Jan E. Purkynì
(Napsal Josef Jasanoviè)
Vìdy pøírodní a lékaøské vyšinuly se v našem století do výše obdivuhodné. Té¾ 
èeský národ mù¾e s chloubou jmenovati nìkolik uèencù, o tyto vìdy velmi zaslou¾ilých. Z tìchto mu¾ù pøísluší snad první místo u nás Janu E. Purkyòovi.
Jan Evangelista Purkynì narodil se roku 1787 dne 17. prosince na zámku Libochovickém v Èechách. Rodina Purkyòù pochází však z Litomìøic. Otec byl hospodáøským úøedníkem. Jan byl ze tøí dítek nejstarším. Stav se chovancem øádu piaristického, studoval Jan na Moravì v Mikulovì. Rok noviciátu konal na Staré Vodì, odkud¾ poslán roku 1805 do Strá¾nice, aby tam vyuèoval, odtud pak do Litomyšle. Zde roku 1807 z øádu piaristického vystoupil, obávaje se namáhavého školského vyuèování a tou¾e zároveò vìnovati se volnì samostatnému studiu vìd pøírodních. Ovdovìlé matce své, bydlící ve Vys. Mýtì, zpùsobil tím ¾alos» i staros» nemalou. Ale Jan nezoufal a odebral se do Prahy. Soukromým vyuèováním v bohatých rodinách byl nucen se ¾iviti. Podporován rodinou baronù Hildprandtù studoval Purkynì vìdy lékaøské na univerzitì pra¾ské, kde¾ ji¾ tehdy tìšil se pøízni svých profesorù. Nechtì se vìnovati provozování lékaøství pomýšlel Purkynì na to, oddati se zcela studiu vìd pøírodních a zalo¾iti pro nì zvláštní ústav. Cestoval za tím úèelem po Švýcaøích prohlí¾eje si tamnìjší vzorné ústavy. Ne¾ sešlo s toho. Aby dosáhl samostatného nìjakého místa, byl Purkynì nucen pøipraviti se k doktorátu, jeho roku 1818 dosáhl.
Té doby napsal ji¾ Purkynì nìkolik vìdeckých pojednání, jimi¾ na sebe upozornil tehdejší uèence. Mezi jinými pøilnul k nìmu nìmecký básník Goethe pro èlánek jeho o v i d ì n í.
Zabýval» se Goethe právì sám té¾ studiemi o lidském zraku. Purkynì byl tehdy ještì asistentem na pra¾ské universitì, kde¾ ucházel se o místo profesorské, ale marnì. Té¾ v Pešti hlásil se o podobné místo bez výsledku. Purkynì byl Èech a to mu vadilo. Teprv v cizinì byl po zásluze ocenìn. Na vybídnutí dra Rusta z Berlína ucházel se Purkynì o profesorskou stolici fysiologie ve Vratislavi a místo obdr¾el. R. 1823 nastoupil zde svùj úøad a tøeba zprvu jako cizinec nerad byl vidìn, získal si brzy uèeností, vlídností a skromností všeobecné obliby, tak¾e zván byl „dobrosrdeèným Rakušanem“.
Vìdecké práce roznesly z Vratislavi Purkyòovu slávu daleko za hranice. Byl» on badatelem vìhlasným a objevil dùle¾ité pravdy pro vìdu lékaøskou. Té¾ ve vìdì o rostlinstvu vykonal mnohou práci záslu¾nou. Škoda jen, ¾e zùstal pøíliš skromným! Mnohý jeho vynález zùstal neznámým a pøišel v zapomenutí. Purkynì zøídil ústav pro veledùle¾itou fysiologii zprvu ve svém bytì, kde¾ jeho ¾áci drobnohledem mohli zkoumati, popisovati a kresliti prvotní èásteèky lidského a zvíøecího tìla a veškerého vnitøního ústrojí. Teprv r. 1842 zøízen mu na státní útraty malý ústav tohoto druhu. Univerzita Vratislavská byla tedy první, pøi ní¾ zøízen byl samostatný fysiologický ústav zásluhou Purkyòovou. Odtud rozšíøily se tyto ústavy po všech universitách.
