Nevìsta stará stovky let
Strašidla si nevybírají stará rozlehlá rodinná sídla šlechty nebo zbohatlíkù pro své demonstrace náhodou. Témìø všechny, i ty nejménì uvìøitelné pøípady souvisejí s událostmi v rodinách, které zámky obývaly. Je 
však zøejmé, ¾e by hrad èi zámek bez Bílé paní nebyl kompletní.
Raynham Hall je velké, nádherné, dobøe udr¾ované, starobylé sídlo nedaleko Falkenhamu v anglickém hrabství Norfolk. Jako mnoho dalších šlechtických sídel má i tento rozsáhlý palác svou Bílou paní, obleèenou tentokrát v tmavohnìdém rouchu. Není to neznámé strašidlo, legenda tvrdí, ¾e je to duch Dorothy Walpoleové, sestry sira Roberta Walpolea, který byl v roce 1721 britským ministerským pøedsedou. Otec Dorothy a Roberta, rovnì¾ Robert, byl také èlenem britského parlamentu. Byl to vá¾ený mu¾, který se stal vychovatelem vikomta Charlese Townshenda. On a Dorothy Walpoleová, dva krásní, vzdìlaní a bohatí lidé, patøili mezi horních deset tisíc, setkávali se tedy na slavnostech a veèírcích a zamilovali se. Byla to velká láska, poznamenaná od poèátku neporozumìním. Otec Dorothy odmítal mo¾nost, ¾e by se jeho dcera mohla provdat za syna vévody Charlese Townshenda, v politických kruzích by takový sòatek mohli nepøátelé vysvìtlovat jako zištný tah.
Townshendové byli velice bohatí. Charles pochopil pøíèiny nesouhlasu, na velkou lásku zapomnìl, znovu se zamiloval a o¾enil se s dcerou jistého barona. Dorothy byla velmi citlivá mladá dáma. Milovala Charlese, nemohla bez nìj ¾ít a nedokázala zapomenout, i kdy¾ se velice sna¾ila. Zaèala ¾ít rozmaøilým ¾ivotem, pøestìhovala se nejdøív do Londýna, pozdìji do Paøí¾e, kde se postarala o poøádný skandál. Nastìhovala se s jistým lordem beze sòatku do spoleèné domácnosti. Ve velmi prostorném bytì v malém paláci nedaleko Champs Elysées pak poøádala nákladné a velice rozverné veèírky. Najednou však zasáhl do jejího pochybného ¾ivota osud a nabídl jí šanci. Kdy¾ Charlesova man¾elka zemøela, Dorothy Walpoleová sbalila kufry, nechala svého barona v paøí¾ském bytì, vrátila se do Raynhamu a o pár mìsícù pozdìji se provdala za vdovce. ®ili prý š»astnì jen tak dlouho, ne¾ se Charles dozvìdìl o divokém ¾ivotì své druhé man¾elky Dory v Paøí¾i. Zpoèátku byl bez sebe vzteky, dokázal to však zakrýt. Chtìl se nejdøív pøesvìdèit, co je na povìstech pravdy. Odjel do Paøí¾e, našel si baronovy pøátele a zjistil, ¾e se jeho nynìjší man¾elka chovala velmi nevhodnì. U¾ cestou se rozhodl, jak nemravnou ¾enu potrestá. Zavøel ji do odlehlých místností zadního køídla paláce Raynham a vìznil ji tam a¾ do její smrti. Deset let strávila Dorothy v domácím ¾aláøi. V oficiální zprávì o její smrti jsou zapsány jako pøíèina úmrtí èerné neštovice. Zámeètí sluhové však vìdìli své. Paní Dorothy se prý zabila na dubovém schodišti v zámecké hale. Spadla poté, co jí kdosi neznámý dal nahoøe ránu do zad. Ztratila rovnováhu a u¾ nevstala. Krátce poté vykládali sluhové, ale i hosté, ¾e její duch bloudí, vìtšinou o pùlnoci, po chodbách i po zámeckých schodech. 
V roce 1786 mìli na Raynhamu vzácného hosta. Byl jím sám král Jiøí III. Ten se jednou v noci probudil, spatøil, jak v nohách jeho postele stojí pøízrak odìný do hnìdého hávu, zaèal volat o pomoc, vybìhl jen tak v noèní košili, s èepièkou s tehdy povinným tøapcem na hlavì na chodbu, vzbudil kdekoho a naøídil, aby sluhové okam¾itì sbalili jeho vìci a pacholci zapøáhli konì do koèáru, proto¾e on nezùstane ve strašidelném zámku u¾ ani minutu. Rodina Townshendových se ocitla v trapné situaci. Ve vyšší spoleènosti se nemluvilo o nièem jiném, ne¾ jak král v noèní košili pobíhá po zámeckých chodbách honìn strašidelným pøízrakem nemravné Dorothy. Udìlali tedy jediné, co udìlat mohli. Postavili do zámeckých chodeb noèní strá¾e. Nebylo to nic platné. Strá¾ní pøízrak vidìli, volali na ¾enu v hnìdém, ta se však šinula chodbami, procházela zdmi, nevšímala si nikoho a na výzvy, aby se u¾ koneènì ztratila, nereagovala.
