KNIHA KNIH - 1
Pøed nìjakým èasem uvádìl SeniorTip postupnì kapitoly knihy Slavomíra Ravika, Biblické pøíbìhy. Pro velký zájem ètenáøù je to kniha opakovanì úspìšnì vydávaná, proto¾e Bibli samu si mnoho lidí netroufne otevøít, nevìda si s textem úplnì rady. Napadlo mnì vyjít nìjakým zpùsobem vstøíc alespoò tìm, kdo mají sice Bibli ve své knihovnì, èi dokonce na noèním stolku, ale otvírají ji spíše namátkovì. Tedy jsem pou¾ila ekumenického vydání Bible z roku 1985 a citacemi z nìho nabízím bli¾ší seznámení s tímto Písmem svatým.
Pokud èlovìk pøeète Bibli dokonce vícekrát, najde v ní v¾dy nìco pro sebe nového. Mám ze svého takového ètení své poznámky, k nim¾ se ráda vracím v dobì nìjaké osobní „nouze“, jako je ku pøíkladu souèasné bortìní našeho, dosud spolehlivého svìta. Nìkteré z nich vám, milí ètenáøi, v ka¾dém pokraèování nabídnu k eventuelnímu zamyšlení èi potìšení.
Tak tedy citace z úvodu Knihy knih. Øekneme-li Bible, myslíme tím urèitou knihu. Pøihlédneme-li však blí¾e, zjistíme, ¾e jde o celou knihovnu. V této zvláštní knize jsou toti¾ shromá¾dìny spisy nejrùznìjšího obsahu: výpravného, zákonodárného, mudroslovného, liturgického, prorockého, zahrnující dobou svého písemného zachycení Starým zákonem témìø celé poslední tisíciletí pøedkøes»anské a Novým zákonem první dvì století køes»anského letopoètu. Mnohé látky starozákonní navíc kolovaly po delší dobu jen ústnì, zvláštì pøíbìhy praotecké a vyprávìní o putování z Egypta do zemì zaslíbené.
Oznaèení „Bible“ vychází z øeètiny. Pøes latinu pøešlo do všech evropských jazykù a zdomácnìlo v nich. Stejnì rozšíøené je i oznaèení Písmo svaté, pøípadnì Písma svatá, nebo Kniha knih.
Bible se skládá ze dvou èástí, které køes»ané nazývají Starý zákon a Nový zákon. Toto pojmenování mohlo však vzniknout teprve tehdy, kdy¾ si církev vytvoøila svou sbírku posvátných knih (evangelia, skutky apoštolské, epištoly, zjevení); prvotní apoštolská církev se pøidr¾ovala posvátných knih ¾idovstva, v nich¾ nacházela zaslíbení o pøíchodu Mesiáše, kterého vyznávala v Je¾íši Kristu. Proto se nevzdala ¾idovského kánonu, ani kdy¾ si poøídila svou vlastní sbírku. Jen jej odlišila oznaèením Starý zákon od svého Nového zákona èi Nové smlouvy.
Zatímco v Novém zákonì známe aspoò u nìkterých spisù jejich autora, jsou starozákonní knihy témìø napoøád anonymní. Do jisté míry to platí i o knihách prorockých, které jsou pøedevším sbírkami pøíbuzných výrokù, které se èasem pøipojily k jádru, pocházejícímu od nìkterého známého proroka. Jména uvádìná v titulu knihy nejsou mínìna jako autorské podpisy, nýbr¾ jako nadpisy charakterizující ráz a obsah knihy.
Místem, kde se posvátné texty spisovaly a støe¾ily, byly pøedevším svatynì, pozdìji jeruzalémský chrám a královský dvùr. Mnohá vyprávìní kolovala delší dobu jen ústnì, zvláštì v období koèovnickém. Písemnì se asi zachycovaly pøedevším rùzné zkušenosti lékaøské (knì¾í byli i lékaøi) a právní ustanovení (knì¾í byli i soudci). Posledním, by» i neviditelným lékaøem a soudcem byl sám Bùh. Modlitby a zpìvy znali úèastníci bohoslu¾eb zpamìti a u prorockých výrokù bylo dùle¾ité vyèkat, zda se naplní. Proto psali prorocká slova spíše ¾áci prorokù, a ne oni sami.
