Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Památka zesnulých,
zítra Hubert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

U smírèího kamene    

V poslední pátek kvìtna, který sliboval pohodový, teplý a sluneèný víkend, uvítal velký Zdenìk veèer své štamgasty rovnou plnými pùllitry napìnìného plzeòského. Povšiml si, ¾e nìkteøí mu pøipadají trochu smutní a chybí jim obvyklé vtipkování a ¾ertovné nará¾ky. Ji¾ jejich vstup do hospùdky byl rozpaèitý. Stále si dávali pøednost, jako by se báli být první.
„Pane in¾enýre, vítám vás. Dnes vám nabídnu velmi chutné dobroty paní Al¾bìty, pochválil ji i pan Rynholec. Zdá se mi, ¾e vám nìco chybí, nedáte si nìco pøedem?“
„Mìl jsem co dìlat, abych tu naši spoleènost vyburcoval,“ odpovìdìl Doubek, „nìjak z nich ta jarní únava nechce spadnout. Je tu u¾ Kolda?“
„Ano,“ protlaèil se dveømi z podloubí a hned se ozval, „jsem tady, plnì k dispozici, pøeju všem hezký veèer.“
„Sláva, redaktore,“ uklidnil se Doubek, „u¾ jsem myslel, ¾e jim ten nápad budu muset vysvìtlit sám. Tak se napijeme a mù¾ete hned zaèít.“
„Já jsem moc nerozumìl tomu názvu, nebo je to nìjaká zkratka?“ pøihlásil se Bouda.

Redaktor Kolda se náhodou stal svìdkem setkání  Spoleènosti pro výzkum kamenných køí¾ù, na jejich tradièním místì v Aši. Vyslechl velmi zajímavé pøíbìhy, které ho zaujaly. Kdy¾ se dozvìdìl o jedné novince, imitování fiktivních postav v reálném svìtì, kde lidé hereckým zpùsobem ztváròují poèínání svých postav, dostal nápad, se kterým se svìøil in¾enýrovi Doubkovi. Doubkovi se nápad zalíbil a všechny kolegy o tom pøedbì¾nì krátce informoval. Bylo to nìco nového, co dosud nedìlali, mo¾ná proto byly ty rozpaky pøi dnešním pøíchodu.
„LARP, zaèal Kolda pøekvapivì, „LARP,“ je anglická zkratka Live Action Role Play. Zkrátka na¾ivo hrané role. V této høe má ka¾dý pøidìlenou postavu, kterou pak hraje. Mù¾ete se stát kýmkoliv, od blázna, a¾ po velitele kosmické lodi.“
„No potìš pánbùh,“ ozval se Bouèek, „kdo s tímhle pøišel? Já jsem naposled recitoval básnièku ve škole, a to jsem ještì byl ze stupínku odvolán, proto¾e jsem zpùsobil nezvladatelný smích a pokøik ve tøídì. Co bych asi moh‘ hrát?“
„Zále¾í na scénáøi a námìtu hry,“ vysvìtloval dál Kolda.
„Co se tedy na nás chystá,“ do¾adoval se vysvìtlení doktor Kárný.
„My jsme s in¾enýrem nìkolik námìtù pøipravili,“ pokraèoval Kolda s nadìjí, ¾e nebude odmítnut.

Po chutné veèeøi a dalších pùllitrech plznièky se debata rozvinula trochu vlídnìji a rozpaky vymizely. In¾enýr Doubek a Pavel Kolda se nabídli, ¾e napíší scénáø na téma, na kterém se spoleènì dohodnou.
Mìlo jít pùvodnì o uzdravení chromého bezdomovce u zázraèné studánky, její¾ vodì nikdo z místních nevìøil. Po jeho uzdravení se mìl pramen stát poutním místem, jeho¾ vìhlas se mìl šíøit po okolí. Tento nápad neprošel, proto¾e vznikly pochyby, jestli by k provedení hry dal souhlas obecní úøad, hygienicko-epidemiologická stanice, památkáøi a lesníci.

