Míšenka, krasavice z Pekingu
Èlovìk nebyl stvoøen k tomu, aby ubli¾oval svým bli¾ním nato¾ zvíøatùm.
Byla to láska na první pohled. V osmdesátých letech jsme s rodinou a pøáteli podnikli výlet do Taragony ve Španìlsku. Nevím, jaký psí pánbùh má na svìdomí, ¾e nás nohy vedly rovnou na trh, a to právì v okam¾iku, kdy tam opálený trhovec nabízel dvì tøímìsíèní štìòátka, jedno rozkošnìjší ne¾ druhé a jedno od druhého k nerozeznání. Byli to sourozenci pekinéze, holèièka a kluk. Sotva¾e jsme se na malé psíky podívali, jen pøeskoèila ta první jiskra, bylo rozhodnuto. O cenu jsme nesmlouvali. Popadla jsem jedno zvìdavé zlatorezavé klubíèko do náruèe, pøítelkynì to druhé, a bylo.
Tomu našemu jsme dali spontánnì jméno Míša. Byla to holèièka. Pan Diderot øíká, ¾e kdysi bylo toto plemeno chováno v císaøském paláci v Pekingu. V roce 1880 – po dobytí paláce anglickými vojsky – prý naøídila císaøovna všechny psíky zabít, aby se nedostali do rukou cizincù. Pìt se jich však pøece zachránilo a vojáci je odvezli do Anglie, kde bylo plemeno dále šlechtìno. Zpìt do Èíny se psi dostali zase a¾ po 1. svìtové válce. Tolik legenda.
Musím øíct, ¾e naše malá šlechtièna dìlala svému plemeni a povìsti všechnu èest. Posuïte sami: Zlatorezavý ko¾íšek, mezi vyklenutým svìtlým oboèím vzpurná bílá èupøinka, temné, chytré a jiskrné oèi. Z širokého, trochu sra¾eného èínském ksichtíku vyrá¾ely bílé fousky a uprostøed jak tøešnièka na dortu sedìl èerný knoflík asiatského nosíku. A ¾e byla Míšenka poøádná krasavice a trochu stydlivá sleèna, zdobila ji vepøedu na širokém hrudníku bílá náprsenka. Celá se kutálela na trochu moc krátkých, køivých no¾kách s bílými punèoškami. Snad ¾e z oèí byly povìtšinou vidìt jen šikmé škvírky, vypadala, jako by se poøád smála!
Mo¾ná rozhodl právì ten asiatský kukuè. Je-li toti¾ pravda, ¾e se pejsci svým pánùm podobají, platilo to v našem pøípadì dvojnásob. Mùj trochu moc široký asiatský oblièej se v tìch hlavních rysech od dìtství pøíliš nezmìnil, a jestli¾e se na mì v 50. letech po Praze bì¾nì dívali se sympatiemi jako na obì» války v Koreji, v letech 60. letech mì øadili mezi uprchlíky z Vietnamu a v 70., coby u¾ vyzrálou ¾enu s trochu moc šikmýma oèima, si mì na dovolené v Bangkoku pro zmìnu pletli s nìjakou rasovì spøíznìnou profesionální prùvodkyní bílého turisty s velmi, ale velmi podivným dialektem.
Míšenka se od prvního okam¾iku stala miláèkem èíslo jedna a okam¾itì se v rodinì zaøídila po svém. Vpravdì majestátním chováním dávala najevo, ¾e si je dobøe vìdoma své ceny a dobøe ví, jak to v císaøském paláci chodí a jaké zacházení a èest jí tudí¾ nále¾í. Tohle se odrá¾elo jak ve zpùsobu stolování, tak ve výbìru té jedinì správné a nejmìkèí podušky, a samozøejmì na vycházkách.
„Já se nebavím s ka¾dým,” signalizoval u¾ na dálku její pohled.
Obèas jsme navštívili bratøíèka Mikiho, ale nezdálo se, ¾e by chlupatí sourozenci mìli jeden pro druhého nìjaké zvláštní pochopení. Naše Míša brášku poka¾dé pøeprala levaèkou, to jen tak jako mimochodem, døív ne¾ se odtáhla, aby naznaèila patøièný odstup. Na to, aby se s ním dìlila o pøízeò, rozhodnì ani nepomyslela, na nìco takového byla pøíliš sama svá, zkrátka ryzí individualistka.
