Dáma, která mìla ráda èisté záchodky
aneb "Krize jedné stárnoucí americké dámy".
I tak by se dal Nazvat svým obsahem nevelký román Jamesa Patricka Donleava. Je vtipným obrazem souèasné americké doby. Nedávno jsem si tento romám vypùjèila v knihovnì a dobøe jsem se u toho bavila. Vypráví pøíbìh ¾eny, které se ve ètyøiceti letech stalo to, co potkává mnoho lidí v tomto vìku - opustí ji její ¾ivotní partner. Nic mimoøádného, viïte. Vzhledem k tomu, ¾e vyprávìní Dany o Americe se vám líbilo, domnívám se, ¾e i tato kní¾ka vám bude blízká. Hrdinka kní¾ky se s tím zpoèátku vyrovnává se hrdì, ale postupem èasu upadá do skepse a stále vìtšího materiálního strádání. Situaci klade za vinu svému partnerovi a chce se tím dotknout jeho svìdomí, kdy¾ ji nechal na holièkách. Ten sice zùstává chladný, ale osud se na dámu, je¾ mìla ráda èisté záchodky, náhle usmìje. Jak, to se u¾ doètete pokud si kní¾ku pùjèíte. Je opravdu skvìlá a zábavná a pøipomíná, ¾e opravdu nikdy nemá cenu zoufat!
Nabídka krátké ukázky
V New Yorku a okolí a obzvláš» v takových pøedmìstských konèinách jako je Scarsdale všichni tak sledují nejnovìjší trendy a podléhají módním vlnám, ¾e èlovìk nikdy neví co se tu mù¾e stát. Ale nejvìtší starost ze všeho jí dìlalo, ¾e by se mohla propadnout do deprese tak hluboké, ¾e u¾ by se z ní nikdy nedostala.
Den, kdy to pocítila nejpalèivìji to byly její tøiaètyøicáté narozeniny. Poøádnì vychladila láhev polské vodky, pøelila ji do namra¾ené karafy, pøi Faurého Rekviem ji do sebe bìhem pár hodin vlámala a zajedla krajíèky tmavého chleba s vlastnoruènì vyrobenou pomazánkou ze sardinek èesneku a ¾ervé. Opila se tak, ¾e se o pùlnoci probrala s nabitou puškou na klínì, proto¾e se jí pøedtím zdálo, ¾e ze zahrady slyší šramot. Pak se koukala na bandu š»astnì se culících takzvaných celebrit v nìjaké talkshow a vzpomnìla si ¾e jí kdysi nìkdo øíkal, jak ve skotských zapadákovech vypínají televizi, kdy¾ se nama¾ou, odjistila, zamíøila purdeyku doprostøed obrazovky a vypálila z obou hlavní. A kdy¾ se z oblaku kouøe zajiskøilo a vyšlehly plameny øíkala si poøád dokola.
"Pomsta. Pravá nefalšovaná pomsta. To chci. Bohu¾el matka ze mì vychovala dámu."
Její psychoanalytik øekl, ¾e tu a tam rozstøílet televizi na hadry je teï po New Yorku zvykem a pochválil ji za to, ¾e se nebrání módním trendùm. Proto¾e následkem rozvodu se svým mu¾nì mlèenlivým man¾elem, který vlastnì nebyl ani mu¾ný ani mlèenlivý, ale aspoò ji nikdy nezmlátil, si vypìstovala závislost na televizi a ¾ila skoro jako v poustevnì. A jak jí ubývaly peníze na úètì, v létì jí na zahradì bujela neposekaná tráva a v zimì se vršily hromady listí. Ale sama se ve formì udr¾ovala, jezdila na rotopedu cvièila s dámskými èinkami a nejedla skoro nic jiného ne¾ saláty a ovoce. V zájmu svého duchovního pøe¾ití dvakrát do mìsíce zajela do centra na aukce staro¾itností a do galerií a taky sledovala veverky které skotaèily po celé zahradì a dìlaly psí kusy a støádaly si zásoby na zimu.
Pak tu byla taky ta divná holka co to asi nemìla v hlavì v poøádku a bydlela zavøená vedle v domì a nìkolikrát dennì jí v rùzných fázích odìnosti mávala z okna své lo¾nice a ona jí na oplátku a na povzbuzenou taky mávala. Jen¾e radost z pochybného kontaktu s touhle jinak pomìrnì zajímavou osobou se smyslem pro èerný humor jí nevydr¾ela dlouho, proto¾e jednoho dne dìvèe zvedlo obì ruce najednou a ukázalo se, ¾e má na zápìstích ¾elízka. Kdy¾ se koneènì odvá¾ila u této své sousedky zaklepat, pøesto¾e se spolu nikdy ani nepotkaly, dveøe se pootevøely a pak se pøibouchly a nìkdo zavrèel.
"Starejte se sakra o svý."