Váhavì byl rovnì¾ posuzován návrh sehrát hru s køí¾ovým kamenem, nazývaným „pytláckým“, který by mìl pøipomínat neš»astnou násilnou událost pøibli¾nì kolem roku 1600, kde pøišli o ¾ivot hned dva lidé. Panský lovèí Krahujec a pytlák Vojta Zápotoèek vystøelili najednou. Naposledy. Køí¾ový kámen nazývaný „pytlácký“ by mìl stát v lese u Zubøí, v okrese ®ïár nad Sázavou v lokalitì zvané U Pytláka. Legenda pøipomíná pøíliš neš»astnou násilnou událost a mohla by reálnou støelbou vyvolat protesty místních obyvatel.

Vlídnì nebyl pøijat ani návrh na debatu deseti lidí o smyslu ¾ivota ve sklepním krytu pøi bombardování Vinohrad americkými leteckými svazy. Ukázalo se, ¾e by bylo obtí¾né sehnat soudek kyselého zelí, z kterého mìli úèastníci ujídat mezi výbuchy a pøi èekání, a¾ budou z trosek vysvobozeni.

S nadšením nebyl pøijat ani návrh, ve kterém postavy hrály situaci pøi postupu umístìní smírèího kamene kajícníka, bratrovraha, nedaleko místa vra¾dy, za úèasti pøíslušných pøedstavitelù svìtské moci a rodiny.
„Jen nìco málo na vysvìtlenou, co je smírèí køí¾,“ doplnil Kolda jejich návrhy na hru.
„Smírèí køí¾ mìl být tehdy trvalým svìdkem hrozné smrti a pokání. Nejednalo se jen o památku, ale mìl to být symbol pokory kajícníka. Kameny mìly upomínat veøejnost ke smíøení a odpuštìní. Vrah mìl zpravidla litovat svého èinu, prosit za odpuštìní duši zabitého, pøe¾ivší a Boha.“

Nakonec se dohodnul jednoduchý pøíbìh paroháèe. Mladý chalupník Janek Horák chodil tajnì za man¾elkou pyšného sedláka Trubaèe. Trubaè je naèapal a oba zastøelil. Byl souzen, musel si odpykat trest, a navíc mu byla ulo¾ena povinnost starat o sestru a nemocnou matku neš»astného Janka. Podle smírèí smlouvy byl také povinen poøídit a postavit na dùkaz pokání a odpuštìní smírèí køí¾. To bylo hlavním obsahem hry.

Projednání scénáøe se neobešlo bez problémù. Pøedevším se ukázalo, ¾e hned bezprostøednì po návrhu poètu hrajících postav se odmítli úèastnit páni Ètvrtník, Bouda, Chudoba a doktor Kárný. Po chvíli pøesvìdèování pøistoupili na kompromis a souhlasili, ¾e budou ve høe vystupovat jako lid. Neboli, ¾e budou prostì jen èumìt, jak se vyjádøil Dolanský.

Další potí¾e vznikly pøi rozhodování, kdo bude hrát vraha. Do této stì¾ejní role se nikomu dobrovolnì nechtìlo. Vyøešilo se to losováním, kdo si vytáhne kratší sirku. Sirky nechal tahat èíšník Holec, jako osoba naprosto neutrální. Volba padla na školského inspektora Hanáka. Roli sedláka Trubaèe, ¾árlivého vraha, vzal sportovnì a s rozšafností. Dokonce podìkoval za dùvìru mu svìøenou, pro tak tì¾kou dramaticky a psychicky nároènou úlohu.

 
 
        Zámek - hospital Kuks
      
Zbývalo pøidìlit ostatním role postav v pøíbìhu uvedených. Tak se také stalo. Doubek pøevzal roli soudce Hammeršmída z Hamrù, z Dolanského se stal konšel Smolaø, na Hanáka vyšla role drába Antona, na Bouèka spadl dráb Bo¾etìch, role rychtáøe obce ®ampach pøipadla panu Vášovi a Kolda si vzal roli písaøe Valuty.