Aby pøece jen nevyrùstala pøíliš sama, vodila jí naše dìvèata rozlièné a roztodivné kamarády. A» u¾ to byl køeèek, slepice nebo králík. Míša je všechny pøijímala s láskou a velkorysostí silnìjšího a všem vìnovala péèi a¾ mateøskou. Klièkovala za králíkem Ferdou, a kdy¾ se oba unavili, svornì a bok po boku s ním odpoèívala ve stínu v záhonu tulipánù. S tou¾ patøiènou jemností peèovala i o zlatého køeèka a pobíhala po trávníku za slepicí. Èistila, kartáèovala a uhlazovala jí peøí a neuvìøitelná a obdivuhodná snášenlivost pøetrvala i tehdy, kdy¾ pipku nenapadlo nic lepšího, ne¾ vyzkoušet ostøí zobáku právì na Míši èumáèku.
V té dobì jsme hodnì cestovali. S Míšou se v autì v¾dycky vozil i její polštáøek a samozøejmì i vlastní èutora se zaruèenì dobrou pramenitou, švýcarskou vodou. O BSE, „nemoci šílených krav” se ještì nic nevìdìlo, ale Míša u¾ odmítala maso, snad vyjma jatýrek a kuøecích prsíèek, a jen zcela výjimeènì se dala pøemluvit do ¾dibce libového øízku první jakosti. Co však na cestì v pøíruèní psí lednièce zaruèenì chybìt nesmìlo, byl speciální smetanový švýcarský sýr. Míšenka mìla bøíško vlastnì celé vycpané švýcarským Tilsitrem a jatýrky z chovu š»astných a zaruèenì domácích bio-kuøat.
Dvakrát do roka se u nás objevil švarný nápadník – statný novofundlanïák aspoò o nìkolik hlav vìtší, se srstí èernoèernou a lesklou jako pra¾ené kaštany. Celé hodiny trpìlivì èekal a obcházel okolo domu, a to pak byla Míša k neuhlídání. Zmizela v¾dy na jeden i dva dny, protoulala se celou noc a k ránu ji Baryk galantnì doprovodil domù, urousanou a znavenou tak, ¾e hned po koupeli zbytek dne prospala. Štìòátka z téhle známosti nebyla, asi to ani prakticky nebylo mo¾né, ale láska a¾ za hrob.
V 90. roce, sotva¾e se pro nás skonèila nucená emigrace, jela se na náš starý domov podívat samozøejmì i Míša. Bylo horké léto a cesta z Lucernu do Prahy byla dost únavná, aby se trochu osvì¾ila, zastavili jsme u koupalištì v Hostivaøi. Ještì jsme ani øádnì nevystoupili z auta, a u¾ mìla Míša dostat lekci, co to je nacionalismus po èesku.
„Podívejte se na to hrozné zvíøe,” svolávala známé nic netušící silnìjší dáma, uvyklá do té doby ¾ivotu za dráty a v bezpeèí mezi svými.
Nìkdy èlovìk vyletí a vystøelí bez pøemýšlení, to se mi pøihodilo i tentokrát:
„Podívejte se na sebe, je daleko krásnìjší ne¾ vy,” vypálila jsem od boku, ale to u¾ Míša po paní hodila jeden pøezíravý pohled, za víc jí nestála, a obrátila po mnì své upøímné, krásné èínské oèi obrvené dlouhými øasami, jako by je právì naondulovali v paøí¾ském salonu krásy.
„Slyšíš to? ®e se s ní zahazuješ! Podívej, v jaké se sami koupou špínì, do téhle vody bych tedy JÁ nestrèila tlapku!… A nemají tu ani psí toaletu, jeden aby stále dával pozor, kam šlape!…” A u¾ se batolila na svých krátkých no¾kách okusit jakost vyprahlého èeského trávníku.
Paní zatím z bezpeèné vzdálenosti kontrolovala naše auto se švýcarskou poznávací znaèkou. Èíòani, a rozumìj èesky, tak to jsme tu tedy ještì nemìli!
Blanka Kubešová
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja… aneb To neznáte mého psa!”, kterou vydalo v roce 2004 nakladatelství Fraus – Plzeò
Ilustrace © Jan FILIP
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky