Na Štìdrý veèer hvìzdièky, ponesou vajíèka slepièky
Pøípravy na Vánoce jsou poznamenány spìchem a spoustou shánìní. Èasto ¾ehráme, ¾e naši pøedkové trávili svátky v poklidu a míru, co¾ my dnes neumíme. ®e to není úplnì pravda, se mù¾eme doèíst v jedné staré koledì: “Pøed Vánoci tejden, nebyl klid snad jeden den, hrozná spousta shánìní a do mìsta bìhání. Všechno jsme u¾ nakoupili, jabka, hrušky, perník, slívy, a co sejra, tvarohu, povìdìt vám nemohu. Na kvasnice zapomnìli, v celým kraji je nemìli, pøibìhla k nám nevìsta, abych skoèil do mìsta. Mošnu jsem do ruky popad, venku sem na ledì upad, co já ubohej zkusil, ¾e pro kvasnice sem jít musil." Èas ale bì¾í, a tak Štìdrý den v¾dycky nakonec 24. prosince pøijde.
Pøi pøípravì štìdroveèerního stolu je tøeba dát pozor, aby nebyl poèet strávníkù lichý, to se pak musí nìkdo ještì narychlo pøizvat. Stùl se pokrývá bílou plachetkou, na ka¾dém rohu pak polo¾en je koláè. Podle tradice se má na stole objevit „devatero jídel”. Nesmìl chybìt pecen chleba, èesnek, cibule, sùl, na hromádce všechny druhy obilných zrn. Pod ka¾dým talíøem má le¾et mince, jinde rybí šupina, aby se dr¾ely peníze v chalupì. Nohy stolu se leckde obtáèely øetìzem, nebo» jedinì tak zùstane rodina pohromadì.
Nezbytným doplòkem na stole byl bochník chleba a vánoèka, i kdy¾ se nekrájela. Podle vzpomínek pana Františka Vance (nar. 1915) kladli ve Slovèi pod stromeèek bochník chleba a vánoèku a pøidávali k tomu i vaøené brambory, ovoce, oøechy a sklenici pitné vody.
Ke stolu je mo¾né usednout a¾ po východu první hvìzdy. Veèeøi pøináší hospodynì najednou, aby nemusela vstávat, nebo» pak by „drùbe¾ špatnì sedìla”. Pøed jídlem se patøí pomodlit, podìkovat za vše dobré, co rok pøinesl, poprosit o po¾ehnání do roku pøíštího a popøát, aby se všichni stolovníci za rok opìt ve zdraví sešli.
Štìdroveèerní veèeøe zaèínala oplatkou s medem. Polévka bývala hrachová nebo èoèková, teprve pozdìji rybí. Jako hlavní chod se podával èerný kuba, jinak také zvaný hubník - nákyp z trhaných krupek s houbami. Prastarým jídlem, dnes u¾ témìø neznámým, byla puèálka - naklíèený, opra¾ený hrách, osolený, nebo oslazený medem. Ryby se v èeském vánoèním jídelníèku objevily a¾ v devatenáctém a dvacátém století, nebo» døíve platily za postní jídlo. Podávaly se v úpravì „na modro” (v rosolu) nebo „na èerno” (v omáèce ze zeleniny, zavaøeniny, s oøechy, mandlemi a rozinkami). Sma¾ený kapr se rozmohl a¾ po první svìtové válce. V hostinì nesmìly chybìt oøechy a ovoce, syrové, sušené i vaøené, pøípadnì peèená jablka. Rozvaøenému sušenému ovoci ochucenému koøením (skoøice, badyán, høebíèek, vanilka) se øíkalo muzika. Nejoblíbenìjším tradièním mouèníkem byla vánoèka, jinak zvaná štìdrovka, pak také štrùdl nebo koláè. Rovnì¾ spaøené buchtièky - peciválky nebo také kutelky, nìkdy plnìné mákem, omaštìné máslem a posypané strouhaným perníkem, jindy oslazené medem, v chudších domácnostech øepným sirobem, nesmìly, jak víme napøíklad z vyprávìní pana Josefa Nezbedy z Dymokur (nar. 1892), na stole chybìt. Oblíbeným pamlskem byl cukrkandl.
