Stalin
Na dvoře rudého cara

O Stalinovi jsem již zde psal v lednu 2006, poté, co jsem přečetl knihu Neznámý Stalin od bratří Žorese a Roje Medvěděvových z roku 2003. I tentokrát pochází výběr mého čtení z MLK, pojednává o téže osobě. Kniha vyšla o rok později. Na rozdíl od předchozí v ní autor Simon Debag MONTEFIORE vykreslil věrohodný obrázek každodenního života v Kremlu od 20. let až do diktátorovy smrti. Na základě studia v ruských archivech, pamětí vládních činitelů a z mnoha rozhovorů s přeživšími i s dětmi popravených a početné literatury, autor vytvořil na 757 stránkách široký a zcela nový fond údajů. Výsledkem je napínavé vyprávění, z něhož vyplývá, že Stalin nebyl jen pomstychtivým spiklencem a vraždícím vůdcem. V mnoha ohledech se projevoval jako normální člověk, který dovedl předvádět i laskavou a starostlivou tvář a dokonce i flirtoval. Když chtěl, dovedl si podmanit kdekoho svým osobním kouzlem. Tato rozdvojenost, o níž jsme dosud nic nevěděli, nám pomáhá objasnit, proč ho jeho druhové obdivovali, proč se ho ale báli, a proč dokázal setrvat u moci až do své smrti v r. 1953.

Pokusím se na několika úryvcích dokumentovat, o čem se v knize pojednává.
Z jeho charakteristik:
Stalin dovedl jednak sledovat postupný a umírněný kurz, jednak se pouštět do krajně hazardních her. Byl to rtuťovitý neurotik s vášnivou povahou přetaženého herce, který se vyžívá ve vlastním dramatu. Tomuto člověku dal jeho pozdější nástupce Chruščov přezdívku liceděj, neboli člověk mnoha tváří.

Kaganovič: Byl to v „ různých dobách různý člověk, znal jsem aspoň pět nebo šest Stalinů“. (str. 30)
Vlastně vytvořil sám sebe. Člověk, který si vymyslí vlastní jméno, den narození, národnost, vzdělání i celou svou minulost, aby měnil dějiny a hrál roli vůdce, pravděpodobně končívá někde v blázinci, ovšem pokud se silou vůle, schopnostmi a shodou šťastných náhod nezmocní určitého hnutí a nedočká se okamžiku, kdy může zvrátit přirozený běh věci. Takovým člověkem byl Stalin. Hnutím byla bolševická strana a klíčovým okamžikem zánik ruského carismu.
Člověk v jeho nitru byl výjimečně bystrý a nadaný politik, chorobně bažící po vlastní historické roli, intelektuál s téměř maniakální zálibou v četbě dějin a literatury, nedůtklivý hypochondr trpící chronickým zánětem mandlí, lupenkou, revmatickými bolestmi ze své zdeformované ruky a ledového chladu sibiřského vyhnanství…dovedl hezky zpívat, …přivedl vniveč každý láskyplný či přátelský vztah svého života, neboť štěstí obětoval na oltář politické nezbytnosti a přímo kanibalské paranoie. (str. 31)

V roce 1931 Stalin napsal Molotovovi, „že je třeba lidí hlídat a kontrolovat – prostě se musí praštit po hubě“ a funkcionářům otevřeně hrozil, že jim „zpřeráží hnáty“. Molotov naplánoval zničení kulaků, které rozdělil do tří kategorií: První kategorie… se má ihned odstranit, druhá uvěznit v táborech a třetí, celkem 150 000 hospodářství, byla učena k deportaci. Do těchto kategorií byl zařazeno 5 - 7 milionů lidí. V průběhu několika měsíců přivodily Stalinovy a Molotovovy plány 2200 vzpour, jich se účastnilo 800 000 lidí. Kaganovič s Mikojanem vedli nájezdy na venkov, kde jako opravdoví vojevůdci řídili speciální jednotky OGPU a obrněné vlaky.

Rolníci mysleli, že by mohli vládu přimět, aby toho nechala, vybíjením svého dobytka: zoufalství je dohánělo k tomu, že poráželi vlastní zvířata. Bylo poraženo 26 600 000 kusů dobytka a 15 300 000 koní. (str. 66)

Na Stalinově adrese Zubalovo č. 1 byl pro děti připraven kouzelný svět. „Byl to opravdu svět svobody,“ vzpomíná Arťom. „Takové štěstí“, pomyslela si Světlana. Rodiče bydleli nahoře, děti dole. Zahrady byly „ prosluněné a bohaté“, napsala Světlana. Stalin byl nadšeným zahrádkářem, třebaže před skutečně tvrdou prací dával přednost obhlídce a přistřihování růží. Fotografie ho zachycují, jak bere své malé děti na procházku po zahradách. Byla tam knihovna, kulečníkový sál, ruská lázeň a později také kino. „Stalinův dům,“ vzpomíná Arťom, „ byl plný přátel.“(str. 84)

