Quo vadis, homo sapiens? (5/5)
Krok 4 – Dejme výchovu a vzdìlání na první místo
Hodláme-li spasit budoucnost, musí se naše nadìje pøeorientovat na budoucí generace. A ètvrtým dùle¾itým krokem na cestì k záchranì je pøehodnocení souèasných trendù v pøístupu k výchovì (rodinì) a vzdìlání. Kvalita tìchto dvou propojených èástí dìtství toti¾ urèuje kvalitu budoucí spoleènosti, vládnoucích elit i existence homo sapiens, ekosystému a planety.
Uvìdomme si, jaké funkce má rodina plnit, co se od ní oèekává a co naopak ne. Udìlejme tlustou èáru mezi tím podstatným a naléhavým a mezi tím nedùle¾itým a nenaléhavým a vìnujme se naplno tomu prvnímu. Rodina má pøinášet láskyplné, respektující prostøedí plné podmìtù pro všestranný rozvoj dítìte. Má ho vést ke zdravým lidským vztahùm, k porozumìní ¾ivotu a vyšším mravním principùm v nás. Rodina má klást na první místo sebe samu – ne modly ztìlesòované materialismem, kariéru, peníze, èi dnes tolik opìvovaný výkon. Co je skuteèným úspìchem rodiny? Její soudr¾nost, kvalita vnitøních vztahù, dìti, které vyrostou ve slušné a platné èleny spoleènosti. A to nejde bez lásky, trpìlivosti, upøímného zájmu a nekoneèného moøe èasu. Jen¾e kdy¾ den má dvacet ètyøi hodin a my vìtšinu z toho èasu vìnujeme honbì za sociálním statutem (a mnohdy i statusem na síti), hmotnými statky a uctíváním materiálního bo¾stva, kolik èasu zbývá na péèi o naše duše a duše našich dìtí, spoleènì tvoøící jediný všeprostupující kosmos?
V jak pokøivené dobì to ¾ijeme? Pachtíme se za penìzi, abychom je smìnili za materiální statky, kterými dìtem kompenzujeme to, ¾e s nimi netrávíme èas, který vìnujeme vydìlávání penìz? A tváøíme se pøitom, ¾e jsme všichni š»astní a ¾e ¾ijeme ten nejlepší ¾ivot. Jak pošetilé, jak smutné… Èasu není mnoho ani málo, je ho pøesnì tolik, kolik si ho vytvoøíme a zaslou¾íme. Jen se zamyslete nad tím, kolik ho ka¾dý den promrháte nejrùznìjšími zbyteènostmi, prázdným tlacháním, oddalováním èinností, do kterých se vám zarytì nechce èi jen se u¾íráním rozliènými negativními emocemi, od pocitu, ¾e se proti vám spiknul svìt a všichni vám ubli¾ují, po prachobyèejnou závist èi vynášení hodnotících soudù nad ¾ivoty sousedù, pøíbuzných, kolegù v práci… Sepište si seznam dùle¾itých vìcí v ¾ivotì. Dejte je na první místo. Vìnujte se jim. A uvidíte, kolik toho najednou stihnete. Není pravda, ¾e èlovìk musí volit mezi kariérou a rodièovstvím, bohatstvím èi volným èasem, mezi jedním èi druhým. Mù¾ete do svého bytí zahrnout všechno, o co cítíte zájem. Proè by ne? Proè byste museli volit? Pokud jsou pro vás ty vìci dùle¾ité, doká¾ete si zorganizovat ¾ivot tak, abyste jim dopøáli prostor. Doká¾ete je zkombinovat, propojit, vzájemnì posílit. Nehledejte výmluvy, ale nové cesty. V zásadì existují pouze dva druhy lidí: ti, co jdou a døou a dosáhnou toho, o co usilují, a ti, kteøí jen hledají výmluvy a ty, kdo jim pøitom hází klacky pod nohy.
Do výchovy se musí rovnì¾ vrátit pevné hranice. To, co z chaosu a anarchie vytváøí øád. Pravidla. Proto¾e pokud nyní vyrùstají generace, kde èím dál tím vìtší podíl získávají bezhranièní dìti, nelze oèekávat, ¾e a¾ vyrostou, dospìjí v osobnosti respektujícími hranice svých mo¾ností i pøírody. Nelze ani oèekávat, ¾e sami zplodí generaci, která hranice bude umìt nalézt a uznávat. A nedá se tomu divit a nedá se jim to vyèítat. Jen¾e neudìláme-li vèas konec smazávání hranic, budeme-li svobodu a respekt zamìòovat za anarchií a chaos, roztoèíme spirálu, která nás nevystøelí ke hvìzdám, ale srazí na dno.
