Mimoøádný zjev bystrého ducha tušil svùj konec
Tak ho charakterizovali mnozí jeho vrstevníci, s nimi¾ si dobøe rozumìl a kteøí ho milovali a dodnes na nìho vzpomíná nejen jeho rodný kraj. Pøitom jde o básníka, který se narodil ji¾ pøed 170 lety - Aleš Balcárek (1840 – 1862) a jemu¾ bylo dopøáno do¾ít se pouhých 22 let. Avšak zapsal se do srdcí a vzpomínek jak málokdo.
Pøišla nám o nìm vyprávìt jeho neúnavná obdivovatelka PhDr. Jaroslava Èajová, která ve svém malém nakladatelství vydala o nìm dvì publikace (Nadìje nezhynula, 2002 a Dokud básník zpívá 2005), obì podpoøila dodnes pùsobící Spoleènost Alše Balcárka, která s obecnì prospìšnou spoleèností Janua uspoøádala pøed lety úspìšnou literární soutì¾ na jeho poèest. Svou úèastí v ní nechybìli naši poeti, sotva¾e se blí¾e seznámili s ¾ivotem a literárním úsilí nadìjného talentovaného tvùrce, jeho¾ vysoce hodnotili Jan Neruda bezprostøednì po jeho smrti, a s odstupem pùl století (v roce 1913) literární kritik Miloslav Hýsek.
V èem byla mimoøádnost a výjimeènost tohoto Moravana, pocházejícího z úhledné vesnièky Šumvald v blízkosti Unièova? Jeho nadání si všimli ji¾ uèitelé latinské školy v Olomouci, jeho písemné práce vysoce ènìly nad ostatními. Vzdìlání a vztah k svému národu èerpal ji¾ tehdy z prvních èeských knih, byl oblíben v ka¾dé spoleènosti pro své vyprávìní a svùj zpìv, nikdy nezapøel pùvod Hanáka. Avšak ji¾ po krátkém pobytu ve Vídni, kde chtìl studovat vysokou školu, pln oèekávání zklamal se ve svých nadìjích. „Nedostávaje po smrti otcovì od Macochy ¾ádné podpory, ¾il takto velmi nuznì. Pøece však tvoøící duch jeho byl stále èinný“, vzpomíná spolu¾ák František Brzobohatý. ®ivil se podomním prodejem èeských knih, vydávaných J. R. Vilímkem, ve vídeòských rodinách, øemeslnických dílnách, kavárnách a hostincích.
Po návratu se rozhodl studovat v Praze a dál se ¾ivil vyuèováním v rodinách dobrodincù. Otiskoval své zdaøilé vlastenecké básnì, které neušly pozornosti právì Jana Nerudy. Bylo v nich mnoho citu, lásky k pøírodì a nadšení, ale prozrazovaly také bystrý smysl pro sociální otázky tehdejší doby, smutek, zádumèivost. Mnohé v nìm probudila atmosféra národní pouti na Øíp, kam se sjeli pra¾ští Sokolové v èele s Miroslavem Tyršem a Jindøichem Fügnerem, zpíval tu pra¾ský Hlahol a pìvecké spolky z celého podøipského okolí. Tak vznikla jeho dnes ji¾ legendární píseò èeských Sokolù „Hoj, vzhùru letem sokolím…“
Aè nemocný, vìènì hladový a tou¾ící po mu¾ném èinu s obrazem slavné minulosti a nadìjné budoucnosti, byl jakoby neustále s ním vìèný stín jeho vlastního neblahého osudu. S šílenou energií vrhal se do ¾ivota, z bídy opisoval spolkùm noty, opatøil si místo korektora, chtìl být hercem, sklepníkem, ale v¾dy byl z pøesvìdèení buditelem, vybízejícím ke svornosti a vzdìlání. Na nezapomenutém hrobì olšanském na mohutném balvanu, postaveném za èistý výnos z posmrtné sbírky jeho pøátel, je Nerudùv výrok „Zhynulá nadìje“. Ten však pøimìl budoucí èi souèasné potomky k dalšímu výroku, ¾e nadìje neumírá „…dokud básník zpívá…“