Rùzné svatynì mìly své místní tradice. Pøi postupující centralizaci kultu se písemnosti dostávaly do ústøední svatynì, do jeruzalémského chrámu. Vedle toho však místní tradice zøejmì pøetrvávaly dál. Pøi znièení chrámu Babylóòany r.587/6 a za deportace knì¾stva do zajetí, kdy byla jistì znièena velká èást chrámového archivu, se zajatí pøímo úzkostlivì sna¾ili zachovat všechno, co se zachránit dalo. Byli èasto odkázáni jen na svou pamì». Starý zákon v dnešní své podobì je v jádøe dílem babylonského zajetí, i kdy¾ namnoze velmi vìrnì zachoval látky o celá staletí starší.
Slovo Bo¾í a lidské. Biblické látky se uchovaly pøes všechny promìny vìkù proto, ¾e lid staré i nové smlouvy z nich slyšel hlas svého nebeského Otce. Proto se o Bibli hovoøí té¾ jako o slovu Bo¾ím. Jen¾e Bùh mluvil ke svému lidu prostøednictvím lidí a byli to lidé, kteøí pøijatou zvìst zachycovali písemnì. Pøi èetbì Bible je tøeba stále pamatovat na to, ¾e Bo¾í slovo zùstává ukryto za slovem lidským a ¾e je tøeba nejprve se tohoto dobovì podmínìného roucha zbavit, má-li k nám promluvit ve své ryzosti.
Èlovìk se dovede vyjadøovat jen øeèí své doby. Nesmí nás tedy udivit, ¾e v knihách starozákonních se setkáme s rùznými pøedstavami, které dnes oznaèujeme jako obrazy mytologické. Odpovídají staroorientálnímu prostøedí, v nìm¾ Izrael ¾il. Byla by však chyba domnívat se, ¾e tu byl Starý zákon závislý na onìch pøedstavách. Jeho pisatelé naopak zámìrnì u¾ívali obrazù své doby, aby jimi pøekonávali duchovní úroveò svého okolí a vyjadøovali jimi nové, vyšší hodnoty. Obdobnì v Novém zákonì se setkáváme s pojmy vzatými z øecké filosofie, proto¾e jen tak bylo mo¾no oslovit soudobého èlovìka, vychovaného v duchu øeckého myšlení.
Biblickou zvìst je nutno v ka¾dé dobì novì tlumoèit. To je smysl nových pøekladù z pùvodních jazykù, jejich¾ znalost je omezena jen na malý okruh odborníkù. Ale nové pøeklady je té¾ nutno vylepšovat a vykládat. O všech lidech všech dob platí, ¾e biblickou zvìst chápou jen „zèásti“. Bo¾í slovo však platí pro všechny doby a všechny pomìry. Nìkdy z nìho Bo¾í lid uslyší zaslíbení, jindy soud. Jednou jej naléhavì osloví výrok, který mu døíve neøíkal nic. Nebo uslyší Bo¾í hlas jeden, kde¾to druhý jako by byl hluchý. Ka¾dé Bo¾í oslovení se však týká všeho jeho lidu, i kdyby oslovený zùstal osamocen a druzí jej nechápali. Mohou vystupovat i falešní proroci, ale slovo Bo¾í bude církvi v¾dy bezpeèným ukazatelem cesty ve všech zmatcích doby.
