KNIHA PÍSEÒ PÍSNÍ.Citace z Bible: SPORY O PÍSEÒ. Píseò je sbírkou ´svatebních´ písní z rùzných dob. Nìkteré pocházejí patrnì z 5. - 3. stol. pø. Kr., kde¾to jiné snad a¾ z doby Šalomounovy. Ještì po její kanonizaci r. 90 po Kr. byly o ni vedeny spory a bývala oblíbenou písní pøi rùzných nevázaných zábavách. Koncem 1. stol. po Kr. musel se jí proto rozhodným zpùsobem zastat rabbí Akiba, který pozdìji za Barkochbova povstání zahynul muèednickou smrtí rukou Øímanù. Od 5. stol. po Kr. je èetba Písnì dolo¾ena jako sváteèní èetba o ¾idovských velikonocích.
ALEGORIZACE PÍSNÌ. O výklad Písnì se ve všech dobách vedly spory, které nejsou rozhodnuty dodnes. Do kánonu se dostala u¾ jako alegorie. O pùvodním zamìøení jejích jednotlivých èástí není nic známo.
Alegorický výklad, který je dolo¾en pøinejmenším od 1. stol. po Kr. a který umo¾nil pøijetí Písnì mezi kanonické spisy pøi jednání v Jabnì (Jamnii) r. 90 po Kr., chápe vztah Milého a Milé obraznì jako vztah Hospodina k Izraeli. Køes»ané jej pøenesli na vztah Krista k církvi. Jsou tu ovšem mo¾né i jiné závìry. Chápáno mysticky šlo by o vztah Šalomouna k Moudrosti nebo Krista k lidské duši apod.
Za prehistorii Písnì je mo¾no oznaèit ´bo¾ské zásnuby´, které ve starých kenaanských kultech plodnosti hrály dùle¾itou úlohu a pro Izraelce byly stálým svodem, aby odpadl k baalismu. Jejich pozdním výhonkem jsou novodobé svatební zvyklosti v Palestinì. Píseò se svým vznikem hlásí nìkam doprostøed. O Bo¾í lásce k lidu hovoøili èasto u¾ proroci, i kdy¾ kárali lid pro jeho nevìru. Jen pro svou výluènì nábo¾enskou motivaci se jednotlivé starozákonní knihy zachovaly, zatímco spisy teologicky pochybné byly nièeny nebo aspoò odmítány.
LÁSKA BO®Í A LIDSKÁ. Alegorizování byl exegetický zpùsob dobovì podmínìný, proto je oprávnìna otázka, zda nelze Píseò chápat také doslovnì. Bible pøece ví i o stvoøení èlovìka jako mu¾e a ¾eny a o jejich vzájemném vztahu, který má být odleskem Bo¾í lásky k nim a pro nì pomocí, aby Bo¾í lásku dovedli ze své vzájemné lásky pochopit a opìtovat. Patrnì neporozumíme Písni správnì, budeme-li jednostrannì zdùrazòovat jen alegorický výklad. Co je v Bibli psáno, je psáno pro èlovìka a pro jeho ka¾dodenní ¾ivot. Èlovìk potøebuje jako vzor Bo¾í vìrnou lásku, ale pochopí ji jen z vlastní vìrné lásky k bytosti blízké, která se pøímo stane souèástí jeho bytosti. Jen tam dosáhne lidská láska vrcholu a bude èistá a vìrná, kde bude zakotvena v Bo¾í lásce. Mù¾eme proto v Písni vidìt jak chvalozpìv na lásku èlovìka k èlovìku, tak ji chápat i jako obraz lásky Hospodina k jeho lidu èi Krista k církvi. A pokud je u¾ito obrazù známých z pohanského dramatu o ´bo¾ských´ zásnubách, bude lépe vidìt za nimi nikoli závislost na pøedloze, nýbr¾ zámìrnou snahu biblických svìdkù pøekonat pohanské názory a zvyky jejich vlastními zbranìmi, nehledat tedy v Písni prvky tamnúzovsko-ištarské, nýbr¾ ideálnì lidské jako obraz stvoøitelského zámìru Bo¾ího.
Slovo Bible: KRÁSA MILÉ
Jak jsi krásná, pøítelkynì moje,
jak jsi krásná,
oèi tvé jsou holubice
pod závojem,
vlasy tvé jsou jako stáda koz,
které se hrnou z hory Gileádu.
Zuby tvé jsou jako stádo ovcí pøed støiháním,
je¾ z brodištì vystupují,
a ka¾dá z nich vrhne po dvou,
¾ádná z nich neplodná nezùstane.
Jako karmínová šòùrka jsou tvé rty,
ústa tvá pùvabu plná.
Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skránì
pod závojem.
Tvé hrdlo je jak Davidova vì¾
z vrstev kamene zbudovaná,
tisíc na ní zavìšeno štítù,
samých pavéz bohatýrù.
Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci,
dvojèátka gazelí,
která se v liliích pasou.
Ne¾ zavane den
a stíny dají se v bìh,
vydám se k myrhové hoøe,
k pahoru kadidlovému.
Celá jsi krásná, pøítelkynì moje,
poskvrny na tobì není.
KRÁSA MILÉHO
Jaký je tvùj milý, ¾e je nad Miláèka,
ty nejkrásnìjší z ¾en?
Jaký je tvùj milý, ¾e je nad Miláèka,
¾e nás tak zapøísaháš?
Mùj milý je bìloskvoucí i èervený,
významnìjší nad tisíce jiných.
Jeho hlava je tøpytivé zlato ryzí,
jeho kadeøe jsou trsy palmových plodù,
èerné jako havran.
Jeho oèi jsou jako holubi
nad potùèky vod,
v mléce se koupou,
podobné vsazeným drahokamùm.
Jeho líce jsou jak balzámový záhon,
schránky koøenných vùní,
jeho rty jsou lilie,
z nich¾ kane tekutá myrha.
Jeho ruce jsou válce zlaté
taršíšem posázené,
jeho bøicho je mistrné dílo ze slonoviny
safíry vykládané.
Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru,
spoèívající na patkách z ryzího zlata.
Vzhled má jak Libanón,
je ztepilý jak cedr.
Patro jeho úst je pøesladké,
on sám je pøe¾ádoucí skvost.
Takový je mùj milý, takový je mùj pøítel,
jeruzalémské dcery.
Pøíštì nahlédneme do knihy IZAJÁŠ.
Ilustrace - internet