Zbývalo jen dohodnout termín a místo konání hry. Díky ochotì in¾enýra Doubka bylo umo¾nìno sehrát hru poblí¾ jeho chaty u osady ®ampach na Sázavì. Neèekanì pøišel s dotazem redaktor Kolda, jestli tam nìkde je nìjaký kamenný smírèí køí¾?
Tak to byl opravdu problém. Okolo chaty in¾enýra Doubka ani poblí¾ trampské osady ¾ádný smírèí køí¾ nebyl, ani nic podobného, co by bylo mo¾né
do hry pou¾ít. Indiánské totemy trampských osad se rovnì¾ za smírèí kameny zamìnit nedaly.

Pan Váša si vzpomnìl, ¾e jednou, místo do prùvodu na prvního máje, jeli s Edou do Kuksu na zámek. Po prohlídce prošli zahradou a¾ na nepou¾ívaný, chátrající špitálský høbitov.
 
 
Kolem zbytkù obrysu barokní kaple, kde kromì obyvatel Kuksu le¾í nìkdejší chovanci, milosrdní bratøi, u¾ zbyly jen ponièené pomníky, ulámané náhrobky a zborcená obvodová zeï. Pøi odchodu boèní brankou uvidìli hromadu vyhozených náhrobkù a køí¾ù mezi vzrostlými kopøivami a plevelem. Navrhnul, ¾e by si tam odtud mohli jeden menší náhrobek s køí¾em na hru pùjèit a zase ho tam vrátit.
To bylo pøijato s nadšením. Nápad se zaèínal všem líbit, i kdy¾ vìtšina si myslela, ¾e je to nápad „bláznivej, kterej mù¾ou hrát jen blázni, nebo vyšinutí ochotníci“. Redaktor Kolda mìl dobrý pocit, ¾e do té staré party vnesl nìco nového a š»astnì se usmíval, kdy¾ dopíjel tøetí lesknoucí se pùllitr plznièky.
„Tak vás prosím,“ dùtklivì pøipomnìl Doubek ostatním, „obstarejte si podle svých postav odpovídající kostýmy v pùjèovnì, i s rekvizitami. Je to dùle¾ité, abyste se lépe dokázali v¾ít do svých rolí. Vemte do úvahy, ¾e dráb ze šestnáctého století nemù¾e vypadat jako pøíslušník pohotovostního pluku z Národní tøídy. Pro pøípad si prostudujte nìjakou literaturu. Doporuèuju Jiráska nebo Jindru Baara.“

Po vzrušené debatì bylo dohodnuto, ¾e se pøíští sobotu sejdou po ránu na Malostranském námìstí a odjedou tøemi auty pøes Lahovice, Jesenici, Psáry, Jílové, Kamenný Pøívoz, Hostìradice k osadì ®ampach. Dolanskému bylo ulo¾eno, aby zaøídil pøívìsný vozík a spolu s Hanákem a Bouèkem zajeli do Kuksu pro vhodný pomníèek s køí¾em.
„Jestli se z týdle blázniviny nepomátnu,“ odlehèil si rychtáø Váša starosti, „tak budu na sebe hrdej. Heleïte, ještì bych mìl pøipomínku. To nemù¾eme jen tak odehrát. To se musí zachovat. Øeknu Edovi a on to celé nafilmuje. Bude to takovej náš smírèí film, jako symbol pokory høíšníkù z podloubí.“
 

Krásnì proslunìná obloha a zvon z Mikulášského chrámu uvítal naši hereckou spoleènost v sobotu pøi dobré náladì. U chodníku na námìstí pøed jezuitskou kolejí byla pøipravena tøi auta. Do Dolanského Audi s pøívìsným vozíkem nastupovali Hanák, Bouèek a Chudoba, do Koldovy Octavie usedl pan Váša s Edou, Doubek a Bouda. Do Felicie doktora Kárného nastoupila jeho man¾elka, páni Ètvrtník a Knotek. Vyjeli podle plánované trasy a pøed polednem byli na místì.

