Viktorin Kornel ze Všehrd, humanista, právník, spisovatel
Narozen kolem r. 1460
Úmrtí 21. záøí 1520
U¾ od doby Karla IV. pronikaly na naše území první ozvìny humanistického uèení, které pøedpokládalo obrození a zdokonalení lidstva za pomocí nìkterých poznatkù z antiky. Humanistické hnutí zdùrazòovalo pøedevším lidskou dùstojnost, úctu a lásku ¾ivotu. K rozvinutí tohoto nového filozofického smìru u nás došlo za vlády Jiøího z Podìbrad a za vlády Jagelloncù.
Zakladatelem èeského národního humanismu byl Viktorin Kornel ze Všehrd, latinsky Victorinus Cornelius. Narodil se v mìš»anské rodinì v Chrudimi kolem r. 1460, tj. ještì v bouølivé dobì vlády Jiøího z Podìbrad (1420 - 1471) v dobì pohusitské.
Byl posluchaèem fakulty sedmera umìní Karlova vysokého uèení v Praze. Jeho smýšlení i dílo ovlivnilo dílo Petra Chelèického (asi 1390 - asi 1460), z kterého pøedevším èerpala pøi svém vzniku v r. 1457 Jednota bratrská. S humanismem, který nebyl v Èechách obecnì ještì pøíliš pøijímán, se Kornel seznámil na pøednáškách univerzitního mistra Øehoøe Pra¾ského (asi 1440 - asi 1511). Øehoø Pra¾ský èetl a vykládal staré latinské spisy, pøedevším Vergilia (70 - 19 pø.n.l.) podle nových pøedstav humanismu. Pravdìpodobnì získal tyto vìdomosti od pra¾ských pøátel italského humanisty, diplomata a vysoce postaveného knìze Aenea Silvia Piccolominiho (1405 - 1464), který se stal roku 1458 pape¾em Piem II. Ale velkou podporu pro toto nové uèení na pùdì univerzitní ještì nemìl.
Pøítelem Kornelovým se stal jeho vrstevník, stejnì starý šlechtic Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461- 1510), s ním¾ sdílel svùj zájem o humanismus, ale ze zaèátku snad také o víru pod obojí. Není zcela jasné, zdali k sblí¾ení došlo u¾ za studií nebo pozdìji, kdy¾ se Viktorin Kornel stal známým úøedníkem v deskách zemských. Ovšem humanismus vedle kladných stránek, tj. vyzvednutí èlovìka a pìstování ušlechtilých forem v umìní, pøinesl také pìstìní latiny na úkor èeštiny. Je pravdou, ¾e v té dobì èeská literatura obsahovala pouze duchovní písnì a ze svìtských skladeb to byly spíše satirické skladby, nìkdy i dost hrubého obsahu. Ale Bohuslav Hasištejnský odejel studovat do Itálie, kde se s humanismem seznamoval pøímo u zdroje. Pùvodnì byl i pan z Lobkovic kališníkem, ale v Itálii se stal katolíkem. - Zhruba o deset let starší bratr pana Bohuslava Jan (1450 - 1517) byl jedním z našich renesanèních cestovatelù i cestopiscù - odejel k Bo¾ímu hrobu a svoji pou» po delší dobì popsal.
Mistrem sedmera umìní se Kornel stal v roce 1483 a zaèal na univerzitì pøednášet pod jménem Chrudimský. V roce 1484 se stal dìkanem artistické fakulty. Nejdøíve psal latinské verše a zaèal pøekládat církevní latinská díla do èeštiny. V roce 1488 z fakulty odešel a stal se úøedníkem pøi zemských deskách, které byly v podstatì pøedchùdcem pozemkových knih, ale nejen to - vzhledem k tomu, ¾e se do zemských desk zapisovala také usnesení zemského snìmu - byly vlastnì zemským zákoníkem. Zapisovat se zaèalo u¾ ve tøináctém století a podrobné studium tìchto zákonù vzbudilo u Viktorina Kornela nadšení a obdiv k bývalým èeským právníkùm, proto¾e zjiš»oval, ¾e èeské zvykové právo pøedèí právní kodexy jiných národù. Viktorin Kornel se tak stal odborníkem na zemské právo a získal všeobecné uznání. Pøes to ale èeské právo do té doby ani nebylo kodifikováno, tj. vydáno v podobì zákoníku, ani nebylo zcela jednotné.
