aneb víte, ¾e … pøehrada Šance byla ztvárnìna v románu?
Mám ráda údolí Ostravice a pøedevším obec Staré Hamry, která byla v 70. letech 20. století zèásti zatopena vodami pøehradní nádr¾e Šance. Ráda potkávám vše zajímavé kolem této obce. Rùzné zajímavosti, lidi z Hamer i lidi okolo Hamer, kteøí je z jakýchkoli pohnutek mají rádi stejnì jako já. Kdy¾ obèas mívám pocit, ¾e mì právì nic zajímavého o Hamrech nepotkalo, pøijde okam¾ik, který mi uká¾e, ¾e je to jinak. Stejnì tak tomu bylo s jednou knihou. Vùbec jsem netušila, ¾e by nìkdo nìkdy napsal román o „naší“ (Starohamerské) pøehradì.
Navazuji na nedávno zde uveøejnìný rozhovor s panem Jaromírem Šlosarem
Jednou jsem si psala s Jaromírem Šlosarem, prozaikem a publicistou, o Beskydech a jeho vztahu k nim a ten se mi „jen tak mezi øeèí“ zmínil: "V souvislosti se Starými Hamry se mi vybavuje docela zajímavá kní¾ka, román o stavbì pøehrady Strmá voda. Napsal ji, tuším, ¾e Petr Kudela a bohu¾el upadla do zapomnìní.“
Nejdøív mì to docela zarazilo, proto¾e jsem toho u¾ o Starých Hamrech potkala docela dost, ale pak mi to nedalo a zadala jsem titul a autora do vyhledávaèe v poèítaèi. První úspìch se dostavil, dokonce v nìjakém bazaru kdosi kní¾ku nabízel! Zkusila jsem nechat vzkaz, dotyèný se hned ozval a obratem mi kní¾ku zaslal. Zahlodala ve mnì další pochybnost, jestli je to opravdu stoprocentní, ¾e kní¾ka pojednává o naší pøehradì. Prvotní zalistování knihou mì uklidnilo a ujistilo mì v tom, ¾e právì tuhle kní¾ku jsem mìla jednou potkat.
Kní¾ka Petra Kudely: Strmá voda byla vydaná v roce 1974 v nakladatelství Profil v nákladu 3500 výtiskù. Je literární prvotinou tohoto autora (nar. 16. 8. 1936 v Ostravì). Petr Kudela byl v letech 1961 - 1992 dramaturgem a re¾isérem Krátkého filmu Praha a v 90. letech 20. století pøednášel na FAMU a na Univerzitì Palackého v Olomouci.
Dìj románu zasadil autor do krajiny, která vybudováním pøehradní nádr¾e zásadnì zmìnila svou tváø. Osady Øeèica a Hutì spolu s centrem obec Staré Hamry byly zatopeny vodou. Dnes kolem pøehrady øada lidí jezdívá do hor a vìtšina z nich si ani neuvìdomuje, jak pronikavì se zmìnil ¾ivot v údolí. V nádherném údolí jezdíval vlak a¾ do Bílé, byla tu øada øemeslníkù, obchodù, sí» hotelù, mnoho chat k letním rekreacím. Dnes je tu všude zádumèivá vodní hladina a voda, která patøí v rámci ÈR k mimoøádnì kvalitním, proudí do tisícù domácností na Ostravsku. Èasovì je román zaøazen do období budování tohoto monumentálního díla, sypaná hráz pøehrady byla ve své dobì nejvyšší v republice. Autor velmi obraznì vyu¾ívá skuteèností a popisù, které velmi reálnì zobrazují ¾ivot údolí v období stavby pøehrady. Cítíme atmosféru ¾ivota, který mìl z údolí zmizet, okam¾iky, kdy¾ se lidé louèili s domovy:
„… ¾e vyjdete na pùdu, udeøíte na trám a posloucháte, jak staletý krov zní jako harmonium. ®e hladíte zdi. ®e si odnesete úštìpek omítky s kytièkovým vzorem. ®e se ohlí¾íte, dokud neminete hrušku na kraji plotu, dokud nezajdete za roh. ®e si nìkdy potom, kraj svìta odtud, najednou zahryznete do zápìstí a stisknete víèka. Nemáte u¾ domova.“
Pak kdesi za pùlí románu potkáte poslední vlak.
„Poslední vlak je taková závazná zábava na všech pøehradách, døív ne¾ základ hráze nadobro pøetrhne nadobro ¾eleznièní tra». Je to chvíle, kdy u¾ plán pøestane být papírový, kdy¾ u¾ je podstatný kus práce udìlaný.“
Ostrá øeka dál „bì¾í z hor po bílém a èerném kamení“. A¾ v údolí zmírní svùj spìch a spoèívá v pøehradì, která ji dál pouští dle svého rozumu. Tak, aby u¾ neubli¾ovala lidem, aby jim nebrala a nenièila majetek.
Všechno pøebolelo, èas všechno zahojí. Údolí u¾ není bolavé. Je nejkrásnìjší. I lásky se do nìj navracejí. Bývají hluboké a opravdové, nìkdy mo¾ná zrádné. Jsou takové, jaká je voda a vodu dobøe znám… A» u¾ kní¾ku znáte nebo ne, nedejte nikdy na vodu dopustit. Voda je ¾ivot. Voda sama ví, jak dál …