Po zaparkování aut na malé louèce ohranièené vzrostlými lískovými keøi se všichni za pomoci paní Kárné zaèali pøevlékat do svých vypùjèených kostýmù a pøipravovat si rekvizity. Eda pobíhal kolem se stativem a stále vykøikoval:
„Nedívejte se do kamery, nedívejte se na mì, usmívejte se, ale ne tak blbì, docela pøirozenì, útrpnì!“

Kdy¾ byli všichni úèinkující s pøevleky pøipraveni, rozestavil je písaø Kolda podle scénáøe do pùlkruhu pøed starodávný, silný dub, pøed kterým kleèel statkáø Trubaè se svìšenou hlavou kajícníka a rukama za zády.

Vymezil také místo pro vesnický lid, kde stáli páni Ètvrtník, Bouda, Chudoba, doktor Kárný s man¾elkou a paní Doubková. V pozadí za plotem zvìdavì pøihlí¾eli sousedi in¾enýra Doubka Gruberovi. Edovi Kolda ještì pøipomnìl, aby své filmování provádìl nenápadnì, aby to prùbìh hry nijak nenarušovalo.
„Dobrá, dobrá,“ souhlasil Eda, „jen se mi prosím nedívejte do kamery. Nejlíp bude, kdy¾ mì vùbec neuvidíte.“
„Pane in¾enýre, pardón, slovutný provinciále,“ pøihlásil se rychtáø Prosek, „nemohl by se kameraman Eda nìèím maskovat, aby nás nerušil? Lítá tu jak splašená labu». Jak mu nemáme èumìt do kamery, kdy¾ furt je tam, kam se podívám.“
„Máte pravdu rychtáøi,“ souhlasil Doubek.
„Pane Edo, hoïte na sebe nìjaký pytel nebo deku a nestrašte tu jako nìjakej neodbytnej paparazzi! Jedem, akce!“
„Drábové, sejmìte symbol usmíøení kajícníka z vozu,“ pateticky zvolal Doubek a pokraèoval:
„Bídný vrahu, podlý ¾árlivèe, krutá nestvùro, odporná bestie, co si zaslou¾íš, to si odpykáš. Jen duše blízkých se mohou smíøit s tvým hrozným èinem a pøijmout smírèí úlitbu podle smlouvy a ortelu, který vyhlašuji ve jménu krále a Boha nejsvìtìjšího.“

Jeho patetická øeè se nesla do šumìní jezu ®ampach, s ozvìnou a¾ k protilehlé skále. In¾enýr Doubek se do role soudce Hammeršmída z Hamrù tak v¾il, ¾e po jeho høímajících slovech se pøítomní zaèali krèit a otáèet, jestli na nì nepadne èást viny.
„Já se z toho Doubka asi zcvoknu,“ pronesl konšel Dolanský, „ten by mohl z fleku zasedat u mezinárodního soudního dvora v Haagu.“
„No bejt tam v trestním tribunálu,“ doplnil ho ponìkud stísnìným hlasem rychtáø Váša, „tak se polo¾í i Ratko Mladiè.“

A Doubek pokraèoval:
„Lituj svého èinu vrahu, pros za odpuštìní nevinné duše zabitých, ale i pøe¾ivších, celou poèestnou obec a Boha!“
 