Ve Vratislavi nauèil se Purkynì té¾ polštinì, obcuje zde èasto s Poláky. Pozdìji uèil se i maïarsky, aby úèastniti se mohl sjezdu lékaøù a pøírodozpytcù v Prešpurku roku 1865. Pøed tím úèastnil se podobných sjezdù v Lipsku, Berlínì, Drá¾ïanech, Vratislavi, Praze a v Karlových Varech. Purkynì dopisoval do všech vìtších vìdeckých èasopisù nejen v oboru vìd pøírodních a lékaøských, nýbr¾ i posudky dùle¾itých spisù o Slovanstvu, èím¾ mezi Nìmci šíøil správné názory o Slovanech vùbec a zvláš» o Èeších. Podobnì pøednášel i èasto o dílech probouzející se èeské literatury, zvláš» o Kolláru, Jungmannu, Holém a jiných. A kdy¾ jeho pøièinìním povolán byl na profesorskou stolici slovanských jazykù do Vratislavi Fr. Lad. Èelakovský, jen¾ té¾ v Praze místa dostati nemohl, získávali potom oba mezi nìmeckými uèenci èeskému národu pøíznivcù. Ano i v cizinì pro literaturu èeskou pracoval. Pøelo¾il z èásti básnì nìmeckého básníka Schillera do èeštiny a z italštiny Tassovu báseò „Osvobozený Jerusalém“. Byl té¾ spolupracovníkem Preslova vìdeckého èasopisu „Krok“.
Pro veøejnos» tak všestrannì èinný, v rodinném ¾ivotì však byl Purkynì stíhán krutými ranami. O¾enil se s dcerou slavného fysiologa a professora Rudolfiho v Berlínì. Ze ètyøech dítek zùstali mu na ¾ivu jen dva synové, ano i man¾elku a matku svou ztratil záhy r. 1834. Bylo mu teï v cizinì tím smutnìji – tou¾il tudí¾ po návratu do vlasti, ale teprv po 15 letech splnìna jeho touha. Roku 1848 úèastnil se v Praze slovanského sjezdu a byl jmenován za pøíèinou pìtistého jubilea pra¾ské university doktorem filosofie. Na podzim r.1849 byl koneènì Purkynì i Èelakovský povolán na pra¾skou universitu – Purkynì jako¾to staøec 63 let.
Ale i v Praze byla ještì èinnos» Purkyòova všestrannì plodná a po¾ehnaná. Zalo¾il pøírodovìdecký èasopis „®ivu“, podporoval všecky vlastenecké podniky, podporoval radou i skutkem i penìzy studující mláde¾, pùjèoval knihy, kdo pøišel vypùjèit, pùsobil ve spolcích, byl pøedsedou: „Spolku èeských lékaøù“, pøírodovìdeckého odboru Musea Èeského, sboru pro pøírodnické prozkoumání Èech, místopøedsedou „Umìlecké besedy“, èestným údem a èlenem : výboru Musea Èeského, královské spoleènosti nauk, pøírodnického spolku „Lotos“, èlenem Svatoboru, Hlahola, Sokola – zkrátka: skoro všech u¾iteèných spolkù vlasteneckých. Byl té¾ po šest let poslancem na snìm království èeského.
Z posledních vìdeckých výzkumù Purkyòových sluší jmenovati jeho pozorování zvukù, uvnitø lebky slyšených v tylní její èásti. Omylem potom roznesla se novinami zpráva, ¾e vynalezl stroj, jím¾ i hluší mohou slyšeti.
Sláva Purkyòova rostla stále doma i za hranicemi. Evropské uèené spolky i akademie jmenovali ho èestným èlenem. Vypráví se, ¾e dostal jednou psaní z Ameriky, adresované pouze: Purkynì v Evropì. A psaní došlo ho v poøádku – tak byl znám po všem vzdìlaném svìtì. Zemøel dne 28. èervence 1869 v Praze u vìku 82 let. Památka jeho mezi uèenci bohdá nikdy nevyhyne!
Vybrala Vlasta Vrlová
Zdroj:èasopis Náš domov sešit 19., roèník III. z l. øíjna 1894