Rodina rovnì¾ musí usilovat o to, aby budoucí generace nevyrùstaly v opojném zaslepení zrádného boha materialismu. Není to lehké a je to do urèité míry další vyèerpávající (ne však donquichotský) boj, který je nutno svádìt na mnoha frontách souèasnì. Materialistické bo¾stvo nelení a u¾ od prvních okam¾ikù cílí na své budoucí oveèky. Sociální a marketingový tlak vyvíjený na dìti, je mi osobnì bytostnì odporný, umìlé vyvolávání potøeb a formování negativních pocitù jakési pseudoviny na základì odmítání slu¾by materialismu je prostì nechutné („Kdy¾ nebudu mít mobil, nikdo se se mnou nebude bavit.“ / „Kdy¾ budu mít tenhle mobil, nikdo se se mnou nebude bavit.“ / „Kdy¾ nebudu mít tenhle mobil, nikdo se se mnou nebude bavit.“). Ta tíha le¾í na bedrech dospìlých, aby své ratolesti pøed tímto zhoubným bujením ochránili. Kolik z nich k tomu ale má vùli, pokud sami uvízli v tenatech materialismu?
Vìøím a pozoruji to na vlastních dìtech, ¾e deset, sto, tisíc hraèek libovolné hodnoty, velikosti, barev, vyu¾ití…, nenahradí chvíli spoleèného vìdomého okam¾iku. Jednu spoleènou, naplno pro¾itou hru. Naplno – ne s mobilem v ruce èi starostmi z práce v hlavì. Oddání se dítìti, sestoupení z dospìláckých výšin do onoho kouzelného svìta prostého všeho negativismu a naopak prosyceného dìtskou dobrosrdeènou naivitou. Konec koncù je to ozdravná kúra i pro rodièe. Hraèka sama o sobì je vìc, kus ne¾ivé hmoty, nicménì ve spoleèných rukou dítìte a rodièe, v okam¾iku, kdy jeden ve druhém navzájem poznává sám sebe a spojí se v jednotu lásky, získává duši a smysl existence. Samotná hraèka na podlaze dìtského pokoje v¾dy zùstane jen prázdnou schránkou.
Pokud se ohlédneme do minulých staletí, pokud se ponoøíme do tisíciletých zkušeností sta generací, v jakém komfortu a materiálním zajištìní ¾ili naši prapøedci? Jak dlouhé a materiálnì plodné bylo jejich dìtství v porovnání s generacemi 21. století? A pro¾ívali snad chudší, nudnìjší, horší dìtství? Kdy¾ máte jednu, dvì nebo pìt hraèek, vytvoøíte si k nim silné citové pouto, vá¾íte si jich, peèujete o nì. Vybavíte si ka¾dièký jejich detail, i kdy¾ je zrovna nedr¾íte v ruce. Je to muzeum vzpomínek a zá¾itkù. Pokud jich vlastníte sto, dvì stì èi rovnou nepoèítanì, vìènì dostáváte nové a staré letí do popelnice jen proto, ¾e se tuhle nìco ulomilo, tadyhle u¾ to nedr¾í, tohle u¾ mì nudí, pro tuhle mi chybí v pokoji místo… asi ani nebudete tušit, jaké vùbec máte, nato¾ k nim mít nìjaké hlubší pouto.