Drábové, Hanák s Bouèkem, za pomoci rychtáøe Váši, a konšela Dolanského, vynesli torzo pomníku z pøívìsného vozíku a postavili ho pøed Knotka, který v tu chvíli vypadal, ¾e omdlí. Opíral se o silný dub a jeho tváø vyjadøovala smutek a lítost tak opravdovì, ¾e se ho z¾elelo i Dolanskému.
„Co kdyby zabil i sestru,“ zeptal se Dolanský, „to by byl sestrovrah?“
„Neple»te do toho další neš»astné pøíbuzné,“ ohradil se Doubek, „man¾elka s milencem staèí!“
„Podejte odsouzenci lopatu,“ poruèil odhodlanì soudce Doubek a obrátil se ke Knotkovi:
„Kopej a kaj se høíšníku! Nech» tvoje pokání utiší bolest celé rodiny a smutek pøátel nad neš»astným koncem. A» kámen tvýma rukama vìènì pøipomíná tvou hanbu a závazek!“
„Mám svázaný ruce,“ protestoval Knotek jako sedlák Trubaè, „mù¾u leda kopat nohama nìkoho do . . .“
„Stop,“ vykøikl Kolda v postavì písaøe Valuty, „jak to mám stihnout všechno zapsat? Mù¾u taky psát sprosté výrazy, nebo je mám dát do závorky a mírnì zjemnit?“
„Dejte to do uvozovek, pak se udìlá korektura,“ netrpìlivì reagoval Doubek.

Rychtáø Váša navrhl, aby se pøi kopání díry kajícník Knotek hlasitì modlil.
„Jsem vrah, ateista, já se modlit neumím a nebudu“ vzpíral se Trubaè, „modlete se radìji vy, a» má duše úlevu.“

Doubek zavelel k modlitbì, ale ukázalo se, ¾e mimo slova Otèenáš, jen¾ jsi na nebesích, modlitbu nikdo nezná. Kolda navrhl prosté øešení: „Modleme se všichni potichu.“
Na to všichni kývli a zaèalo se ozývat jen tlumené mruèení, pøi kterém se všichni tváøili vá¾nì a upírali oèi k nebi.
Kdy¾ zaznìlo Doubkovo hlasité „Ámen!“, drábové Hanák s Bouèkem rozvázali vrahovi Trubaèovi ruce, podali mu lopatu a pøivedli ho ke kameni. Trubaè Knotek popadl lopatu a sna¾il se vyrýpnout první drn ze zemì. Suchem ztvrdlá zem nepovolila. Knotek rýpal, ryl, sekal, ale nic. Pøi jednom kopnutí se ozval praskot a Knotkovi se podaøilo násadu zlomit.
„Do prdele, co teï,“ ulekanì se rozhlí¾el kolem, „nešlo by to, ¾e bych s tím kamenem jenom trochu šoupnul?“
„Ne, ne,“ hlasitì rozkázal Doubek, „nepøipadá v úvahu. Poèkejte chvilku, dojdu pro krumpáè. Kámen musí do zemì. Zatím se modlete!“

Ozval se hlas ¾eny z lidu. Paní Kárná zaèala tentokrát jinak, ale její hlas znìl stále osamocenì a¾ postupnì zanikl:
„Zdrávas, Maria, milosti plná. Pán s tebou . . .“ 

Doprovázelo jí opìt jen tiché mruèení, pøi kterém všichni otáèeli hlavy vzhùru k nebi, a nìkteøí mìli i sepjaté ruce. In¾enýr Doubek byl v m¾iku zpátky s krumpáèem a novou lopatou. Náøadí podal Knotkovi a poruèil:
„Kopej provinilèe a lituj svého èinu, a» je naplnìno právo, smíøení a odpuštìní. Jinak tì nakopu já z moci soudní.“
 

Knotek uchopil krumpáè, rozhlédl se zamraèenì po ostatních a zaèal usilovnì kopat. Díra se rychle zvìtšovala, kajícník se sna¾il. V jednu chvíli ucuknul a odskoèil, proto¾e z díry vybìhlo nìco mezi syslem a koèkou. Zvíøe zamíøilo rovnou proti paní Kárné, která nestaèila ani vykøiknout a skácela se do trávy. Vedle stojící konšel Smolaø Dolanský se jí sna¾il zachytit, ale utrhl jí rukáv s kusem halenky.
Kárný situaci zachránil, kdy¾ si obìtavì stáhl trièko a navlékl ho man¾elce pøes poškozenou halenku. Podaøilo se ji brzy vzkøísit a uklidnit. Také Doubek rozhodl, ¾e otvor pro ulo¾ení smírèího kamene je dostateèný a zavelel k jeho ulo¾ení.

