna.

Když byla přehlídka klenotů v nejlepším, najednou na stěně odbily hodiny pravé poledne.

„To si od kolegy slíznu,“ popadla mě panika. „Musím se už rozloučit.“

Pan Redžič zalitoval, že tak spěchám, a když všechny skvosty sbalil, vyšel se mnou až na ulici před zlatnictví a kynul mi rukou, dokud jsem nenastoupila do auta. Kolega se tvářil jako deset čertů. Čekala jsem litánie, ale on zřejmě nabyl přesvědčení, že právě němé výčitky ve mně probudí špatné svědomí z toho, že jsem si dovolila nechat ho čekat jako nějakou odloženinku. Mlčky prokličkoval Soběslaví a pak už auťák rozdrandil směr Vodňany. Zrovna jsme vjížděli do Tábora, když mi v kabelce na zadním sedadle zazvonil mobilní telefon. Sáhla jsem pro něj - a jak jsem ho nesla obloukem nad opěrkou hlavy, oči se mi zadrhly na mém zápěstí, které mi zdobil masívní náramek z bílého zlata. Visela na něm cedulička s pětimístnou cifrou. Zůstala jsem, jako když do mne uhodí.

"Tomu neuvěříš,“ vyhrkla jsem, „ já panu Redžičovi štípla omylem náramek za pětadvacet tisíc.“

Kolega úplně zapomněl, že trucuje. „Děláš si srandu?“vyvalil oči. "Co uděláš?“

Nezbylo mi, než panu Redžičovi zavolat.

"Promiňte prosím, já si nedopatřením vezu do Prahy váš pořádně mastnej náramek," kuňkal do telefonu můj zděšený hlásek.

Na druhé straně bylo ticho jen zlomek vteřiny.

"Vrátíte mi ho, až zas někdy pojedete do Soběslavi.“

"Zase třeba za čtyři roky?" lekla jsem se za něj.

„U vás se neztratí,“ řekl pohotově. „Přece si věříme.“

„Další vyznamenání na moji adresu,“ oblila mě radost. „Další pochvala sladká jako cucavej bonbon nebo perníkové srdce.“

Stále mi však nebylo jasné, jak tu zapeklitou situaci vyřešit. A najednou jsem dostala nápad: „Jsme ve městě husitů. Kde najdeme vaši paní? Šperk nechám u ní.“

Olga Redžičová ve zlatnictví u divadla celá zářila, když jsme ji překvapili: "Vítám vás. Dáte si kafíčko?"

Nejradši bych se na místě propadla."Vezu vám náramek, který jsem nedopatřením sebrala panu manželovi v Soběslavi."

Rozesmála se, jako když v obchodě se zlatými prstýnky zvoní stříbrné zvonečky.

"Ještě že tak. Jinak byste se u mne ani nezastavila."

Výlet do jižních Čech se vlastně vydařil. Celou zpáteční cestu do Prahy na mne kolega fotograf pozoroval moji velikou spokojenost. Doma jsem uložila svůj zlatý poklad do šuplíku, aby tam odpočíval v pokoji a potom sama sobě pogratulovala, že mi do života vstoupili báječní lidé, kteří se na dálku stali mými přáteli. A došlo mi, že vůbec nezáleží na tom, zda bydlí v Praze, v Soběslavi nebo za sedmero horami a řekami. Důležité přece je, že rozšířili okruh mých kamarádů, co jsou mi milejší, než největší zlaté poklady.

Ukázka z připravované knihy Jaroslavy Pechové "Děkuji, že vás mám".

Jaroslava Pechová

* * *
Koláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky