Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ

MALÁ RETROSPEKTIVA / 9

„Skuteèná radost je vá¾ná vìc,
 je štìstím duše,
 která je pozvednuta nad ka¾dou situaci...“
 
SENECA

 
Nakonec, ani¾ bychom to mìli pùvodnì v úmyslu, nemù¾eme, ne¾ se pozastavit nad jednou revolucí, která vzbudila nejvìtší rozruch v závìru druhého tisíciletí, a i kdy¾ sama selhala, zpochybnila naše tradièní, dobøe vyšlapané, ale stále neschùdnìjší cesty. Je to ruská revoluce a její následky.

Nejprve bude na místì zopakovat slova básníka Alexandra S. Puškina, který století pøed bolševickou revolucí poznamenal: „Chraò nás Bùh pøed ruskou revolucí – dostanou se v ní navrch lidé, kterým je vlastní ¾ivot za pùl kopìjky a cizí u¾ docela zadarmo.“ A to Puškin ¾il v mezidobí let 1799-1837.
×
V tomto smyslu bylo dvacáté století klasickou ilustrací. Vladimíra Iljièe Lenina jistì nebude nikdo obviòovat, ¾e by šlo o profesionálního vraha. Snad osobnì nezhatil ¾ivot ¾ádného èlovìka – avšak svým pùsobením otevøel Rusku cestu násilí – a to jednodimenzionálním a zjednodušeným programem. Jak jinak si vysvìtlit jeho výklad, ¾e „proletariát nepotøebuje stát v zájmu svobody, ale v zájmu potlaèení svých nepøátel.“ Tak navazoval na Bedøicha Engelse, který nám vysvìtlil, ¾e „ve skuteènosti stát není nic jiného ne¾ mašinérie ovládání jedné tøídy druhou tøídou, a to v demokratické republice o nic ménì ne¾ v monarchii.“

Na jiném místì, v dopise z roku 1872 øíká Engels výslovnì: „Neznám nic autoritativnìjšího ne¾ revoluce, kdy se s pomocí pum a kulí vnucuje vlastní vùle jiným.“ O rok pozdìji k tomu dodává, ¾e revoluce ke svému prosazení prostøedkù neobyèejnì autoritativních; „a jestli¾e vítìzná strana nechce pøijít o plody svého boje, musí udr¾ovat své panství strachem, který reakcionáøùm nahánìjí její zbranì.“

To ovšem Engelse nenapadlo, ¾e podle jeho scénáøe si budou takto poèínat v Rusku, proto¾e klasikové pøedpokládali, ¾e k realizaci programu nesáhnou vyspìlé zemì západní Evropy, ale naopak  rozvojová zemì, kterou oba pánové, jak Engels, tak Marx, slušnì øeèeno, nezbo¾òovali. Ruský státník a bouølivák V.I.Lenin byl v tomto smyslu jejich uèenlivým ¾ákem – a stojí tudí¾ za to ocitovat jeho výzvu pronesenou v pøedveèer pøevratu, 6. listopadu 1917. Podle jeho slov  „uchopit moc lze jedinì povstáním, jeho¾ politický cíl se ujasní po uchopení moci.“ Je vìru kuriózní, pøedstavíme-li si, ¾e se o osudech milionù rozhoduje v momentì, kdy štáb revoluce pøekraèuje Rubicon, ale o cíli další cesty se rozhoduje teprve po pøekroèení pøedìlu, kdy u¾ nebude cesty zpátky.

Tak se otevøela cesta k násilí – nejen jako prostøedku k dosa¾ení moci, ale jako k cíli celého pohybu. To dal Lenin najevo po tøíletém øádìní rudých vojsk a policie. V jednom ze svých projevù roku 1920 zvolal: „A» zhyne tøeba devadesát procent obyvatelstva, jen kdy¾ zvítìzí revoluce!“ V pøedtuše neblahých koncù jeden z pøedákù té doby Lev B.Kamenìv navrhl Leninovi u¾ 7. listopadu, pøed osudným útokem na Zimní palác, aby zrušil trest smrti – byl pøirozenì odmítnut slovy, ¾e „je to hloupost, je to nepøípustné slabošství, pacifistická iluze. Je mo¾no se domnívat, ¾e se dá revoluce dìlat bez støílení?“ Nebylo divu, ¾e byl Kamenìv o necelých dvacet let pozdìji (1936) popraven.

Tragicky skonèila i další dvojice, Trocký a Dzer¾inskij – první byl strùjcem a hrdinou ruské revoluce, ten druhý, pøezdívaný jako architekt teroru, nebo té¾ „krvavý èi ¾elezný Felix“ byl zakladatelem  policejní organizace, z ní¾ se po mnoha promìnách vyklubala a pøešla pøes práh tøetího tisíciletí organizace zvaná KGB. Tito mu¾i tedy hned po vítìzném pøevratu rozeslali všem mocenským centrùm tento telegram: „Bìlogvardìjská kontrarevoluèní hydra je pora¾ena… Jsou odzbrojeni a nepotøebujeme se jich bát. To však neznamená, ¾e bychom je mìli nechat na pokoji… Èím døíve se jich zbavíme, tím døíve se pøiblí¾íme socialismu. Hou¾evnatý, neúnavný boj s tímto ¾ivlem, boj, v nìm¾ se nesmíme štítit ¾ádných metod a prostøedkù, a po nìm¾ nesmí zùstati na ¾ivu ani jediný bìlogvardìjský generál, dùstojník, ani jediný èetník, úøedník, pop, mnich, sektáø a vùbec ka¾dý, kdo je uhnìten z kontrarevoluèního tìsta, to» naše èekistické heslo…“

