Ètenáøské okénko – vybráno z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové: Kolja... to neznáte mého psa!
***
Buï dobrý k lidem, k rostlinám i zvíøatùm.
Nepronásleduj lidi ani zvíøata
a nepùsob jim bolest.
(Lao-c´)
Bojare, Bojare…!
Bydleli jsme tenkrát na novì vybudovaném orelském cvièišti na okraji Riegrových sadù, hned proti ®i¾kovu. V podlouhlé døevìné stavbì byl sklad tìlocvièného náøadí a klubovny i obytné místo pro strá¾ce objektu – a moji rodièe tehdy, myslím, ono pozvání na strá¾covské místo rádi pøijali.
Kolem cvièištì ovšem byla ještì pøírodní divoèina stromù, stromkù a køoví, samá houština zarostlá luèní kvìtenou a vysokými travinami, zkrátka taková d¾ungle, do které jsem jako osmiletý kluk rád podnikal výzkumné výpravy.
Pøi jedné takové výpravì jsem narazil na psa, pøesnìji øeèeno na zatoulané štìnì – bìlouèké s èernými skvrnami. Sna¾ilo se pøede mnou utéci, ale nebylo kam. Bìhalo z jedné houštiny do druhé, a¾ nakonec – buï mì poslechlo, nebo to vzdalo – mì pustilo k sobì, nechalo se vzít do náruèe a odnést k nám domù.
Maminka i moje mladší sestøièky pejska pøivítaly, nakrmily a ustaly mu na noc v takové bedýnce. Zakrátko u nás pejsek zdomácnìl. U¾ nevím, kdo pro nìj vymyslel to jméno, mo¾ná tatínek, mo¾ná maminka, snad i já sám, ale øíkali jsme mu prostì Bojar. Brzy na to jméno i slyšel, a pøesto¾e mìl volný výbìh kolem stavení, kdykoliv jsme zavolali Bojare, okam¾itì pøibìhl. Bojare, Bojare! Zaèali jsme se mít rádi.
Tak tedy zaèala jedna z tìch krásných etap mého klukovského ¾ivota. Mìl jsem od Je¾íška flintu, tu jsem si hodil pøes rameno, zapnul si ko¾ený opasek, za nìj jsem zastrèil dýku – vyøezal mi ji ze døeva mùj tatínek – a rázem se ze mne stal lovec. A Bojar jako lovecký pes se mnou vyrá¾el do d¾ungle kolem nás na lov divoké zvìøe. Na veverky jsem sice nestøílel, ale mohu øíci, ¾e tøeba myši jsme kolikrát pìknì vyplašili. Dokonce se pøed námi jednou do klubíèka stulil je¾ek – donesl jsem ho domù v èepici. Ale mìl volnost a zakrátko si zase bì¾el po svých.
Jednou po prázdninách, právì kdy¾ jsem mìl jít do páté obecné, jsme se pøestìhovali z Prahy na venkov, do Karlova. Øíkalo se tak zrušenému cukrovaru mezi vesnicemi Svojšice a Bošice. Koupil ho tatínkùv bratr, také truhláø, s úmyslem zøídit tam továrnu na nábytek a tatínka pozval, aby mu dìlal mistra ve strojovnì. Podnik se pomalu rozjí¾dìl, já chodil do svojšické ètyøtøídky, namísto do páté zde ovšem jen do ètvrté tøídy, proto¾e ta tu byla nejvyšší. Ale hlavnì – tady jsme s Bojarem podnikali výzkumné výpravy do okolí. Kousek pod továrnou se nacházelo údolíèko s potokem plným zátok a spoustou hustého vrboví a travnatých zákoutí – pozdìji jsem tam pásal husy a èetl si pøitom „Tøi mušketýry“. Pøes silnici se nad továrnou tyèil krásný kopec se zalesnìným vrškem, Borek mu øíkali, a tam jsme s Bojarem objevili
nádhernou skálu a dokola nìkolik tak zvláštnì rozestavìných balvanù, ¾e jsem to prohlásil za svùj hrad. A od té doby jsem byl rytíøem na Borku a pánem celé okolní krajiny. I Bojarovi se tam moc líbilo. Pro nìj, mìstské štìnì, byla venkovská krajina jistì plná neèekaných dojmù a pøekvapení. Nestaèil sytit svou neutuchající zvìdavost.
A tak se, bohu¾el, pøihodilo také velké neštìstí. Samozøejmì, i já jsem byl nesmírnì zvìdav, jak vypadá naše nové obydlí, a kdy¾ se tatínek jednou vypravil na velikánskou pùdu, kde se mìl skladovat vagon prken dodaných z pily, stoupal jsem za ním po nekoneèných schodech a¾ úplnì nahoru – a Bojar za mnou. Vešli jsme na pùdu, do obrovského temného prostoru. Tatínek s baterkou v ruce našel vikýøové dveøe, odemkl je a otevøel. V tom okam¾iku nám zalilo oèi sluneèní svìtlo a Bojar, patrnì v domnìní, ¾e tatínek pùjde do další, svìtlé místnosti, vybìhl, dychtivì kolem tatínka proletìl. Jenom¾e za tìmi dveømi nebyla ¾ádná další místnost, ani podlaha, ale propast – a Bojar sletìl ta tøi patra dolù, a co víc, zadníma nohama zachytil o skládku cihel u zdi budovy. Obì nohy si v kyèlích vyvrátil z kloubù. Bì¾eli jsme dolù. Bojare, Bojare! Ale nemohli jsme mu pomoci. Nezbývalo nic jiného ne¾ zkrátit jeho utrpení. Tatínek šel po¾ádat o pomoc vrátného z fabriky, který byl vyzbrojen slu¾ebním revolverem. Ten vzal chudinku Bojara do náruèe a vyšli jsme po kolejích ¾eleznièní vleèky, kterou se dová¾ely do továrny materiály a vyvá¾ely hotové výrobky, alespoò kousek do volné pøírody, ji¾ Bojar tak miloval. Tam ho polo¾ili na zem. Vidìl jsem namíøenou pistoli, neumím øíci, jak mi bylo, ale chtìl jsem Bojara doprovodit a¾ k samotnému konci, chtìl jsem být a byl jsem pøi tom.Výstøel – a milosrdná smrt zbavila Bojárka všeho utrpení. Pochovali jsme ho pak v luèinì pod tratí… Bojare, Bojare!