Vedle toho Viktorin Kornel studoval humanistické spisy, pøedevším nìmeckého básníka a humanisty Konráda Celtese (1459 - 1508), který byl císaøem Fridrichem III. Habsburským (1415 - 1493) jmenován „poetou laureátem“, co¾ bylo v té dobì nejvyšší ocenìní pro básníka. V roce 1490 Celtes pobýval nìjakou dobu v Praze.
Roku 1492 byl Kornel získal predikát „ze Všehrd“ a erb. Jeho pøijetí do šlechtického stavu se stalo postupem, kterému se v heraldice øíká erbovní strýcovství. Je to zpùsob, jakým je nešlechtic, vìtšinou mìš»an, pøijat k erbu a predikátu šlechtice, a udìlovalo se za úplatu. Pokud ale tito noví majitelé erbu nebyli pøijati králem do rytíøského stavu, zùstávali pøes predikát ve stavu mìš»anském.
Takto ke svému erbu pøijal svého univerzitního uèitele Viktorina Kornela „urozený“ šlechtic Jan ze Všehrd (1466 - 1525), pøezdívaný „Vlèí hrdlo“, který se stal v dobì Kornelovy funkce dìkana bakaláøem svobodných umìní. Spolu s Viktorinem Kornelem pøijal pan Jan ze Všehrd ke svému erbu ještì Kornelova spolu¾áka Jana Šlechtu.
Rod ze Všehrd mìl po spojení s tìmito mìš»any na èerveném štítu pùlku šedivého vlka s èerveným jazykem, který vyskakoval ze zlatého oblaku. Podle nìkterých pramenù Všehrdy, po nich¾ se Viktorin Kornel jmenoval, byla vesnice ji¾nì od Chomutova.
V roce 1493 byl Viktorin Kornel ze Všehrd jmenován místopísaøem zemských desk, èím¾ se stal vedoucím tohoto dùle¾itého úøadu, proto¾e místo písaøe zemských desk zùstalo neobsazeno. Kanceláø zemských desk byla ve dvou místnostech vedle Vladislavského sálu na Pra¾ském hradì.
Mezitím však nastal rozpor mezi Viktorinem Kornelem a ji¾ katolickým knìzem Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic. Na rozdíl od uhlazeného šlechtice Hasištejnského, perfektnì ovládajícího latinu, dával mìš»an Kornel èeštinì stejné místo jako latinì a sna¾il se to dokázat svými pøeklady z latiny. Hasištejnský èeštinu rád nemìl, pova¾oval ji za barbarský jazyk, mo¾ná ani Èechy nemìl rád - stýkal se s humanisty cizími, pøedevším italskými. Napsal dokonce spis „®aloba svatému Václavu na mravy Èechù“. Usiloval o vyšší církevní katolický úøad. Ale nejvyšší duchovní úøad, který zastával, bylo místo vyšehradského probošta. - Tedy uplatòoval naprosto jiné názory a cíle, ne¾ které prosazoval Všehrd.
Hasištejnský navazoval na Aenea Silvia, který sice napsal „Historii èeskou“ (Historia Bohemica). Aeneas Silvius pochopitelnì jako hlava katolíkù potíral nábo¾enství pod obojí, tedy mìl znaèné spory s Jiøím z Podìbrad a chtìl na Jiøího dokonce uvalit církevní klatbu. Na stíhání Jednoty bratrské, která vznikla stejného roku, kdy Aeneas Silvius svùj spis o Èeském království sepsal, u¾ ale pape¾ská stolice nemìla dost sil. Nìkteré prameny tvrdí, ¾e Viktorin Kornel napsal satirickou latinskou báseò, odsuzující pape¾e, nìkteré pouze opatrnì uvádìjí, ¾e „údajnì“ napsal pamflet „Papae mastix“ (Biè na pape¾e). Pro tuto satiru ale na nìj Hasištejnský zanevøel, podrobil jeho latinské verše a hlavnì latinu ¾íravé kritice, ale odsoudil i Všehrdùv charakter.