Kamene se chopil sedlák Trubaè s obìma dráby a konšelem Smolaøem a zaèali ho sunout do vykopané jámy. Kámen tam zapadl na tøi cuknutí.
„Prosím vás,“ zvolal Eda, „nestaèil jsem moment zásunu natoèit. Mohli byste zásun zopakovat, já bych to vzal v polodetailu.“
„To si piš, ¾e ne,“ rozèílenì se ozvali, „nejsme blázni, abychom to tahali znovu ven a zase zpátky. Buï rád, ¾e se ti pøi filmování detailu nestalo nic horšího.“

Kámen, který kdysi patøil nìjakému pøestárlému invalidnímu vojákovi, se nyní tyèil u mohutného dubu, jako by tam ji¾ nìkolik set let patøil.  K pøíjemnému pøekvapení došlo, kdy¾ se situace uklidnila a soudce Hammeršmíd z Hamrù vyhlásil naplnìní rituálu obøadu a tím konec hry LARP.
„To jsem rád, ¾e ta bláznivina skonèila,“ s úlevou prohlásil Knotek, „podívejte, jaký mi naskoèily puchejøe od lopaty.“

Všichni ho litovali a oceòovali jeho herecké pojetí postavy vraha, které pùsobilo tak vìrohodnì, ¾e i po skonèení hry z nìho mìli strach. Potìšilo je pozvání paní Doubkové k nim do chaty na zahradu, kde se sousedkou paní Gruberovou pøipravily pro celou spoleènost pohoštìní.

Spoleèné posezení a¾ do podveèerního západu slunce bylo velmi pøátelské a zábava byla ú¾asná, vèetnì vzpomínky na utr¾enou halenku paní Kárné.
„To se podívejte,“ ozval se starostlivì písaø Kolda, „všiml jsem si, ¾e ti, co chodí okolo, si ten náš smírèí kámen fotografují. Nemìli bychom ho radìji zase vyndat? Mám strach, aby se nedostal do seznamu Spoleènosti pro výzkum kamenných køí¾ù, kde jich je ji¾ nìkolik tisíc.“

 

„Jen se nebojte pane redaktore,“ uklidòovala Koldu paní Doubková, „pro jeden kámen se svìt nezblázní. Nechte nám ho tady aspoò ještì týden.“

Pøi rozlouèení a nástupu do automobilù se ještì pøitoèil Kolda k Doubkovi a povídá: „Mìli jsme pøece jen radìji hrát tu hru o uzdravení chromého bezdomovce u zázraèné studánky, její¾ vodì nikdo z místních nevìøil. Nebyla by to taková bláznivina jako s tím kamenem.“
„Jó, docela souhlasím,“ pokýval hlavou Doubek, „bylo by to jednodušší a mohli jsme to sehrát na Kampì. Mìli bychom více divákù.“
 
Pøemysl Èasar
* * *
Zdroj ilustrací: https://www.npu.cz/cs/uop-telc
https://www.siloto.cz/smirci-kamen-u-pytlaka/
Wikipedia Die freie Enzyklopädia, Pixabay,
Kresby Jana Haasová
Kolá¾e Eva Rydrychová

Poznámka redakce: Ètenáøùm, kterým se texty Pøemysla Èasara líbí, doporuèujeme shlédnout jeho videa, která jsou dùkazem jeho mnohostranných kreativnì tvùrèích schopností.
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 29.12.2021  14:25
 Datum
Jméno
Téma
 29.12.  14:25 Pøemek
 29.12.  12:47 Vesuviana podìkování a pøání
 29.12.  11:13 Pøemek
 29.12.  09:35 Von
 29.12.  08:38 Ivan