Nadinu smrt (o 17 let mladší sekretářka, kterou si vzal po krvavém postřílení kontrarevolucionářů v Carycinu krátce po revoluci) na zánět slepého střeva (oficiální verze – ve skutečnosti se zastřelila) oznámili dětem v Zubalovu. Arťom byl rozrušený, avšak Vasilij se úplně sesypal. Šestiletá Světlana nepochopila plný dosah této zprávy. Vorošilov ji navštívil, ale pláč mu zabránil, aby promluvil. (str. 121)

Po smrti Kirova (byl vlivný a měl hodně stoupenců) Stalin oznámil „bojarům“, že Kirova zavraždili a na místě, bez vyšetřování, pravil, že příznivci Zinověva rozpoutali teror proti straně. Stalin zformuloval „Zákon z 1. prosince“, který byl protějškem Hitlerova „zmocňovacího zákona“. Jím položil základy bezuzdného teroru. Na jeho základě byly odsouzeny k smrti nebo do pracovních táborů dva miliony lidí.

Kirovův pohřeb probíhal jako výpravné představení v duchu bolševického sentimentálního kýče s planoucími pochodněmi, temně rudými závěsy a prapory spuštěnými až od stropu a se spoustou palem. Provázelo ho třeštění novodobých sdělovacích prostředků: smečka od tisku vše horlivě fotila. Oblouková světla ozařovala mrtvolu, jako by to byla nějaká rekvizita v divadle, orchestr z Velkého divadla vyhrával smuteční pochody. Takto pompézní pohřeb padlým rytířům tedy dovedli nachystat nejen nacisté - shodovaly se i barvy: všechno bylo v rudém a černém. Stalin již prohlásil Kirova za svého nejbližšího umučeného soudruha: jeho rodné město, leningradský balet a stovky ulic byly přejmenovány na „Kirovovy“. (str. 163)

Stalin potřeboval, aby mu nějaká žena radila při výchově dětí. Když se Světlana, která rychle dospívala, objevila ve své první sukni, Stalin jí sice dal kázání o „bolševické skromnosti“, ale zeptal se své švagrové Ženi Alilujevové, zda může dívka chodit v takovém oděvu.
„Je to úplně normální“ odpověděla Žeňa. „A taky mě žádá o peníze“ dodal. „Copak to není v pořádku? „Na co by ty peníze měla ?“ trval na svém. „Člověk přece může vyžít s 10 kopějkami!“ „Nono, Josife,“ škádlila ho Žeňa. „Tohle bývalo před revolucí!“ „Já myslel, že se dá z 10 kopějek žít,“ zamumlal Stalin. „Kde to žiješ? Netisknou ti zvláštní noviny?“
Něco takového mu směla říkat jedině Žeňa. Tehdy se patrně Stalin a Žeňa stali milenci. (str. 170)

Moskvu řídil Chruščov spolu s další stoupající hvězdou, starostou Bulganinem. Tenhle pohledný, leč nemilosrdný blonďák s kozí bradkou, sloužíval v Čece. Stalin jim dal přezdívku „otcové města“. Teď si Chruščova předvolal. „Lidé zoufale pobíhají a nemohou najít místo, kde by si ulevili. Promluvte si o tom s Bulganinem a něco podnikněte!“

V roli cara - báťušky, který shora koná dobro pro svůj lid, si vysloveně liboval. (str. 186)
Tolik z třetího dílu. Na dalších stránkách objemné knihy o deseti dílech a dovětku se můžeme dočíst o působení skřeta Ježova, o Beriovi, o velké hře Hitlera se Stalinem, o tom jak na počátku války Stalin zkazil, nač sáhl, o třech posledních letech války, o poválečném boji bojarů o následnictví a konečně i o poslední etapě v l. 1949 – 53, kdy zemřel.

Pro nás, kteří jsme prožili válku jako děti, kteří studovali v poválečných letech, a jimž byla prezentována pokřivená historie, je to četba nesmírně zajímavá. Bezpochyby bude zajímavá i pro mladší ročníky, protože některé rysy dějin se v obměnách opakují. Mám na mysli např. pohřeb zavražděného Kennedyho nebo nedávno přijaté Obamovy zákony, umožňující armádě zavřít kohokoliv podezřelého z terorismu. Doufám, že jsem čtenáře nalákal k tomu, aby si i v dnešní hektické době našli čas na čtení a poučili se z minulosti.

Ivo Krieshofer