Mìla za to, ¾e u¾ by dávno spolykala prášky na spaní, nebýt toho, ¾e se jí hlavou honily vlastní necenzurované myšlenky, stejné, jaké se podle jejího názoru honí hlavou pùlce lidí ve Scarsdale. Napadalo ji to hlavnì ráno ty dny, kdy vyrá¾ela do galerií a kdy si je mohla na nádra¾í zblízka prohlédnout. Kdy¾ to vypadalo, ¾e ta hra, co všichni hrají, zaèíná nabývat nìjakého významu. Hlavnì, ale lidem nesmíte dát najevo, co si doopravdy myslíte, ¾e jste to doopravdy podìlali. Její psychoanalytik øíkal, ¾e kdy¾ dáte lidem najevo, ¾e jste to doopravdy podìlali, tak u¾ musíte být s nervy vá¾nì na huntì.
Její pøedkové, jak taky øekla svému psychoanalytikovi, pøijeli do Ameriky na lodi Mayflower, tak¾e vlastnì napùl mìla oficiální rodokmen, proto¾e její matka, která vyrostla na ji¾anské plantá¾i ho mìla, jenom¾e její svatba se spoleèensky nevhodným otcem znamenala pro dìti honoraèní utrum. Jí ovšem v¾dycky pøipadalo, ¾e tenhle zbytek pocitu nadøazenosti, která vzala za své ještì pøedtím, ne¾ se vùbec narodila, ji vybavil vlastní tvrdou hlavou a stejnou chutí jít a vzít si za mu¾e nìkoho spoleèensky nepøijatelného. Èeho¾ teï, opuštìná a se dvìma velkými dìtmi co studovaly vysokou a byly jako cizí opravdu litovala. A nejvíc ji zasáhlo, kdy¾ náhodou zaslechla jak syn dceøi na další z jejich takzvaných posledních návštìv øíká.
"Ta»ka si teï aspoò koneènì u¾ije trošku srandy."
A¾ se z toho zkroutila v køeèích jako malomocná a zoufale vzlykala, dokud neusnula. Man¾elství zaèalo brát za své, kdy¾ její plešatící a tloustnoucí man¾el, televizní producent, vymyslel jednu tøeskutì zábavnou soutì¾ a zauva¾oval o tom, ¾e by si na trávníku pøed domem nechal udìlat pøistávací plochu pro helikoptéry. Pak ovšem pøistál nìkde úplnì jinde, kdy¾ se seznámil s jednou mladou asistentkou produkce, která byla podle spoleèenské rubriky nejen bývalou roztleskávaèkou jednoho ji¾anského univerzitního fotbalového týmu, ale taky èlenkou elitního studentského spolku Beta Kappa, a v pìtadvaceti letech mìla poøád ještì pevné kozy, záøivì bílé zuby a odpovídající posaz a nohy.
Steve asi tak dva mìsíce trávil noci na place, jak tomu øíkal, pak jednou veèer doslova vtanèil domù, a jak byl namazaný, vpálil jí to rovnou mezi oèi, prý si pronajal byt na Západní sedmašedesáté, je zamilovaný a chce se rozvést. A tak si vykasala rukávy a dala se do toho, byla zároveò rozumná a støízlivá a zároveò mu neopomnìla uštìdøit pár šlupek rovnou na solar.
"Hele, Steve, netvaø se jak tì to nièí a bolí, ¾e nièíš mì. Prostì potøebuješ mladý maso. To je normální. Já se rozèilovat nebudu. A taky tì nehodlám nijak ¾dímat."
"Jé, zlato, kristepane, v¾dy» víš, ¾e toho stejnì zas tolik nemám."
"Máš dìti, ty ti zobou z ruky. Prostì jenom budeš ještì do konce mìsíce platit úèty a dáš mi sto šedesát tisíc dolarù na døevo a dùm se splacenou hypotékou, a všechno zaøízení kromì tvých osobních vìcí. Samozøejmì oba Hickse a staro¾itnosti, co mi dala babièka, a støíbro, to bylo stejnì taky moje. A ty si Steve mù¾eš u¾ívat se svým mladým masem, ale dokud budu èlenkou místního klubu a budu mít tu a tam chu» na starý kolena provìtrat svý provìšený kozy a zajít si tam na brid¾, vy dva tam nestrèíte ani nos. Jo, ale klidnì si vem to svoje akvárko s piraòama, co jsem ti tu krmila."
Stáhla si prsteny a hodila je po nìm pøes celý pokoj. V tu chvíli se Steve zatváøil, jako kdyby ho zrovna popravila na elektrickém køesle a najednou se zaèal otáèet po nìèem, co by mu pøipomnìlo, ¾e poøád ještì ¾ije, a pak uvidìl na piánì svatební fotku a vedle ní z obou stran fotky dìtí ve støíbrných rámeècích a pak Steve zaboøil tváø do dlaní a zaèal vzlykat. Naèe¾ se zvedl, jako by od ní èekal útìchu, pøešel po koberci, který taky zùstane jí, a jak se tak nad ní sklonil, aby ji políbil, uštìdøila mu další šlupku.
"Nešahej na mì tìma špinavejma prackama."
