KAZATEL
Slova Kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémì
Kniha Kazatel patøí v hebrejském kánonu té¾ do tøetí nejmladší èásti, které se øíká Spisy. V nich pak je zaøazena mezi pìt t. zv.“sváteèních svitkù“. Èetla se o svátcích stánkù. Byl to radostný závìr skliznì (zejména vína) a díkùvzdání za ni. Vedle toho té¾ radostná vdìèná pøipomínka Bo¾í péèe o lid bydlící ve stanech na cestì pouští z Egypta do zemì zaslíbené. V køes»anských biblích stojí Kazatel mezi knihami vyuèujícími.
O poslání knihy se mínìní rùzní. Nezøídka se v ní spatøuje jen „velepíseò“ skepse. Hieronymus v ní hledá radu k útìku z porušeného svìta. Luther uèí vidìt v ní návod k pravému u¾ívání svìta a dobré zrcadlo podané zvláštì kní¾atùm. Kniha však nehlásá a nehájí fatalismus, osudovost, nevyjadøuje beznadìjný pesimismus, ale støízlivý realismus víry zápasící o pravou jistotu ¾ivota. Ohlašuje pomíjivost a z hlediska vìènosti nicotnost všeho, co èlovìk má i co je, aby nebylo povýšeno to, co je slu¾ebné, na hodnoty vìèné.
Kniha byla jako „mudroslovná“ pøipsána králi Šalamounovi, pravzoru moudrosti. Vznikla však asi ve 3. stol. pø. Kr.
Námìt knihy: Pomíjivost, samá pomíjivost, øekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
Vìèný kolobìh
Jaký u¾itek má èlovìk ze všeho svého pachtìní, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení pøichází, ale zemì stále trvá.
Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivì tíhne k místu, odkud opìt vzejde. Vítr spìje k jihu, stáèí se k severu, toèí se, toèí, spìje dál, a¾ se zas oklikou vrátí. Všechny øeky spìjí do moøe a moøe se nepøeplní; do místa z nìho¾ vytékají, se zase vracejí k novému kolobìhu.
Všechny vìci jsou tak únavné, ¾e se to ani nedá vypovìdìt; nenasytí se oko vidìním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dìlalo, bude se znovu dìlat; pod sluncem není nic nového.
Hledání moudrosti
Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémì. Pøedsevzal jsem si, ¾e moudøe propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem dìje. Vidìl jsem všechno, co se pod sluncem dìje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za vìtrem.
Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle nabyl jsem vìtší a hojnìjší moudrosti ne¾ ti všichni, kdo byli v Jeruzalémì pøede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vìdìní.
Pøedsevzal jsem si, ¾e poznám moudrost, poznám i ztøeštìnost a pomatenost.
Poznal jsem však, ¾e i to je honièka za vìtrem, nebo» kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoøe, a èím víc vìdìní, tím víc bolesti.
Hledání bla¾enosti
Øekl jsem si v srdci: Nu¾e, teï to zkusím s radovánkami a popøeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! O smíchu jsem øekl: Je to ztøeštìnost, o radosti pak: Co to provádíš?
Usmyslil jsem si, ¾e své tìlo osvì¾ím vínem, aèkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a ¾e se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého mají lidští synové z toho, co konají v vymìøených dnech svého ¾ivota.
Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, zalo¾il si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, zøídil jsem si i vodní nádr¾e pro zavla¾ování lesních porostù.
Nakoupil jsem si otrokù a otrokyò a mìl jsem i doma narozenou èeleï, stád skotu a bravu jsem mìl víc ne¾ všichni, kdo byli v Jeruzalémì pøede mnou.
Nahromadil jsem si také støíbro a zlato a zabral i vlastnictví králù a krajin, opatøil jsem si zpìváky a zpìvaèky i rozkoše synù lidských, milostnice.
Stal jsem se velikým a pøedèil jsem všechny, kteøí byli v Jeruzalémì pøede mnou, nadto stála pøi mnì má moudrost. V nièem, co si ¾ádaly mé oèi, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepøel ¾ádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za èím jsem se pachtil a to byl mùj podíl ze všeho mého pachtìní.
I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtìní, a hle, všechno je pomíjivost a honba za vìtrem; ¾ádný u¾itek z toho pod sluncem není.
Tý¾ údìl všech
I pohlédl jsem a vidìl moudrost i ztøeštìnost a pomatenost. Jaký èlovìk nastoupí po králi, jeho¾ si ustanovil pøedtím?
Shledal jsem, ¾e moudrost nese více u¾itku ne¾ pomatenost, jako svìtlo dává více u¾itku ne¾ tma.
Moudrý má v hlavì oèi, kde¾to hlupák chodí ve tmì.
Avšak i to jsem poznal, ¾e tý¾ údìl potká oba dva. V srdci jsem si øekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Naè jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, ¾e i to je pomíjivost.
V¾dy» po moudrém ani po hlupákovi nezùstane památka navìky; všechno, co bylo, bude v pøíštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejnì jako hlupák.
Pojal jsem nenávist k ¾ivotu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem dìje. To vše je pomíjivost a honba za vìtrem.
Nehodný dìdic
Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtìní pod sluncem, nebo» jeho plody zanechám èlovìku, který bude po mnì. Kdo ví, bude-li moudrý, nebo pomatený, pøesto se však zmocní všeho, èeho jsem se pøi své moudrosti pod sluncem klopotnì dopachtil. Také to je pomíjivost.
Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtìním pod sluncem.
Nìkterý èlovìk se pachtí moudøe, dovednì a prospìšnì, ale musí svùj podíl pøedat èlovìku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná vìc.
V¾dy» co má èlovìk z veškerého svého pachtìní, z honièky za ¾ádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoøe; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.
Bo¾í dary
Není pro èlovìka dobré jíst a pít a pøi svém pachtìní se aspoò pomìt? Shledal jsem, ¾e i to je z Bo¾í ruky. V¾dy» kdo jídal a dopøával si víc ne¾ já? Bùh toti¾ èlovìku, který je mu milý, dává moudrost, poznání i radost. Høíšníka však nechá lopotit se, shánìt a hromadit vìci, které nakonec musí pøedat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za vìtrem.
* * *
Pøevzato z Bible podle ekumenického vydání z roku 1985
Text a fotokolá¾e: Olga Janíèková