Povìsti se dnes u¾ nevyprávìjí, ale po dlouhé roky byly nedílnou souèástí dlouhých veèerù, kdy si je lidé pøedávali z generace na generaci a tím je udr¾ovali v pamìti. Ka¾dá povìst se v¾dy vá¾e k urèitému místu a zapadá do nìjakého historickém období. Pøi pátrání po povìstech jsem moc písemného materiálu nenašla, tak dvì tøi vìty a abych mohla dotvoøit pøíbìh, musela jsem nastudovat dobu a navštívit místo pravdìpodobného vzniku. Procházela jsem staré kalendáøe, kroniky jednak z naší strany, ale také i ze strany polské, proto¾e to bývalo jedno území. Také jsem mìla k dispozici rùzné rukopisy, které jsem dostala od lidí, z nich jsem pak èerpala. Øada povìstí má pravdivé jádro, obal pøíbìhu bývá pøibarvený a upravený podle vypravìèe.
Povìst o hradu Landek Odmìna dobrému pastýøi
Na konci Hluèínska se vine lehce stoupající kopec Landek. Kdysi dávno na jeho vršku stával kamenný hrad, který mìl podobu ètverce. Z ka¾dého rohu se tyèila strá¾ní vì¾, která slou¾ila jako oko jestøába a hlídala ka¾dý pohyb po okolí. Ze tøí stran byl hrad obehnán vysokými zdmi a hlubokými pøíkopy. Ètvrtou stranu, smìrem k øece, chránila tekoucí Odra a strmá skaliska. Na nádvoøí byla studna a pøístup do hradu bránil jen padací most. Nedobytný hrad s pevnými hradbami obýval rytíø Sifrid z Barutu.
Nebyl to zlý pán, daroval Hluèínu a blízkým vsím rozsáhlé pozemky a stvrdil je darovací listinou. Pozemky slou¾ily jako pastviny a táhly se a¾ k øece Opavici. Rytíø Sifrid prokázal svým poddaným poslední dobrý skutek a pak sídlo opustil. Hrad na èas osídlil velice výbojný rytíø Wallenstein. Se svou dru¾inou poøádal bojové výpravy, raboval cizí území a zneklidòoval celé okolí. Cílem jeho výprav byl i nedaleký hrad Barutsverk, který byl nìkolikrát pøepaden a vyplenìn. Vlastnil ho rytíø Lesko, kterému došla trpìlivost, a aby øádìní ukonèil, po¾ádal ostatní rytíøe o pomoc. Domluvili se, spojili své dru¾iny a ve velké síle hrad Landek pøepadli, vyplenili a nakonec rozboøili. Z hrdého hradu zùstala jen zøícenina. Po staletí se mezi zboøenými zdmi prohánìl vítr, slepými okny svítilo slunce a nakonec déš» a sníh dokonaly své dílo. Ruina chátrala a chátrala, a¾ ji nakonec pohltila zem.
Landek pomalu zarùstal keøi, døevinami a vysokou travou. Vyrostly tam louky, pastviny pro dobytek a na úpatí kopce se krèily malé chalupy s chudými lidmi. V jedné z nich bydlel i mladý pastýø, který mìl na starost fojtovo stádo ovcí. Výdìlek za hlídání byl tak malý, ¾e ani nestaèil na denní ob¾ivu pro nìj i jeho starou matku. O ovce se však poctivì staral. Ka¾dé ráno je vyhánìl z ohrady na pastvu a veèer je znovu zahánìl zpátky. Zùstával s nimi celý den, obcházel stádo a dával pozor, aby se nezatoulaly.
Sotva vyšlo slunce, na pastvinách se ozývala píš»alka. Pasáèek hlídal a krásnì hrál. Melodie odposlouchával od ptákù a nauèil se je tak, ¾e se jim málem vyrovnal. Den co den to bývalo stejné, a¾ jednou naveèer zjistil, ¾e mu chybí jedna oveèka! Neumìl sice poèítat, ale neúplné stádo poznal. Ztratila se zrovna ta jeho oblíbená, celá bílá s èerným flekem na hlavì. Mìl ji rád, chodila za ním jako psík a slyšela na jméno „Malá.“ Hledal ji, zmatenì pobíhal sem a tam. Vyšly u¾ i první hvìzdy, ale po oveèce se slehla zem. Ve veèerním tichu se zdálky ozval slabý bekot. Zaradoval se a vydal k nìmu. Meèení se ozvalo znovu a vycházelo z místa, kde rostly trnky a keøe. Prodral se køovím a pøekvapenì zùstal stát. Místo oveèky objevil hlubokou díru v zemi. Naklonil se nad ni a zavolal: „Malá, jsi tam dole?“
Neèekal, ¾e mu odpoví, a bez váhání se spustil dolù. Všude byla tma, šel jen po hlase. Jednou byl blízký, podruhé vzdálený jako ozvìna, která lehce ošálí. Mìl strach, mezi lidmi se proslýchalo, ¾e pod Landekem není nìco v poøádku, ale záchrana oveèky mìla pøednost. Pøidr¾oval se stìny a postupoval rozšíøenou klenbou, která vedla a¾ pod hradní zøíceninu. Klopýtal a volal: „Malá, kde jsi?“ Najednou stanul pøed otevøenými vraty a za nimi bylo svìtlo jako ve dne. Oslnìn leskem si zastínil oèi, a kdy¾ je znovu otevøel, naskytl se mu pohled na nesmírné bohatství. Po obou stranách chodby stály truhlice plné zlata, støíbra, drahých pohárù, pøilbic a šperkù. Mezi nimi se válely rozházené èerné lesklé kameny, které nikdy nevidìl. Pasáèek si pøipadal jako v jiném svìtì. Netroufal si nic vzít do rukou, jen se díval a díval.
Znenadání pøed ním stála pìkná paní v rytíøském šatu. Usmála se na nìj a mile k nìmu promluvila: „Zaslou¾íš si odmìnu, jsi poctivý èlovìk. Vezmi si nìco z mého bohatství. Naber si tolik, kolik potøebuješ a ber, co uneseš!“ Podala mu mošnièku a pasáèek do ní vkládal nìco ze zlata, nìco ze støíbra a pro maminku korálky. Pak natáhl ruku po èerném kamínku, ale paní rytíøka ho hned zarazila: „Èerné kamínky tady nech le¾et. Ještì nepøišel jejich èas. Toto bohatství bude slou¾it lidem, kteøí se teprve narodí. Nedostanou ho však zadarmo, budou ho dobývat ze zemì tvrdou prací, potem a krví.“
Ovèák podìkoval, dodal si odvahy a zeptal se: „Kdo jsi, paní?“ „Jsem paní z Landeku,“ odpovìdìla, ukázala na zatoulanou oveèku a zmizela. Obdarovaný pasáèek se i s oveèkou š»astnì vrátili domù. Z darù podzemí bylo na chleba i klidný dlouhý ¾ivot.
Zvìst o pokladu se rychle rozšíøila, pod zem se vydalo mno¾ství lidí, aby našli zlato a zbohatli. Bloudili chodbami, kopali, hledali, ale poklad nenašli. Touha po bohatství pøivádìla k Landeku další a další chamtivce. Varování, ¾e se zemì uzavøe a oni zahynou, nebrali vá¾nì. I stalo se, ¾e v podzemí zadunìlo, chodby se propadly a všechny chamtivce zavalila zem.