V¾dycky mìla za to, ¾e rozjitøené city vedou k nerozumným výrokùm, a ty teï místo z jejích úst zaèaly padat z tìch Stevových. Osoèil ji, ¾e její matka která si myslela, ¾e pro ni není dost dobrý a která se sna¾ila svoji rodinu zase dostat mezi honoraci. A vùbec ¾e všichni z její strany pohrdali vysokou, kam chodil.
Jí, která vychodila Bryn Mawr, školu zalo¾enou na myšlence, ¾e inteligentní ¾ena si zaslou¾í stejnì øádného a podnìtného vzdìlání, jaké je dostupné mu¾ùm, to samozøejmì pøipadalo naprosto k smíchu. A po tìch prakticky neznámých lidech s oficiálním rodokmenem dneska neštìkne ani pes, i kdy¾ se tøeba nechali zaregistrovat u patentovacího úøadu. Kdy¾ byla malá, prohlí¾ela si maminèin starý výtisk seznamu a hledala v nìm malý obrázek lodì, které se z komína valil kouø a stáèel se do nápisu "na palubì", pod kterým byl seznam adres tìchhle lidí. Právì díky nìmu si uvìdomila, ¾e pro lidi, co mají víc penìz ne¾ ostatní, mù¾e být svìt takový jaký chtìjí. Co¾ do budoucna rozhodnì nebyl její pøípad.
Hrála si s myšlenkou, ¾e se pøestìhuje na venkov, do nìjakého mìsteèka, kde by byl sbor dobrovolných hasièù, konzum a pár buranù, jejich¾ prostou pøirozeností by se mohla kochat. Ale momentálnì, kdy¾ se vìci mìly tak, jak se mìly a Steve jí pln soucitu dal to, co chtìla, si spíš øíkala, ¾e bude lepší, kdy¾ se bude sna¾it ¾ít pokud mo¾no tak, jak byla zvyklá, ¾e horší to snad u¾ být nemù¾e.
Ještì jedna krátká ukázka
Jestlipak si teï troufne zajít na své nejnovìjší oblíbené záchodky. Ale musí. Potøebuje se teï hned vyèurat. A pak si dát hodnì opo¾dìný obìd. Projít kolem té dodávky, co zastavila u boèní stìny domu z rù¾ového kamene. Vá¾né tváøe dvou mu¾ù pøenášejících dlouhý èerný pytel na vozík, aby ho odvezli z chodníku postranními dveømi dovnitø. Mrtvola na poslední cestì. Z nemocnice nebo odnìkud odjinud, kde se smí jen tak si umøít. Jak pokraèovala dál za roh, aby vešla do té elegantní a dùstojné svatynì, zbývalo jí penìz sotva na vlastní pohøeb. Projít halou. Vùnì kadidla. Jako v¾dycky je tu hezká øádka jmen. Tøi v pokoji odpoèívající zesnulí mrtví v rùzném odìní. Dámské toalety tamhle na konci té dlouhé chodby vpravo. Na vyleštìném stolku pod lampou popelník a krabice papírových kapesníkù. Aspoò èlovìk ví, ¾e kdy¾ se po smrti dostanete sem a pozùstalí si to budou moci dovolit, bude o nìj dobøe postaráno. Ale ona se èím dál tím vá¾nìji hodlala nechat pohøbít v Ji¾ní Karolínì na høbitovì, kam tak èasto chodívala tam stranou v lesích na babièèinì panství. Být tam se svými praprastrýèky, kteøí padli za Konfederaci a kteøí mají na náhrobcích vytesanou konfederaèní vlajku a šavle v pochvách.
Panebo¾e tam z té místnosti vzadu nìkdo vyšel a jde sem, míøí po chodbì rovnou ke mnì. A proto¾e dneska je sice chladno, ale svítí sluníèko, ve svìtlezeleném tvídovém kostýmku. Nejsem obleèená zrovna jako na pohøeb. Zaène se mì úzkostlivì vyptávat, jestli snad nepotøebuji pomoci. Nebo utìšit v bolesti. Koho zde oplakáváte, madam. Sebe. A našeho vynikajícího skladatele Stephena Fostera. Který oslavoval naši vlast. A zesnul právì v tomto mìstì v bídì a v zapomnìní. A tenhle d¾entlmen v tmavošedém obleku, bílé košili a èerné hedvábné kravatì u¾ musel vidìt tolik mrtvých, ¾e si nevzpomene, ¾e mì tu u¾ nìkdy pøedtím vidìl ¾ivou. Co¾ tak bylo. A já si ve své stupidní lehkomyslnosti dnes ještì nevybrala jméno zesnulého. Které jsem si mìla pøeèíst hned u vchodu na tabuli. Jedno znìlo rusky. Konèilo na isky nebo tak nìjak. Ach ne. Tak se pøece jmenuje ten washingtonský genius, co nám øíká, kam svìt spìje a má v¾dycky pravdu. Co¾ je rada, která by se mi zrovna teï hodila.
Karla Adamcová
Ukázky z knihy J. P. Donleavy: Dáma, která mìla ráda èisté záchodky