Proè nepíšu jako Fulghum…
Rád ètu. Kdy¾ jsem byl mladý, èetl jsem a¾ hystericky, øekl bych. Svaluji na to fakt, ¾e od 15 let nosím brýle. Ale k tomu ètení…
V souèasnosti u¾ to nejde tak, jak by si èlovìk pøál. A nejen s tìma oèima. Ty oèi…. Slzí, pálí, bolí. A ještì k tomu poèítaè a hodiny u nìj strávené. Také se mi stává, ¾e mám pøechodnì pocit, ¾e u¾ se nedá pøeèíst nic nového. Tedy pro mne zároveò stravitelného a schopného pochopit, co autor chtìl øíci. A to nemluvím o odborné literatuøe.
Nedávno jsem si v knihovnì pùjèil Roberta Fulghuma, mého oblíbeného spisovatele. Mám rád ta jeho vyjádøení všedních všedností, která nepostrádají tu nemìnnost lidského pro¾ívání. Ten pán je vzdìlaný, scestovalý, má pøehled a umí to podat. Sám o sobì øíká: „Nemám schopnosti profesionálního sportovce. Nemám na to být astrologem, fyzikem, teologem, kuchaøem, politikem, psychiatrem èi taxikáøem. A nemám ani nadání, abych mohl být básníkem, hudebníkem nebo malíøem. To pro mne není…“
Tak to mi opravdu, ale opravdu nevadí. Mám jej rád pro jeho vyprávìní, z kterého èiší èlovìèina, jak se øíká „na sto honù“. Od pana Fulghuma jsem pøeèetl myslím vše, co u nás zatím vyšlo. A zdá se mi, ¾e on musí psát. Prostì musí. Má v sobì ten pøetlak, který kdy¾ sami nemáte, je tì¾ké vysvìtlit, co to vlastnì je.
Jó, chvilkama si myslím, ¾e ten pøetlak také mám. U¾ nìjakou dobu. Má to prý spojitost s urèitou pøecitlivìlostí vnímání okolního svìta. To øíká má paní doktorka psychiatrièka (ale chtìlo se mi napsat má cvokaøinka), v jejím¾ registru jsem jako èlovìk trpící obèas panickou depresí. Ale zase…k tomu pøetlaku….
Jako senior, nesedím doma a nekoukám z okna. Tedy z okna koukám, je-li to tøeba èi zachce-li se mi. Skrzeva poèasí venku…
Sakriš, zase u¾ odbíhám. Ale to je tím naskakováním obrazù, tím pøetlakem. Jdu ráno nakoupit a cestou mi bì¾í v hlavì povídání o bezdomovci, co jsem vidìl „upelešeného“ na lavièce nedaleko domu, ve kterém bydlíme. O nevysypaných odpadkových koších, zarostlém chodníku, o pošmournu, co mi na náladì nepøidá. Jako dùkaz potkám spoluvrstevníka, který se skoro tøese nedoèkavostí, aby se mne zeptal, zda vím, kdo „zase umøel“. Fascinuje mne to „zase“. Poøád nìkdo umírá, ale tím se nechci dotknout nièí citù. Jen ta nìjaká jakoby zvrácená radost….“Tak ty nevíš? Tak já ti to øeknu. Jó, ty jsi jej skoro neznal? To nevadí, ale øekl jsem ti to !“
Jedu odpoledne ze zahrady. „Sockou“, samozøejmì. Tedy mìstskou hromadnou dopravou… prostì autobusem. Na zastávce nastupují studentky z gymnázia a pedagogické školy. Také jezdí sockou a zcela jí zaplní. V autobuse rychle stoupne teplota pøítomného vzduchu (pro sebe øíkám odéru). Všechny ty jarní a romantické vùnì, co se z nich linou. No jó, to na mne stále ještì pùsobí.
Né, nemyslím nic vilného, vnímám to stejnì i kdy¾ jedu s man¾elkou. Naskakují mi pøi pohledu na jednotlivé dívky pøedstavy, co je asi ještì všechno èeká…. Štìbetají, chichotají se, bez zábran, hlasitì a nìkdy podle mých mìøítek, dost „ne¾ensky“. Na nìkterou se dívám déle a v duchu si øíkám…“Poèkej a¾ ztloustneš nebo budeš mít køeèové ¾íly“. Fuj, to je ale nehezké, pokárám se vzápìtí.
Tak¾e…já ten pøetlak vnímání øeším psaním do portálù, do šuplíku a také nìkolika PC pøátelùm (jsou to vìtšinou ¾eny, ale nemohu napsat – pøítelkynì, proto¾e to oznaèení, má zcela jiný význam ne¾ ta konzumace mého povídání).
Ale co jsem vám to vlastnì chtìl sdìlit ? Aha, u¾ vím... Je mi moc líto, ¾e nepíšu jako pan Fulghum. Ale opravdu, opravdu moc líto……
To je pan Fulghum
Petr Norbert
Další èlánky autora:
Jak jsme ¾ili jako novomon¾elé