Mo¾ná se tento spor stal pøíèinou, ¾e si Viktorin Kornel více ujasnil svùj vztah k èeskému jazyku i k národu i ke kališnictví.
Podle historikù byl Kornel velmi výmluvný, a tak shrnul zásady humanismu v Èechách, s pøihlédnutím na potøeby èeského národa, tj. z latiny pøekládat, latinsky se uèit, ale dávat dùraz pøedevším na èeštinu, aby vzdìlání bylo pøístupné i lidem neuèeným a latiny neznalým. Prosazoval snahu o vzdìlanost pro èlovìka a pro jeho pozvednutí, usiloval o témata odborná - pøedevším pro mìš»any - a o øešení otázek veøejného ¾ivota. Neménì se v jeho formulaci vyskytovala snaha o reformaci církve. Dával dùraz pøedevším na jazykovou dokonalost.
Zásady humanismu formuloval písemnì v pøedmluvì k pøekladu „Knih o napravení padlého“ (De remissione peccatorum) od Jana Zlatoústého (Ioanes Chrysostomos) a hájil pøedevším právo ka¾dého vyjadøovat se ve svém rodném jazyce. Jan Zlatoústý (asi 347 - 407) byl pøed svým køtem øeckým právníkem, pozdìji byl patriarchou Konstantinopole, nakonec vyhnancem, a proslul pøedevším svými skvìlými kázáními, pro které dostal ono pøízvisko „Zlatoústý“. Originál knihy byl pùvodnì v øeètinì. V pøedmluvì k pøekladu Kornel øíká, ¾e „není tìch knih ¾ádných, øeckých ani latinských - leè bych se já, milostí jazyka svého pojat jsa, mýlil - aby v èeský obráceny být nemohly. Co pak se hladkosti jeho dotýèe, nevím, by tak výmluvnì, by tak ozdobnì, tak lahodnì všecko jazykem èeským povedeno býti nemohlo jako øeckým nebo latinským...“ .
Zajímavé je, ¾e v této pøedmluvì dává za vzor i Danta Alighieriho (1265 - 1321): „Uèinil to také nedávno Dante Vlach, který¾, velikým filozofem èasu svého jsa a výbornì jazyk latinský znaje a dokonale jej umìje, však proto moudrost svou v knihy k vìcné potomním pamìti svým vlastním prirozeným vlaškým jazykem radìji ne¾li latinským sepsal jest. Kdyby té¾ i Èechové èinili, mìli by øec svou mnohem zpravenìjší, ozdobnìjší, hojnìjší!“ O nìmèinì mìl ale dost odsuzující názor, ¾e je to „jazyk tak drsnatý, tak dreptavý a tak nerozumný“, ¾e nechápal Èechy, kteøí se nìmecky uèí.
Podle nìkterých pramenù uvedl po¾adavky èeského humanismu ještì i v knize „Pøipis knìzi Jírovi“, která vyšla v roce 1495. Ve svém obdivu ke starobylému èeskému právnictví napsal Viktorin Kornel základní renesanèní právnický spis èeský - „O práviech, o súdiech i o dskách Zemì èeské knihy devatery“. V nìm kladl dùraz na èeské zvykové právo, které pova¾oval za lepší ne¾ po Evropì uplatòované právo øímské. Sna¾il se sjednotit jednotlivé výklady práva a pou¾íval èeské právnické terminologie. Vycházel pøitom z mnohých svých výpiskù ze zemských desk, prostudoval zøejmì i jinou tehdy dostupnou právnickou literaturu, citoval Písmo i antické spisovatele. Tím, ¾e èasto uvádìl ustanovení v deskách zemských, pomohl uchovat cenný materiál, co¾ se velmi hodilo po velkém po¾áru u¾ po jeho smrti v r. 1541, kdy pøi velkém po¾áru Malé Strany a Hradèan a¾ na jeden díl všechny díly zemských desk shoøely. Po po¾áru se tì¾ce podklady pro kopie zemských desk dávaly dohromady a za pomoci Kornelova spisu se pomìrnì dost zrekonstruovalo.