V èasopisu Èeský lid popsal v roce 1901 Jan Tykaè štìdroveèerní jídelníèek chudší rodiny z Èelákovic v polovinì devatenáctého století: „Hrachová polévka se zasma¾enými kostkami housky (vánoèky), „kuba mastná huba”, t. j. ¾itné krupky s houbami na pekáèi peèené a silnì maštìné, vdolky s povidly, tvarohem a smetanou, ovoce (jablka, oøechy), nebo: Houbová polévka s krupkami, knedlíky se švestkovou omáèkou (t. j. s rozvaøenými a dobøe rozmíchanými sušenými švestkami), kus vánoèky nebo dušièka z tìsta vánoèkového, ovoce. Nìkde té¾ hrách, koèièí svatba (t.j. hrách s kroupami) aj."
Vìtšina obøadních jídel mìla svùj význam a pojila se k nim øada povìr: polévka se podávala jako základ ¾ivota, houby znamenaly štìstí v rodinì po celý rok, zelí slou¾ilo k ochranì pøed zimnicí, knedlík mìl zajistit, aby rodina nikdy nehladovìla, štrùdl byl zárukou dobrého bydla. Øepa chránila pøed úplavicí, jalovcové kulièky pøed morem.
Mnoho zvykù a obyèejù provádìných o Štìdrém veèeru souviselo s pøedstavou o dobrém poèátku a prùbìhu pøíštího hospodáøského roku. Na stùl se kladlo ode všech plodù, aby se hojnì urodilo. Také se vìštilo podle nejrùznìjších úkazù, jaké bude v pøíštím roce poèasí, úroda nebo u¾itek z dobytka. Po štìdroveèerní veèeøi se musely všechny drobeèky smést a zakopat pod ovocné stromy, rybí kosti patøily do ohnì, aby neškodil.
Dodnes se provádìjí pro zábavu rùzné lidové praktiky a vìštby: krájení jablek - kdo má èistou hvìzdièku jader, bude zdráv, uká¾e-li se køí¾ek, vìští do roka smrt, lití olova - podle ve vodì vzniklých tvarù se hádá, co èlovìka èeká a nemine, házení støevícù pøes hlavu - ukazuje-li špièka ke dveøím, dìvèe se urèitì vdá, poslouchání štìkotu psa za humny - odkud pes zaštìká, odtamtud pøijde ¾enich, tahání polínek poslepu z hromady - jaký má polínko tvar, takový bude ¾enich (rovný štíhlý, tlustý, sukovatý, pokøivený, dlouhý, nebo malinký), pouštìní oøechových skoøápek se svíèkami na míse s vodou - komu dopluje nejdál, ten odejde do svìta. V minulosti se braly vá¾nì zejména vìštby pøedpovídající smrt, svatbu a odchod z domova. Pìkná je dívèí øíkanka ze Staroboleslavska: „Já, kleèe tu, nevstanu, a¾ znamení dostanu, z které strany vítr fouká, odtud se mùj milý kouká.”
Vánoce jsou svátky obdarovávání. Ten nejvìtší první dar dal lidstvu Bùh - svého syna Je¾íše Krista. Jemu pak, jako chudému betlémskému dítìti, pøinášeli dary králové i ti nejchudší pastýøi. To jsou biblické koøeny vánoèní nadílky. Ji¾ Jan z Holešova koncem 14. století uvádìl, ¾e „...staøí nejen lidem, ale i dobytku v tento den projevovali štìdrost”.
Pravdìpodobnì prvním u nás historicky dolo¾eným vánoèním dárkem je modlitební kní¾ka, kterou na Štìdrý den roku 1466 vìnovala pro chvíle soukromé zbo¾nosti králi Jiøímu z Podìbrad jeho druhá man¾elka Johana z Ro¾mitálu. Jde o kodex s èesky psanými modlitbami k Pannì Marii, bohatì zdobený iniciálami a celostránkovými iluminacemi. Mezi nimi je i obrázek „Zvìstování” s postavou adorujícího (zbo¾nì uctívajícího) krále Jiøího.
Johana nechala na pøídeští knihy vepsat vìnování: „... prvnímu v Èechách Jiøímu králi tyto kní¾ky darovány byly, od druhé v Èechách královny Johany jsou Jeho Milosti poslány, které zhotovit nechala a na Štìdrý veèer darovala Jeho Milosti, prosíc za to ne støíbro ani zlato, ale aby ji ráèil v své pamìti míti, a¾ bude tyto modlitby pìti, aby zde ve zdraví a štìstí ¾ili, své poddané k Bo¾í cti a chvále vedli a tak se k Bohu dostali.”
Jan Øehounek