Ruku v ruce s výchovou musí kráèet kvalitní, efektivní a smysluplné školství, které bude mladé generace formovat pro vìdomé ¾ití a potøeby moderního svìta stojícího nad propastí. V 21. století mù¾ete studovat tøeba do tøiceti let – co mù¾ete, ono to ani není nijak výjimeèné. Získáte tituly, to ano, ale získáte s nimi i moudrost? Vhled do vìèného kolobìhu zrozování a umírání? Netroufám si soudit zahranièní školství, ale pro to èeské platí jednoznaèná odpovìï: NE. A pøitom tolik investovaného èasu a prostøedkù a k jakým výsledkùm…? Trochu škarohlídsky nadhodím podnìt k zamyšlení, zda døíve toho dìti / ¾áci neumìli dokonce více ne¾ dnes? Objem „znalostí“ byl o poznání menší, co¾ ale vùbec nemuselo být na škodu – lidé se prostì uèili to podstatné, na zbyteènosti jednoduše nebyl èas. A to podstatné si také odnesli do ¾ivota. Vzdìlanosti si navíc pova¾ovali a nebylo pro kde koho. S dnešní inflací maturit a záplavou všelijakých jen tì¾ko uplatnitelných (nìkdy vùbec jen tì¾ko srozumitelných) oborù na státních i soukromých vysokých školách se vzdìlání pozvolna rozmìlòuje a jeho hodnota degraduje. Kvalita mizí a pouhá sázka na kvantitu ji nenahradí.
Samozøejmostí by mìla být silná podpora státù právì pro vìdu, výzkum a vzdìlání, jaká je však realita? Pøinejmenším znaènì kolísavá v mìøítku celého svìta. Podstatná je také úprava vzdìlávacího obsahu, který musí reflektovat to dùle¾ité a zavrhnout teoretické znalosti napøíè obory, jejich¾ uplatnìní je ryze spekulativní. Nepotøebujeme vychovávat budoucí vìdce u¾ na základní škole – oni si tu svou cestu stejnì najdou a odborné poznatky posbírají bìhem ní. Potøebujeme slušné, laskavé a vìdomé lidi. Mnohem vìtšímu prostoru se musí tìšit výuka etikety, etiky, psychologie, sociologie èi ekologie. Rozvoj kritického myšlení a osobnosti tak, aby pøíslušnost k lidskému rodu nebyla ostudou, nýbr¾ výsadou.
A lidem protivným, vznìtlivým, závistivým, hloupým, omezeným, škodícím èi jinak potrefeným vìnujme ještì více èasu, uèitelského i vychovatelského úsilí, více úsmìvù, vlídných slov, trpìlivosti, proto¾e oni to potøebují nejvíce. Sna¾me se porozumìt tomu, odkud z nich vyvìrají jejich negativní projevy a pohnutky, abychom tyto rány mohli zacelit a vyléèit. Jeliko¾ existuje dobro, musí logicky existovat i zlo. A pak musí být oboje zastoupené v ka¾dé lidské bytosti, proto¾e nejsme individualitou vytr¾enou z celku, ale jejím nedílným prvkem. V nìkom více prosvítá dobro, v jiném zlo. Je tøeba nezapomínat, ¾e ale i ti „zlí“ jsou souèástí jednolitého všeprostupujícího „my“ a tím, ¾e uzdravujeme jejich duši, léèíme sebe sama, náš svìt. Spousta lidí se chová zle, proto¾e se v nich skrývá ublí¾ené dítì, které kdysi nìkdo ranil, a oni ho nedoká¾í ukonejšit, a a» u¾ zámìrnì èi bezdìènì ve svém okolí vytváøí další a další ranìné dìti. Øada lidí v sobì má svìtlo dobra, ale le¾í pøíliš hluboko pod temnou tíhou zla a potøebují nìkoho, kdo jim posvítí na cestu, nìkoho, kdo v nich za¾ehne jejich vlastní vnitøní plamen silou své laskavosti a dobroty. Nelámejme nad nimi hùl, hledejme cesty, jak jim pomoci. Tím, ¾e prozáøíme jejich nitro, prozáøíme vesmír.
Obèas se pøihodí, ¾e v nìkom nelze najít ani zbla pravdy a lásky, ale stane se. Z dìjin takové existence trèí jak ohromné temné vì¾e, zejména uzurpují-li si moc a ovládnou národy èi státy. Osobnì jsem u¾ také okusil tu zkušenost poznat nìkolik jedincù, v nich¾ se nedalo vykøesat ani svìtélko nadìje a jejich existence pøipomínala èirou esenci zla. Takoví jedinci jsou pro celek tím, èím vá¾ná nemoc pro tìlo, a ka¾dý by mìl usilovat o to zastavit je, ne¾ narostou do pøílišné velikosti. Uèebnice dìjepisu pøetékají ohavnými svìdectvími dùsledkù toho, kdy¾ se tento mor nepodchytil vèas a dopustilo se jeho šíøení. Proto vìnujme èas sami sobì, svým dìtem, svým blízkým. Ka¾dý den se nìèemu nauème – ne abychom byli studovaní, ale abychom byli moudøí.