Viktorin Kornel byl nepøítelem války a poctivým zastáncem spravedlnosti. Projevoval pøedevším velké vlastenectví, ale i cit pro pøísnou spravedlnost a ochranu poškozovaných proti svévoli mocných. Doporuèoval to, co bychom potøebovali v hojné míøe i dnes: aby si ka¾dý mohl sám pomoci, a» bohatý èi chudý, ¾ena èi mu¾, a nemusil si právo zjednávat podplácením advokátù. Mìl zásadu, ¾e úøedník, by» sebe vyšší, je pro strany, nikoliv strany pro úøedníka, a ¾e slu¾ba stranám má být vlídná a ochotná. Upøesnil pojmy køivdy, násilí, zvùle a bezpráví i zámìnu obecného dobra s osobním prospìchem. Psal i o úplatcích: „...takové pocty a dary, by pak bohaty pøíliš byly, za hanbu a za neslušnost, za potupu a za podezøení sobì kmetové a soudci zemští pokládají...“
Mo¾ná bychom se mohli dnes i z následujícího pouèit: „®ádný nepøítel a zhoubce tak škodný zemi není jako ten, kdo se netoliko o to pokouší, aby zemské dobré svévolností svou rušil, ale také práva, jimi¾ zemì stojí od starodávna, dovoluje si kazit a jim se protivit...“.
Staré èeské právo velice opìvoval: „Bych sto jazykù mìl a toliké¾ úst, ¾elezný hlas a mìdìné peøí, nemohl bych ani vymluvit ani vypsat, jaké jsou chvály hodní Èechové staøí, kteøí¾ jsou tak spravedlivá, tak dostateèná, a tak potøebná sobì i dìdicùm svým práva vymyslili.“
Opìt se i v této knize sna¾il o jazykovou dokonalost podle tehdejší èeštiny Jeho kniha není zákoníkem, ale souborem právních zásad a zvyklostí. Vzhledem k jeho formulaci naprosté rovnosti všech pøi prosazování spravedlnosti podporovalo dílo mìš»anstvo oproti šlechtì. Však by také pro šlechtice pouze „erbovní mìš»an“. Vycházel ze státoprávního uspoøádání království s voleným panovníkem.
Podle nìkterých pramenù šlechta usilovala o zrušení nìkterých ustanovení zemských desk, proto¾e se citila ohro¾ena jeho pøipravovaným dílem - tím, ¾e by se právì tato ustanovení zveøejnila. A král „Dobøe“ - Vladislav II. Jagellonský (1471 - 1516) jejímu nátlaku ustoupil a Viktorin Kornel ze Všehrd byl ze svého úøadu v roce 1497 odvolán, dokonce nìkteré prameny uvádìjí, ¾e byl i krátce uvìznìn. - Ale mìl ji¾ nashromá¾dìný potøebný materiál pro zpracování knihy, kterou v roce 1499 dokonèil.
Nìkteré své myšlenky vyjádøil v jinotajích, kde bylo mo¾né poznat nìkteré vysoce postavené úøedníky a šlechtice, ale ji¾ v roce 1500 šlechta dosáhla svého a vyšel první oficiální zákoník Království èeského - Vladislavské zøízení zemské. Hlavním autorem byl královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy (+ 1522). - Ovšem Vladislav II. od r. 1490, kdy se stal také uherským panovníkem, nesídlil v Praze, ale v Budínì, tak¾e byl i dost daleko...
Na Moravì vyšla o nìco døíve tzv. „Kniha tovaèovská“ se skuteèným názvem „Pamì» obyèejù, øádù, zvyklostí starodávných a øízení práva zemského v markrabství moravském“, co¾ bylo podobnì jako u Kornela popsání zvykového práva v markrabství moravském. - Ctibor Tovaèovský z Cimburka (asi 1438 - 1494) byl moravský hejtman, právník, spisovatel, po nìjakou dobu byl nejvyšším kancléøem Království èeského (asi 1438 - 1494), pod obojí, pøíbuzný Jiøího z Podìbrad.
