100 hodin, kdy umírala republika
V záplavì historických titulù by nemìla být pøehlédnuta v kni¾ních regálech malá kní¾ka dvou renomovaných autorù literatury faktu Romana Cílka a †Miloslava Moulise „100 hodin, kdy umírala republika“ (Pra¾ská vydavatelská spoleènost a nakladatelství Epocha, 170 stran).
Jde poøád o historii jedné a té¾e republiky, kterou provázejí od jejího zalo¾ení v roce 1918 osudové chvíle, poznamenávající její nesmazatelné dìjiny i v dalších budoucích letech. Doslova klíèové události pìti dnù od 13. do 17. bøezna 1939 jakoby pøedznamenávaly v mnoha smìrech podobné rozhodující minuty a hodiny od 21. do 28. srpna 1968. Nacistická nìmecká - a komunistická sovìtská okupace, jím¾ mìly padnout za obì» tisíce stateèných lidí, z nich¾ mnozí zvolili odchod do neznámého exilu, a to i se svými rodinami, které by èekalo v lepším pøípadì pronásledování a existenèní postihování, v horším pøípadì vìzení, ba dokonce smrt.
Je to kruté, ale nesmírnì pravdivé, autentické, bez pøíkras a fantazie. Historie na veøejnosti, historie v zákulisí diplomatických síní, v audiencích uchvatitelù, historie znaèená svými protagonisty, politiky, veliteli vojsk, policajty, špióny, nositeli státních tajemství v kanceláøích a úøadovnách. A mezitím stále nade vším visí v¾dycky otázka: Co pøinesou pøíští minuty, hodiny?
Autorùm se daøí udr¾et ètenáøovo napìtí, v jakém ¾ila celá naše zemì pøed 70 lety. Jsou tu ještì pamìtníci, svìdkové – patøím mezi nì. Bylo mi sice 13 let, ale nic nezabránilo nám klukùm venkovské mìš»anky rozebìhnout se ke Štìpánskému mostu pøes Labe nedaleko mé rodné obce Obøíství u Mìlníka, kudy se valily fašistické hordy nìmeckých nenávidìných vojákù na motocyklech, motorizovaných vozidlech a pancéøových vozech s jednotkami „wehrmachtu“. Nechybìli mezi nimi protitankoví a jiní dìlostøeleètí vojáci, kteøí potom v Praze zamíøili své zbranì proti budovám hlavního štábu naší armády.
A to vše se dìlo se zavilým klidem, se za»atýma rukama našich tátù, kteøí se museli po Mnichovu vrátit ze svých mobilizaèních plukù zlomení, zrazení a poní¾ení. Opìt byl mezi nimi i mùj tatínek, patøící jako dragoun do hodonínského jezdeckého pluku, kterého posílal z Brandýsa nad Labem na váleènou frontu v roce 1917 následník trùnu císaø Karel (dokladem je fotoalbum, vìnované všem tìm jeho spolubojovníkùm s nápisem „Zur Errinnerug an den Besuch Sr. Majestät Kaisers und Königs beim Dragoner Regiment No 7 in Alt Bunzlau and Brandeis, 26. März 1917). Tatínek – jak jsem na nìj dodnes hrdý – sedí na koni a celou tu jezdeckou pøehlídku zdraví sám nejvyšší pøedstavitel tehdejší c. a k. armády.
Vrátil se bez zubù (jeho splašený kùò ho kopl do tváøe na zasnì¾ené frontì, kdy¾ nad ránem zaèala nepøátelská dìlostøelecká pøíprava k útoku) a bez metálù jako tisíce èeských vojákù, ale dalším tisícùm se pozdìji ji¾ ve svobodné naší republice stavìli pomníky padlých. Scházeli se u nás èeští legionáøi z jedné strany fronty a vojáci z té druhé strany. Ve válce byli navzájem nepøátelé!
Kolika podobnými paradoxy u¾ naše zemì prošla! Sám jsem se pustil do zpracování jedné takové významné etapy našich dìjin podobnými prostøedky jako autoøi zde sledované publikace. Kniha vyšla v roce 2009 pod názvem „Události pravdy, zrady a nadìjí“ (1967 – 1971) a jsou v ní vylíèeny dny srpnové okupace v roce 1968 (první okupaèní týden je v hodinách a minutách), kdy jsem jako televiznì rozhlasový redaktor pùsobil ve vysílaèi známém podle hesla Jsme s vámi, buïte s námi!
Letos jsem vydal její podobnou sestru „Události totality, svobody a demokracie“ (léta 1988 - 1991), kdy jsem byl dopadený jako „pachatel“ - tiskl tajnì a rozšiøoval ilegální Lidové noviny v roce 1988. U¾ se nezavíralo, ale propustili mne ze zamìstnání (pøesluhoval jsem dva roky, bylo mi 62 let); celou dobu jsem potom monitoroval rozhlasové vysílaèky doma u svého tranzistoráku a¾ do listopadu 1989 (BBC, Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Vatikán). Ale ještì všechny následující chvíle jsem pro¾íval spolu s ostatními obèany koneènì opìt ve svobodné republice a v kní¾ce o tom vyprávím..
Stojí za to, ocitovat z právì doètené knihy Romana Cílka a Míly Moulise slova z jednoho projevu prezidenta Edvarda Beneše: „Vím, ¾e v dìjinách lidstva byla brutální síla pøemo¾ena v¾dy, kdy¾ tak nelítostnì zneu¾ila vlády. Mu¾, jen¾ do moderní historie vešel jako symbol diktátorské moci, tedy pøed Hitlerem, Napoleon prohlásil: Svìtem vládnou dvì síly - Meè a Duch. Nakonec však Duch v¾dy pøemohl Meè. Prohlašuji slavnostnì, ¾e právnì nezávislost Èeskoslovenska znièena nebyla. ®ije a existuje dále. Bylo tomu u¾ nìkolikrát v jeho pohnuté historii. A není vhodnìjšího místa pro toto moje prohlášení, ne¾ svobodná zemì Washingtonova a Lincolnova. Všem spravedlivì myslícím mu¾ùm a ¾enám svìta postupuji v této chvíli heslo svého milovaného národa: Pravda zvítìzí!“
Ètenáøi dozajista poznali, ¾e tato slova pronesl náš prezident v exilu, kdy¾ minulo onìch prvních povìstných „100 hodin“ a kdy¾ mu v USA nabídli, aby promluvil k americkým posluchaèùm, tedy i k našim krajanùm po celém svìtì roztroušeným od dob J. A. Komenského a z dob pobìlohorských. Díky za tu kní¾eèku, doporuèím ji všem svým dìtem a vnouèatùm. Ké¾ tak uèiní i naši uèitelé na školách všech stupòù.