Závìreèné shrnutí
Závìrem mi dovolte shrnout základní myšlenky této úvahy:
1. Planeta Zemì je ponièená, mù¾eme ji však stále zachránit.
2. My jsme planeta Zemì – zbavme se pøedstavy našeho mozku, ¾e existuje „já“ nezávislé a oddìlené od ostatního. Pokud chcete mluvit o „já“, nezapomeòte, ¾e „já“ jste Vy, ka¾dý další èlovìk, ka¾dý strom, kvìtina, brouk, muška, divoké i domácí zvíøe…
3. Zkro»me svou spotøebu. Nevzdávejme se pohodlí, technologií a vymo¾eností soudobého ¾ivota, ale vyu¾ívejme je s rozvahou a umìøeností. Neplýtvejme. Nenième.
4. Zbavme se negativních myšlenek a ideologií. Vìøme v laskavost a soucit, v empatii a upøímnost, v moudrost.
5. Klaïme dùraz na fungující rodinu, výchovu dìtí a podporu vzdìlání reflektující aktuální potøeby.
A co pokud všechno sel¾e? Pak snad existují ještì dvì krajní mo¾nosti, které bych nazval èekáním na zázrak, proto¾e je èlovìk buï nemù¾e ovlivnit vùbec, nebo jsou závislé na tolika rùzných promìnných a souhrách okolností, ¾e vnímám jako extrémnì riskantní upínat nadìje právì v nì a nepokusit se o vlastní zmìnu, je-li na ni ještì èas a prostor, jak jsem nastínil výše.
Èekání na zázrak è. 1 – Nové technologie, které napraví škody napáchané nevhodným pou¾íváním starých
Do velké míry to technologiemi zaèalo, proè by to jimi také nemohlo skonèit? V lidském duchu døímá slovy stì¾í zachytitelný potenciál, který èas od èasu prosakuje na povrch v podobì géniù nejrozliènìjších oborù. Mo¾ná se proto povede lidstvu pøejít na èisté technologie a èisté zdroje energie (jen aby nedošlo k mýlce, za èistou energii nepova¾uji jádro!) a podaøí se vynalézt technologie, které doká¾í vyèistit vzduch, pùdu i vodstva, plast bude nahrazen ekologicky nezávadnou hmotou obdobných vlastností, výroba bude mnohem efektivnìjší… Inu, proè by ne? Obávám se však, ¾e pokud tu budou kapacity a mo¾nosti na tuto druhou vìdecko-technologickou revoluci, která by odstranila negativní dopady té první, vyvinou staré mocenské struktury ohromné úsilí a tlak na to, aby nebyly realizovány, proto¾e by to pro nì nebylo ekonomicky a mocensky výhodné. Nedìje se to ono u¾ vlastnì…?
Èekání na zázrak è. 2 – pøíroda / Bùh / si poradí – tak jako v¾dycky
Poslední svìtýlko na konci temného tunelu, slabì se mihotající plamínek dohoøívají sirky… Tak vidím tuto variantu, ale proto¾e nadìji v lidstvo jako celek chovám pramalou, v tmavém koutku duše se k této mo¾nosti rovnì¾ upínám pro okam¾ik, kdy vše ostatní sel¾e. Ano, pøíroda (nebo Bùh, planeta, vesmír… dle Vaší libosti), zatím dokázala vydr¾et a odolat všemu mo¾nému i nemo¾nému a rád bych vìøil, ¾e ještì neøekla poslední slovo a tím, jak je neskonale mocnìjší a moudøejší ne¾ homo sapiens, doká¾e sebe sama (chápáno jako ¾ivot) zachránit. Otázkou je, zda i s lidským druhem? A pak také, jestli mé pøání není pouze otcem myšlenky a mo¾ná ani pøíroda (Bùh) není všemocná a všespásná… To by pak znamenalo, ¾e se èlovìku podaøí naplnit jeho odvìkou niternou touhu stát se skuteèným pánem všehomíra. Nezbývá ne¾ pogratulovat, zatleskat… a vyhynout.
Tomáš Záøecký