Otázka kánonu. Zrod a ustálení biblického textu je proces èasovì, ale i místnì velmi rozlo¾itý. Jednotlivé knihy vznikly nezávisle na sobì a mnohé zapadly, tak¾e známe nanejvýš jejich názvy. ®ádná kniha biblická nebyla napsána s pøedem stanoveným zámìrem stát se závaznou normou. Teprve èasem si získaly takovou vá¾nost, ¾e jim byla pøiznána kanonická platnost. Jen v jediném pøípadì však se tak stalo oficiálním usnesením sboru uèitelù Zákona, a to v Jabnì asi r. 90 po Kr., pokud jde o kanonické knihy Starého zákona. Tento kánon zvaný palestinský je tøídílný: Zákon – Proroci – Spisy. Pøipomíná ¾idùm jeruzalémský chrám znièený Øímany r.70 po Kr. Velesvatyni odpovídá Zákon (Tóra, pìt knih Moj¾íšových), chrámové svatyni Proroci (a to Pøední: Jozue, Soudcù, Samuelovy, Královské, a Zadní: Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Dvanáct malých – Ozeáš a¾ Malachiáš) a chrámové pøedsíni tzv. Spisy (tøi velké: ®almy, Jób, Pøísloví, pìt malých, sváteèních: Rút, Píseò, Kazatel, Pláè, Ester a zbývající: Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Paralipomenon). Tyto knihy, i kdy¾ v jiném poøadí, byly všemi církvemi pøijaty jako kanonické.
Od 3. stol. pø. Kr. vznikal v egyptské diaspoøe øecký pøeklad, oznaèovaný jako alexandrijský typ èi Septuaginta. Kdy¾ se køes»anství zaèalo šíøit do oblastí s øeètinou jako dorozumívajícím jazykem, stala se právì Septuaginta biblí mladé církve. Mezi rùznými pøeklady však vznikaly nepøesnosti a tak èasem povìøil pape¾ Damasus uèeného mnicha Jeronýma revizí u¾ívaných latinských pøekladù. Jeronýmus se nakonec rozhodl pro nový pøeklad pøímo z hebrejštiny. Tak se zrodila kolem r.400 latinská Vulgáta, a ta byla nakonec v 16. století na tridentském koncilu prohlášena za závaznou pro církev øímsko-katolickou. Doba humanismu svým voláním po návratu k pramenùm dala reformaci mocný podnìt k novým pøekladùm bible z pùvodních jazykù. V minulých letech poøídila øímsko-katolická církev revizi Vulgáty podle pùvodních textù jako nový oficiální latinský pøeklad zvaný Neovulgata (1979).
Jak se vyslovil k novému ekumenickému vydání Bible svého èasu kardinál Tomášek, arcibiskup-metropolita, to zèásti cituji:
Pøes tisíc let je Bible spjata s naší národní a kulturní historií. Byla kvasem, který ve všech dobách mocnì prostupoval celou naši národní bytost. U kolébky naší kultury je cyrilometodìjský pøeklad, geniální dílo nejen uèenosti teologické, ale i velkého jazykového a stylistického umìní, dílo, které se v ¾ivotì národù vyskýtá jen jednou za staletí.
Staroèeský pøeklad Bible pøesahuje svým významem daleko rámec bohemistiky vedle pøekladu cyrilometodìjského a je nejen nejstarším pøekladem Bible ve slovanských jazycích, ale i vzorem a pøedlohou Písma svatého ostatních slovanských národù.
Právem jsou pokládány za vzácné svìdectví kulturní vyspìlosti èeské biblické prvotisky, nebo» bible jako prvotisky se vyskytují v pøekladech jen pìti národních jazykù. A èeská bible j také jedinou inkunábulí slovanskou. Biblické tisky 16. století i biblické tisky bratrské jsou skvostem našeho knihtiskaøského umìní.
Bible prokvasila i denní a všední ¾ivot našich pøedkù. Kolik lidové moudrosti, pøísloví, folklóru – ani¾ si to vùbec uvìdomujeme – je vzato z bible a neseno duchem bible! Kolik našich velkých umìlcù, básníkù, výtvarníkù a hudebních skladatelù bylo inspirováno biblí! To vše jsou skuteènosti,, které vedou k závìru, ¾e bible si zaslou¾í náš zájem, a to nejen køes»anù z dùvodù nábo¾enských, ale i lidských, národních a kulturních.
Velký znatel a pøekladatel bible, sv.Jeroným, píše: „Existuje-li nìco, co udr¾uje moudrého èlovìka v tomto ¾ivotì a co mu pomáhá udr¾et duševní rovnováhu v sou¾eních a zmatcích svìta, pak je to, myslím, v prvé øadì rozjímání a znalost Písma svatého.“
Pøíští pokraèování pojedná o pìti knihách Moj¾íšových.
KNIHA KNIH - 1