Jindra, moje sestra

Vybráno z knihy: Co televizní divák neviděl

Maminka říkávala, že člověk je jako pára nad hrncem, která se jen maličko ukazuje a zakrátko mizí. A tak se rodíme, žijeme, umíráme. Brázdu po sobě zanecháváme nezasypanou, jindy ji nestačíme ani vyorat a ztrácíme se v nenávratnu, po některých z nás nezůstane ani jméno. Navždy splyne se jménem rodiny nebo náš popel přijme s ostatními bezejmennými rozptylová loučka. Čas plyne, i my všichni jsme určeni k vzpomínkovému rozplývání, které čas rozpustí docela. A nezbude nic, ani to jméno na náhrobním kameni.

Naši těžce pracující rodiče byli romantičtí a každý jejich den končil knihou. Nebylo divu, že i některým dětem dali jména vyčtená. Jarmila byla v roce 1925 první tohoto jména zapsaná v trojanovské matrice a Jindřišce dal jméno přímo název knihy Jindra, hraběnka Ostrovínová.

Jak mohli rodiče tušit, že to děvčátko narozené ve venkovské posteli bude svému jménu po hraběnce Ostrovínové tak často poplatné! Cožpak tenkrát věděli, že oči bude mít veliké a zelené – Jindřiška má oči jako studánky, říkávala maminka – úsměv lemovaný řadou pravidelných perliček a copy? Spletené z vlasů tmavých, těžkých a tak kudrnatých, že nepotřebovaly ani tkaničku k upevnění. A hrdá byla Jindřiška. Hlavu s tou přetěžkou korunou vlasů nosila tak vztyčenou, že si ji Antonín Strnadel vybral jako model pro veliké sgrafito v jídelně hotelu Vlčina na Horečkách ve Frenštátě pod Radhoštěm. A k jiným dalším kresbám. Jednu mi poslala po jejím odchodu výtvarníkova manželka a teď mi visí před očima: zcela dívčí, ale už přísný obličej s tlustým copem po jedné straně a s kadeří na vysokém čele.

Chtělo by se věřit, že rodiče si pro Jindru vybrali i zvláštní povolání, jiné než tenkrát bylo na dědině zvykem. Po škole, myslím obecné osmileté, chvíli pomáhat v hospodářství, pak dobrého ženicha, děti a stejný zaběhaný koloběh.

Přestože byla válka, šla Jindřiška nejdřív do města na měšťanku a potom na obchodní školu. Ukončila ji ještě za války, a tak ji tatínek před nasazením v Německu ukryl v továrně na ohýbaný nábytek, kde sám byl dobře zapsán, u Bernkopfa ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Po válce se životní osudy naší hraběnky začaly splétat zcela proti rodičovským plánům. Nejdříve povinná brigáda ročníku 1927 do pohraničí. Poprvé z domova, vyzbrojená aspoň nějakými znalostmi, přišla na statek do Dívčích Hradů, kde krávy bučely bolestí nad nevydojeným mlékem. Němci odešli a o dobytek se staralo pár nezletilců. Krávám rozuměla jedině Jindra. Bylo po válce, nebylo jídlo, ani pořádná hygiena. Onemocněla. Záškrt, a ještě v pohraničí, které bylo v plenkách osidlování. Na infekčním oddělení tamější nemocnice strávila šest týdnů – sama. Jen jednou ji tam navštívil tatínek.

Pohraniční anabáze ji přivedla do Ostravy, zaměstnání nabídla tehdejší Českobratrská pojišťovna, volný čas vyplnil ochotnický soubor F. S. Tůmy.

V roce 1952 zakotvila v rozhlase. Šéfoval jí Josef Przebinda, byl přísný a nekompromisní tak, že po nějaké malé chybě ve vysílacím plánu ji přeložil v roce 1956 do televize. Jak už čtenář ví, byl to tenkrát společný podnik, a tak když byl s někým nějaký problém, poslali ho do čtvrtého patra, protože bůhví jaká ta nová instituce bude.

Jindra, už dávno Slívová a matka dvou dětí, Lumíra a Irenky, začala jako jedna z prvních pracovat v onom médiu, jehož obrazovky se rozsvěcovaly jen v několika málo domácnostech, aby mu sloužila i v době, když už byly součástí domácnosti skoro každé. A barevné! Doslova a do písmene mu dala dvacet devět roků svého života! Kdo z diváků věděl, že většina ostravských pořadů se na jejich obrazovkách objevuje jenom díky nějaké Slívové, jejíž jméno se mezi titulky nikdy neobjeví. Že nevynechá cesty do Prahy, aby tam s hraběcí uvzatostí uplatňovala právo své mateřské stanice, práva menšího vůči silnějšímu. Že nelituje nocí k rozepisování scénářů, a tak může pořady „prodávat“ se znalostí. Že neexistuje v okolí, na Slovensku i v Polsku deník, kterému by nenabídla televizní programy i články, samozřejmě o televizních pořadech. Že v pohnutých srpnových dnech, kdy ostravská televize už jako jediná přicházela s informacemi pro zmatené obyvatelstvo, neopustila svou kancelář po několik dnů a byla naší jistotou jedinou. Že jenom díky její jasnozřivosti jsme mohli v listopadu 1989 vytáhnout na světlo boží filmové materiály a texty zpráv, které se v roce 1968 odvysílaly. Pro televizi pracovala do posledního dechu, ještě z nemocnice posílala už skoro nečitelné instrukce své kolegyni.

Tož taková byla naše Jindra se jménem po hraběnce Ostrovínové, řadová pracovnice ještě Československé televize Ostrava. Dlouho po jejím odchodu často zaznívalo: „Jo, kdyby tady byla Jindra!“

Obávala se, že bez televize nevydrží. Svůj odchod do důchodu přehlížela s hraběcí velkorysostí. A to se jí splnilo. Nežila bez televize ani den. Odešla, jak se říká, uprostřed pilné práce. Najednou, z ničeho nic. 22. listopadu 1984.

Jméno naší hraběnky Jindry splynulo na hřbitovním kameni s rodinným, její vzpomínka mezi spolupracovníky vybledla a řada z nich už ji doprovází. Jen já si pořád říkám, že jsem měla velké štěstí, že nebyla jenom moje sestra, ale že jsem s ní mohla pracovat jak v rozhlase, tak v televizi. Bohužel, jenom třicet dva let.

Hana Juračáková