Náš malý, pøestárlý folklorní soubor byl osloven k poøízení pár snímkù do kalendáøe. Souhlasili jsme, fotograf nás hned pouèil, ¾e s focením to není tak jednoduché. Kdy¾ svítí slunce je to blbì, kdy¾ je pod mrakem taky, a o dešti radìji nemluvil. Souhlasnì jsme pøikyvovali, aèkoliv jsme tomu prd rozumìli.
Pøišel den D. V nedìli jsme se nastrojili do barevných krojù a zaèali vymetat zapadlé kouty dìdiny. Vybírali jsme taková místa, kde ještì nestaèili opravit staré chalupy. Byl to kumšt vùbec nìco najít. Všechny staré domy byly opravené a vyhnané na štok. Domy s krytinou Bramak a zateplením, nebyly zase stylové a tím pádem nepou¾itelné. Svatý Petr si ten den urèitì øekl: „a» dìvèatùm není zima, pošlu jim hic.“ Tak pøidal na topení a trochu to pøehnal. Tìch pìtatøicet stupòù, co nám poslal, bylo moc. Rozumní lidé sedìli doma, nohy ve škopku, pivo v lednièce a ani nedýchali. I psi zalezli, jenom my jsme bìhali po dìdinì, jak nadmuté kozy.
Fotograf chtìl odvést kvalitní práci, honil nás a hledal vhodné místo pro fotku. Zaèal u rybníka, to ještì šlo, byl tam chládek a byli jsme vcelku fit. Profík cvakal, a¾ se mu z aparátu kouøilo. ®eny se kroutily jak modelky, ale nakonec z toho zbyly jen neurèité grimasy a pøivøené oèi. Nebylo to ono. Nápad, pøizpùsobit fotky textu folklorní písnièky se ujal. Hned první, co nás napadlo, byl text písnì „A¾ ja pujdu na trávu.“ Byla jednoduchá a dala se i dobøe naaran¾ovat. Našli jsme jednu stodolu z první republiky, vytáhli z ní dvoje hrábì, kosu a tragaè. Ještì jsme sehnali koš a starou obitou bandasku. Více jsme toho nenašli, v dobì budovaní socialismu se staré harampádí odvezlo do šrotu. Èlenky souboru si vyhrnuly suknì nad kolena, sundali èepce a rozepnuly blùzky. Chlapi posekali kousek trávy a fotograf zaèal fotit. „To by byl fajny klip do televize,“ zasnily se ¾eny. „To by ta televiza vybuchla,“ poznamenali chlapi. Radìji jsme dr¾ely huby, aby se neurazili, umìli toti¾ dobøe zpívat. Všechno bylo jenom jako, tak na oko, skuteèná byla jen ¾ivá koza, která se tam pásla, drze nás pozorovala a obèas zameèela. Fotilo se zprava, zleva, z boku, zepøedu a kdy¾ øekl „mám to,“ chystali jsme se ještì na poslední štaci.
Moc se nám líbilo pole s rozkvetlými máky. Na kraj pole jsme dojeli autem a pak, jako hejno hladových ptákù, jsme se nahrnuli doprostøed. Ani jsme nestaèili zapózovat a u¾ jsme slyšeli nadávky. „Co to tam robite? Do hromskej zemì, gizdi jedni! Šmatlete mi po máku, u¾ a¾ jste venku!“ Z nièeho nic se tam objevil vlastník, postavil kolo a èekal, a¾ z toho máku vylezeme. Naèapal nás, vysvìtlovali jsme mu, ¾e je to umìlecké foceni, ale on vidìl jen tu vyšlapanou cestièku a umìní mu bylo celkem fuk.
Ukonèili jsme focení a šli se pøevléct do civilu. Kolegynì ale ztratila vyšívaný èepec a nové hnìdé boty. Solidárnì jsme nabídli pomoc a zaèali prohledávat místa, kde jsme všude byli. Nemuseli jsme chodit ani moc daleko. U stodoly vidíme kozu, jak ji nìco bílého èouhá z pysku. Hned nám došlo, ¾e to, co ¾ere není tráva. Hned jsme poznali zbytek krajky z èepce. Krajku, co stál metr dvì stì korun mìla v ¾aludku. Koza jedna, blbá! I tak ji celou nedo¾rala, nespolykala toti¾ mašli se suchým zipem. Pøilepil se jí na bradu a visel. Alespoò jsme mìli dùkaz a èepec jsme pøestali hledat. Vznikla nám škoda, ale dejte kozu k soudu? Ještì by soudcùm o¾rala taláry. Aby se nám trochu ulevilo, tak jsme ji aspoò vynadali. Jenom trošku, aby z toho nemìla deprese a nestì¾ovala si u ochráncù zvíøat. Stejnì to nepochopila, ani se neurazila, dál se sna¾ila roz¾výkat mašli i se suchým zipem. Chtìli jsme jí ulehèit a zip odlepit, ale zaujala takové bojové postavení, ¾e jsme jí øekli: „Se¾er si to celé!“ „Èepec jsme vyøadili z evidence, ale ty boty nás mrzí, byly nové, ještì zabalené v bílé igelitce. Odvahu jít znovu do pole a hledat boty, jsme u¾ nemìli. Mo¾ná se najdou a¾ po sklizni máku, ale ty u¾ také budou k nièemu.
Nevyšlo všecko podle našich pøedstav, z takové námahy se prý dá vybrat jen pár fotek. Hold modelem se musí umìt èlovìk narodit.
Jen pár fotek