A to vše jsem vidìl, a dodnes stále ¾ivì vidím na obrazovce své pamìti. Byl to pro mne tak silný zá¾itek – a já u¾ nechtìl, aby se nìkdy opakoval. A nikdy jsem pak nezatou¾il po tom, aby mi Bojara nahradil nìjaký jiný pes. Byl v mém ¾ivotì jedineèný, první – a poslední. A» mi ostatní pejskové odpustí, mám je všechny rád a rád je i potkávám, vá¾ím si toho, co dovedou jako hlídaèi nebo lovci, tìšitelé osamìlých lidí a prùvodci nevidomých, ale z hlubin mé pamìti se v jejich pøítomnosti obèas znovu vynoøí onen povzdech – Bojare Bojare!
Dovìtek? Pes jedináèek – pes našeho ¾ivota. Kdy¾ jsme si po letech s mou ¾enou Ludmilou obèas vyprávìli zá¾itky z dìtství a raného mládí, došlo i na mého Bojara – a na Ludmilina Andyho.
Andy byl krásnì hnìdobé¾ový èau èau, miláèek a chlouba mé budoucí ¾eny v jejích dívèích letech, i celé její rodiny. A jeho pøíbìh? Za války se v Hodonínì usadila nìmecká posádka a jeden z dùstojníkù zabral v domì Motyèkových byt po vystìhované ¾idovské rodinì. Mìl sice ovèáka, ale Andy se mu náramnì zalíbil a chtìl ho odkoupit. Celá rodina byla samozøejmì proti a Andyho neprodali. Tím ovšem pro pejska zaèal krušný ¾ivot. Dùstojník, kdykoliv ho potkal, poštval na nìj svého ovèáka a ten Andyho nìkolikrát zle poranil. Dùstojník psí rvaèku na oko krotil kopanci, jen¾e kopanci, které uštìdøoval nebohému èau èau.
Jednoho dne šli Ludmila, její otec a Andy na procházku do blízkého lesa. Andy les miloval a ihned se k nìmu radostnì rozbìhl pøes louèku na jeho okraji – a v tom se ozval výstøel. Poskakující Andy se zapotácel a padl do trávy. Otec s Ludmilou k nìmu bì¾eli a našli ho, jak tì¾ce zranìn dodýchává. Z lesa vystoupil dùstojník, vítìzoslavnì se zasmál a øekl: „Spletl jsem si ho s liškou!“ Zøejmì se tomuto svému „¾ertu“ poka¾dé smál, kdykoliv potkal nìkoho z rodiny Motyèkovy.
Co k tomu dodat… Snad jen to, ¾e moje ¾ena v¾dy tou¾ila mít psa, ovšem musel by být takový jako Andy. Jednou jsme pøi procházce Prahou potkali pejska èau èau, jenom¾e nebyl zdaleka tak krásný jako on. Zkrátka, i Ludmilin Andy byl jedineèný a nenahraditelný. Andy, Andy…!
Radovan Lukavský
Vzpomínka k blí¾ícímu se výroèí narození Radovana Lukavského.
***
Radovan Lukavský se narodil 1. listopadu 1919. Své dìtství strávil v Praze, èást mládí pak na venkovì. Studoval na reálném gymnáziu a posléze èeštinu a francouzštinu na Filozofické fakultì Univerzity Karlovy v Praze. Po uzavøení vysokých škol pracoval jako telegrafista na dráze, poté se vìnoval studiu herectví na Státní konzervatoøi hudby. Následnì byl totálnì nasazen v Øíši a vyuèen strojním zámeèníkem.
Po válce absolvoval Filozofickou fakultu UK, maturoval na konzervatoøi a byl spoluzakladatelem jejího divadelního studia DISK. Ze studenta se stal rovnou pedagogem herectví a z DISKu byl okam¾itì anga¾ován do Mìstských divadel pra¾ských. Od roku 1957 byl èlenem èinohry Národního divadla. Pùsobil jako externí pedagog na FAMU, v roce 1995 obdr¾el titul profesora herectví AMU. Je autorem knih „Stanislavského metoda herecké práce“ a „Být nebo nebýt: Monology o herectví“; napsal celou øadu dalších odborných statí.
Z jeho nejúspìšnìjších divadelních rolí se nejèastìji uvádí „Obchodník s deštìm“ v Komorním divadle, „Hamlet“ a „Tomáš Becket“ v Národním divadle. Filmovým divákùm se zapsal do pamìti zejména jeden z jeho prvních filmù – „Král Šumavy“, televizním divákùm pak jeho Václav Thám ze seriálu „F. L. Vìk“. Nepøehlédnutelná je i dlouholetá práce na poli umìleckého pøednesu, pøedevším ve Viole a v Lyøe Pragensis, ale i na mnoha dalších pódiích. Bývalý prezident Václav Havel mu udìlil Medaili Za zásluhy v umìlecké oblasti, byl ocenìn také cenou Thálie za celo¾ivotní hereckou èinnost.
Zemøel 10. bøezna 2008 v Praze.