Ka¾dé zamìstnání, kterým èlovìk projde, ho nìco nauèí bez ohledu na to, zda jde o práci zajímavou a pestrou, nebo zda je ona práce jen zpùsobem, jak si vydìlat na ¾ivobytí. Kdysi jsem pracovala v jisté sportovní redakci. Odtud jsem si odnesla do dalšího profesního i osobního ¾ivota, krom jiného, i jedno zásadní pouèení. Nepou¾ívat, pokud to jen trochu jde, zájmena a jiná pomocná slovíèka.
Redaktoøi (obzvláštì ti mladší) pøímo èíhali na nadbyteèná zájmena, aby je obrátili ve dvojsmysl. Pak se radostnì pásli nad zpùsobenými rozpaky a historka o tom, jak se ta èi ona kolegynì èervenala, kolovala nejen redakcí, ale i sazárnou a korektornou.
Zájmena, pøíslovce a pøísloveèná urèení jsou opravdu zrádná a mnohdy se stávají prubíøským kamenem trpìlivosti, pozornosti, bystrosti, pohotovosti a taktu ve vzájemné komunikaci. Zaène to tím, ¾e nìkdo vypráví o setkání se svými pøáteli. Vùbec nejlepší je, kdy¾ kamarádù bylo nejménì pìt a posluchaè je osobnì nezná. Vlastnì ani poøádnì neví, jak se jmenují.
Ale setkání bylo tak zajímavé, ¾e vypravìè má neodolatelné puzení okam¾itì a komukoliv sdìlit, co všechno se dozvìdìl. Petr se rozvedl, tak¾e ona nepøišla (kdy¾ se posluchaè soustøedí, tak pochopí, ¾e ona je Petrova bývalá man¾elka, èili døív s ním na setkání chodila). On øekl, a» si on z toho nic nedìlá, ¾ivot jde dál (tady je jasné, ¾e první on je další z kamarádù, druhý samozøejmì Petr).
Ve vyprávìní se, k posluchaèovì nelibosti, promítají další „oni“ èi „ony“. A kdy¾ je dùsledný a hlavnì zvìdavý, klade doplòující otázky typu: kdo, kde, kam, kdy a proè? Tím se ovšem vystavuje riziku, ¾e ho vypravìè bude pokládat za nevychovance èi tupce (to je ten lepší pøípad). V horším pøípadì se dotyèný urazí a chudák zvídavý posluchaè se u¾ nikdy nic nedozví, proto¾e jemu pøece nemá cenu nìco vyprávìt…
Pokud jste v roli posluchaèe, máte urèitou mo¾nost, jak mít tuto prekérní situaci pod kontrolou. Je to pøikyvování, prolo¾ené vhodnými citoslovci. Lze doporuèit reakce typu: fakt?, opravdu? to snad není mo¾né…! Ovšem pozor, abyste to nepøehnali. Napøíklad slùvka jejda, vskutku a jemináèku se moc èasto v bì¾ném hovoru nevyskytují a mohla by pùsobit nevìrohodnì.
Pokud jste schopni vysledovat rytmus vyprávìní, tak vám zaøazení tìchto drobných pøipomínek vaší neutuchající pozornosti nebude èinit vìtší obtí¾e. Zbytkem svého vìdomí se mù¾ete vìnovat mezinárodní situaci, vlivùm lidské èinnosti na zmìnu klimatu, blí¾ící se uzávìrce, neutìšenému stavu svého konta nebo plánu nastávajícího víkendu. Sice se také nic nedozvíte, ale budete pova¾ováni za pozorného posluchaèe. Musíte se ale smíøit s tím, ¾e se povídání tohoto typu u¾ nezbavíte. Za bonus mù¾ete pova¾ovat, ¾e vlastnì neztrácíte èas, proto¾e si v duchu vyøešíte mnoho svých vlastních problémù.
Nìkdy se zájmenùm, pøíslovcím èi pøísloveèným urèením nevyhneme, ale opravdu se vøele pøimlouvám za to, aby bylo jejich pou¾ívání peèlivì zva¾ováno v úøedním styku. Úøedníci, a» u¾ mají jakékoliv vady, jsou také jenom lidé. Se svými pøáteli se mù¾ete do krve pohádat o tom, kdo je „von“ nebo „voni“. Ale úøedník se s klientem takto dohadovat nemù¾e. Musí klást výše zmínìné doplòující otázky a sna¾it se, aby byl tento proces nejen taktní, ale i dostateènì rychlý. Jako názorný pøíklad na závìr mohu uvést dvì vìty. Upozoròuji, ¾e byly skuteènì vysloveny, a domnívám se, ¾e by zaslou¾ily vytesat do kamene, èi namalovat na hedvábí. To aby bylo jejich poselství zachováno pro pøíští generace.
„Voni mi øekli, ¾e mì tam nepustí, proto¾e není úøední den, tak tam máte zavolat a vyøídit to.“
„Voni øíkali, ¾e to posílali v pondìlí, ale tam nic není, tak kdy to pošlete...?“