Plukovník Loftus byl bratrem nìkdejší lady Townshendové a v roce 1835 se na vlastní oèi pøesvìdèil, ¾e se pøízrak za jistých okolností objevuje v chodbách zámku. Potkal se s ní o vánoèních svátcích, snad dokonce pøímo o štìdroveèerní noci, a pozdìji prohlásil: "Je to vysoká, statná ¾ena. Oblek má ze zlatovì hnìdého tì¾kého brokátu, hlavu jí zakrývá hustý závoj. Pøesto jsem jí však vidìl do oblièeje. Je to Dorothy, jsem si tím jist. Ještì jedna vìc mì na ní upoutala. Nemù¾u to tvrdit s naprostou jistotou, ale mìl jsem dojem, ¾e nemá oèi, ¾e mìla místo nich jen tmavé stíny." Kapitán Frederick Marryat byl dobrodruh a spisovatel. "Musím se pøiznat, neèekal jsem ¾ádný zázrak. Já toti¾ nevìøím na duchy a na strašidla," napsal pozdìji autor v té dobì populární kní¾ky The Phantom Ship, vydané v roce 1839, tedy svým zpùsobem znalec duchù, "ale pøesvìdèil jsem se, ¾e pøízrak skuteènì existuje. Mám pro toto tvrzení dokonce dva svìdky, kteøí také byli pøi tom. Nejdøív jsme ji vidìli, jak se vznáší, snad jen nìkolik palcù nad dlá¾dìním chodby. Letìla proti nám. Kdy¾ se pøiblí¾ila, tak jsme otevøeli nejbli¾ší dveøe a schovali jsme se pøed ní v jakési tmavé místnosti. Ona se však zastavila na chodbì u našich otevøených dveøí a dívala se na nás. Mìl jsem pocit, ¾e se na nás zlovìstnì nebo jízlivì usmívá. Byl jsem z toho bez sebe, snad jsem ani nevìdìl, co dìlám, vytáhl jsem pistoli a vystøelil jsem do ní. Kulka zjevením prolétla a zaryla se do protilehlých dveøí. Strašidlo pak zmizelo."
Posmrtná kariéra krásné Dorothy ani teï ještì neskonèila. V roce 1936 pøijeli na zámek profesionální fotografové, kteøí mìli za úkol poøídit snímky stavby, interiéru i zahrady a pøilehlých pozemkù, patøících rodinì Townshendù. Kdy¾ právì v oné, velmi prostorné hale s dubovým schodištìm pøipravili kameru a osvìtlení k snímku, všiml si jeden z nich, ¾e se na schodišti dìje cosi neobvyklého. "Nejdøív jsem mìl takový divný pocit, ale nevìdìl jsem proè," øekl Aaron Schacht novináøùm. "Horní èást schodištì se zaml¾ila, jako by nìkdo odnìkud foukal namodralý kouø. A poøád jako by se to vaøilo. A nakonec nahoøe stála ona. Ona stála poøád na stejném místì, ale ta mlha, jako kdyby nìkdo šlehl èarovným proutkem, zmizela. Ještì jsem staèil køiknout na kolegu, aby do aparátu zalo¾il desku, zvedl jsem misku s magnéziem. Blesklo to, ona se objevila v plné své kráse. Mìli jsme ji na desce, ale netušili jsme, ¾e máme tak velké štìstí. Ta postava na schodech se toti¾ pøi záblesku magnézia rozplynula. - Kdy¾ jsme desku vyvolali, zjistili jsme, ¾e je zábìr skvìlý, Dorothy stála nahoøe na schodech ve svých nádherných bílých svatebních šatech a š»astnì se usmívala. V náruèí mìla svatební kytici z èervených rù¾í, na krku náhrdelník záøící velkými drahokamy. Nevìsta byla podle sebevìdomého výrazu tváøe š»astná jako tenkrát pøed lety. Jen¾e u¾ tenkrát to nebyla nesmìlá, plachá a závratnì zamilovaná nevìsta, ale zkušená a ¾ivotem pouèená ¾ena." Její pøízrak se pak u¾ na zámku nikdy neobjevil. Snad se koneènì doèkala vìèného klidu.
Úryvek z knihy Herberta Bruce Irwinga Svìt divù, tajemství a záhad.
Zdena Lipinová