Oproti zásadám, které Viktorin Kornel ve své knize „O právech, soudech“ prosazoval, bylo právo Vladislavským zøízením zemským hodnì „bezprávné“. Šlechtì se podaøilo zcela okleštit práva panovníka i mìš»anstva. Poddaní ¾ádná práva nemìli, ti se museli øídit naøízeními vrchnosti. Právo bylo podle tohoto zákoníku dáno pouze pøíslušností ke stavu - zemské právo bylo pro šlechtu, mìstské právo pro mìš»any, kanonické právo pro knì¾ský stav.
Viktorin Kornel se po této dobì zcela vzdal jakékoli veøejné èinnosti a stal se soukromníkem. V roce 1500 se bohatì o¾enil s Apolenou z Døínì, která mu pøinesla vìnem domy na Kampì, z nich¾ jeden z nich je dnes ponìkud více znám jako Hu»ský mlýn. Stojí v dnešní Všehrdovì ulici è. 14 a je v nìm nyní Mlýnská kavárna. Je to dùm s mlýnským kolem, ale nejedná se o známý Velkopøevorský mlýn. Podle nìkterých pramenù patøil Všehrdovi také vedlejší dùm. Kdysi byl Hu»ský mlýn dùm, který patøil Malé Stranì a po roce 1624 byl v majetku Malé Strany znovu.
Èasto prý Viktorin Kornel pobýval v Kutné Hoøe.
Není známo, ¾e by Viktorin Kornel ze Všehrd zanechal nìjaké potomky, ale jeho man¾elka ho pøe¾ila. Poslední šlechtici s pøízviskem „ze Všehrd“ patøili k zakladatelùm rodu a vymøeli nìkdy v devatenáctém století. -
Dále Viktorin Kornel pøekládal církevní spisy, tak¾e je napøíklad znám jeho pøeklad spisu svatého Cypriána z roku 1501 „List k Donátovi o potupení svìta“ (Epistola ad Donatum de erroribus mundi - spíš dnes pøelo¾eno „o chybách svìta“). Byl to spis svìtce z 3. století n.l., který podobných „epištol“ na rùzná témata napsal asi osmdesát.
Aby mohl být spis „O právech, soudech“ vydán, zmìnil Všehrd mnohé formulace, zmírnil je, jinotaje vynechal a knihu vìnoval v roce 1508 králi Vladislavovi pod názvem „Knihy devatery o právech Zemì èeské“. Je otázkou, do jaké míry byl svým odvoláním z místa místopísaøe i vydáním zákoníku zasa¾en, ¾e se pojednou o èlenech Jednoty bratrské vyjadøoval jako o „pikhartech“. Pùvodní verze ale existovala v opisech, kterých se do dvacátého století zachovalo dvacet, a doèkala se svého vytištìní a¾ v devatenáctém století. Dílo vydal na Všehrdovu poèest r. 1871 spolek Všehrd, který vznikl roku 1868.
Viktorin Kornel zemøel dne 21. záøí 1520 na morovou nákazu ve svém domì - Hu»ském mlýnì na Kampì. Mor tehdy v Praze øádil v druhé polovinì roku, ale v té dobì se morové epidemie opakovaly skoro ka¾dé dva roky...
Na Všehrdovu památku jsou po nìm pojmenovány ulice nejen v Praze.
Spolek Všehrd existuje dodnes a jeho èleny byli a jsou významní právníci i politici.
Koncem devatenáctého století vznikla Všehrdova bysta pro Panteon Národního muzea, jejím¾ autorem je sochaø František Stránský (1869 - 1901) a dne 27 øíjna 1901 byl v Chrudimi odhalen pomník Viktorina Kornela ze Všehrd od sochaøe Františka Rouse (1872 - 1936). Pøi této pøíle¾itosti vznikla myšlenka uspoøádat vìdecký sjezd èeských právníkù.
Rod ze Všehrd mìl po spojení s tìmito mìš»any na èerveném štítu pùlku šedivého vlka s èerveným jazykem, který vyskakoval ze zlatého oblaku. Podle nìkterých pramenù Všehrdy, po nich¾ se Viktorin Kornel jmenoval, byla vesnice ji¾nì od Chomutova.
