Je to lidský, dìlaj to všicky
Od zákazu kouøení se z populární hospody U rudého klokana stala neuvìøitelná zmìna. Místo knajpy, kde by se dal kouø no¾em krájet, se stala útulná hospùdka vonící døevem, pivem a kytièkami na ka¾dém stole.
Po dlouhé dobì jsem si zaskoèil na pivko a na pokec s kamarádem Frantou Bidlem, kterého jsem od Covidu nevidìl. Bylo to príma setkání s kámošem, který byl známý šprýmaø, a tak trochu neotesaný chlapík. Toho jsem se stal svìdkem po tøetí plznièce, kdy se Franta zavrtìl na ¾idli, nadzvedl se a se „Sorry, kámo, je to lidský, dìlaj to všicky,“ se nahlas uprdnul takovým zpùsobem, ¾e na stolcích uvadla kvìtena. Bodøí pivaøi ztichli a znechucenì se podívali na Frantu.
„Tak to byl ale krásnej Boøivoj trhan,“ hrdì pronesl Franta a hluboce se napil.
„Ty si ale prase,“ øekl jsem se smíchem.
„No vidíš. Tak proè se tomu tedy smìješ, kdy¾ jsem prase?“
„No jo, to je fakt divný, ¾e se lidi vìtšinou smìjí, kdy¾ se nìkdo uvolní. To si pamatuju u¾ od dìtství,“ øekl jsem a naše doposud politická debata, probírající politickou korektnost v naší spoleènosti, se stoèila na banální a neobvyklý, leè zajímavý rozhovor o lidské plynatosti.
Franta, který neduhem oèividnì trpìl, mnì, uhlazenému dìdkovi, který by dal hovoøit vèerejší kachnì se zelím mimo lidskou spoleènost, pronesl pøednášku plnou zajímavých faktù. To, ¾e støeva zákonitì musí dát prùchod plynùm, je samozøejmá vìc. Jde o to, kdy a za jakých okolností se èlovìk uvolní. Dámy, jak vìdecký prùzkum potvrdil, pucají ještì o nìco více ne¾ mu¾i.
„®enský jsou na tyhle vìci moc upejpavý. Dìlají jakoby nic a dávají pøednost spíše tichotouèùm neboli pjoukalíkùm,“ znalecky vysvìtlil Franta.
„Souhlasím,“ øekl jsem a vzpomìl jsem si na ty „Silent but deadly,“ které mnì dost èasto probudily z hluboké modlitby v kostele.
Mìl jsem zato s Frantou, ¾e chlapi se v tìchto smìrech pøíliš ne¾inýrují. Je svatá pravda, ¾e se na rande s holkou, do které jste po uši zamilovaní, neuprdnete jako dospìlej a nevychovanej chlap.
„Jo, a víš, kdy se láska jednoho k druhému nadobro zmìní a u¾ to nejni tak jako to bejvávalo?“ polo¾il mi otázku Franta.
„To víš, ¾e vím. Kdy¾ se poprvé pøed tou svojí uøízneš!“
„Ba, ba,“ znalecky prohodil Franta, který to oèividnì vìdìl z vlastní zkušenosti.
Zrovna tak jsme si potvrdili pravdivost starého èeského pøísloví „Lepší jeden prd, ne¾li deset doktorù.“ Franta, aèkoli vzhledem a chováním na to moc nevypadal, mìl hluboké historické znalosti. Nepochyboval jsem o tom, ¾e slavný astronom Tycho Brahe radìji pøi královské veèeøi zahynul potupnou smrtí, ne¾ aby pustil zlého ducha v pøítomnosti pana krále. Franta mì oslnil pravdivou historkou o slavném francouzském profesionálním pouštìèi duchù Josephovi Pujoi, který bavil obecenstvo v Moulin Rouge pøed první svìtovou válkou.
„To byl u mì správnej umìlec! Obecenstvo se válelo smíchy, kdy¾ ten Pepa prdìl v rytmu známých písnièek. Taky umìl prdìt do flétny francouzskou hymnu. Sfoukávat svíèky byla pro nìj hraèka. Byl to fakt frajer, kterej má moje uznání, proto¾e plných pìt minut svými prdy vìrnì napodobil zemìtøesení v San Franciscu v roce 1906. Nedivím se, ¾e to byl nejlíp placenej umìlec v tý dobì v tom podniku,“ øekl Franta. Dodal, ¾e jeho umìlec zklamal pouze jednou, za co¾ dostal vyhazov.
Pak se Franta zase zavrtìl na ¾idli, pøièem¾ opilci kvapem zaèali opouštìt lokál.
„To já jenom fintil, abychom nemuseli dlouho èekat na véèu,“ vysvìtlil.
„Jen si prosím tì nedávej boby nebo luštìniny,“ apeloval jsem na Frantu, proto¾e jsem si chtìl u¾ít vùni døeva a piva. Kytièky u¾ nepøipadaly v úvahu…
Po rozlouèení s Frantou jsem ještì dlouho pøemýšlel na toto zajímavé téma, které je tak trochu tabu. Napøíklad jak jsme si se spolu¾ákem Honzíkem Š. èasto pøi vyuèování pucli, pøièem¾ jsem se obrátili na nevinné holky v lavici za námi s „No, holky, ¾e se nestydíte!“ A uvedli jsme je do rozpakù. Pøi té pøíle¾itosti jsem si zase uvìdomil, jaký je èeština krásnì bohatý jazyk, který má svérázné výrazy i pro „bzdìní, prdìní, nezachování se, ušvihnutí, upuštìní zlého ducha, pucnutí, uøíznutí nebo vulgární usrání.
Vzpomnìl jsem si na kolegu ve Státní knihovnì, zapšklého knihovníka, kromì mì jediného mu¾e v dámské spoleènosti. Ten se v¾dycky nadzvednul ze ¾idle a k mému ú¾asu se nehoráznì ušvihnul.
„Slyšel jsem správnì? Zeptal jsem se plaše obrýlených postarších kolegyò knihovnic.
„Slyšel, slyšel, to on dìlá poøád“
Tak jsem si øekl, ¾e kdy¾ Adolf Hitler údajnì trpìl meteorismem, tedy nekontrolovatelnou plynatostí, tak proè by si nemohl pro pána krále popustit uzdì svým útrobám prachobyèejný knihovník?
Jak se pøece øíká „Je to lidský, dìlaj to všicky!“
Je to lidský, dìlaj to všicky