Nakonec tedy došlo i na autory tohoto telegramu – Felix Dzer¾inskij, co by zakladal stíhací instituce, zvané Èeka, zemøel roku 1926 za záhadných okolností – údajnì na infarkt myokardu, Lev B. Trockij byl poslán do vyhnanství – a smrt obyèejnou sekyrkou atentátníka jej   zastihla v Mexiku roku 1940. Ještì bìhem ¾ivota si posteskl, ¾e „Lenin a jeho spoleèníci jsou ji¾ otráveni vazkým jedem moci. Lenin je chladný eskamotér, který lacino rozprodá èest a ¾ivot proletariátu.“

Inu Lenin a jeho skvadra, v mnohonásobné míøe pak Josef Vissarionoviè Stalin, se stali reprezentanty moci, co by nesmírnì lákavé èarodìjnice. Rusko bolševické však bylo dnes pøetaveno v zemi oligarchù, a západní spoleènost se podrobuje korporacím finanèní anebo prùmyslové èi mediální povahy. Uprostøed všeobecného neklidu a rizika krizí, v hrozbì nového stìhování národù se i takzvaná civilizovaná spoleènost vzdává svých práv, pøipouští pomalé pøiškrcování svobod, ve prospìch sporného bezpeèí a všemo¾ných mocenských manipulací.

Planeta Zemì se promìnila v závodištì stran a klanù, jim¾ tleská z tribun konzumní dav s nadìjí, ¾e zítøek bude ještì bohatší, ne¾ dnes. I kdy¾ sen o bohatství Ameriky pro všechny je nesplnitelnou vidinou. Zahltíme se prostì odpady, zplundrujeme zdroje energie a surovin, nejen bez ohledu na chudší populaci zbývajících kontinentù, ale bez ohledu na planetu, která  naše rozpustilosti jednoduše neunese.

Mimochodem ji¾ nìkolikrát citovaný filozof Jièín, jak bývalo jeho zvykem, charakterizoval momentálnì nejsilnìjší mocnosti jednou vìtou: „Mezi americkými demokraty a ruskými komunisty není ¾ádný podstatný rozdíl v ¾ivotním názoru. Proto nazývám první komunisty a druhé bolševiky“. Moc v celém svìtì  také vydatnì obrousila své manýry – vra¾dí se ve velkém na periferii svìta, v samotném centru dìní padnou výstøely jen zøídkakdy.
×
Lenin byl tedy do jisté míry vizionáøem a strùjcem receptù pro nastávající vìk, kdy¾ napsal, ¾e „lidé se dìlí na ty, kterým se vládne, a na odborníky na vládnutí, na ty, kdo se povznášejí nad spoleènost a nazývají se vládci, pøedstaviteli státu.“ Vzpomeòme si na naši „svatou trojici“ na moc výkonnou, soudní a zákonodárnou, které zkorodovaly vlivem korupce. Proto¾e mocenské praktiky se mìní èasem jen nepatrnì, nakonec shledáváme, ¾e souèasné re¾imy jedou takøíkajíc na hranì, a sklouznutí do propasti nezákonnosti je rizikem, na nì¾ jsme si – jako na všechny hazardní kroky lidstva – prostì zvykli.

Jako by se k tomuto textu pøidával filozof Jièín, zanechal nám jen struènou poznámku, ¾e „všechno by se dalo nakonec omluvit, kdyby mìl èlovìk aspoò tolik slušnosti, aby se pøiznal, ¾e diferenciace pøi hodnocení ¾ivotù má èistì sprostý, praktický, utilitární úèel. Èert vezmi všechny ostatní, jde o nás, jsme pány ostatních tvorù a sami vytváøíme  mravní normy, jak je potøebujeme, podle práva silnìjšího. Kdyby se poctivì pøiznali, jsme svinì, tak budi¾. Ale oni si myslí, jak nejsou èistí a nevinní, jak jsou ušlechtilí.“

A dále, kdyby si pøiznali, jsme šelmy, správné je, co nám slou¾í, jde o ¾ivot našeho druhu, a proto máme právo na bezohlednost zrovna jako lev nebo ¾ralok, kdyby morálku chápali jako praktickou nutnost, umo¾òující sociální existenci, tak prosím. Ale oni si neodpustí, aby ne¾vanili o posvátných vyšších principech, mravních zákonech v nás èi nad námi, absolutních etických hodnotách pøikázání bo¾ích!“

„Nejhnusnìjší nejsou skuteènosti, ale pokrytectví. Ta banda pova¾uje za nutné se tváøit, jako by se nic nedìlo a všechno bylo v nejlepším poøádku.“ 

Tedy i bolševici se odvolávali na dìdictví kulturní minulosti. Bedøich Engels se pochlubil, ¾e jeho a Marxovo dílo  je odvozováno od prvních socialistù, oznaèovaných jako utopických, a dnes bychom øekli i naivních. (Byli to St. Simon, Fourier a Owen.) Z celé øady moudrých se pak zmínil o další trojici, o Kantovi, o Fichtem a o Hegelovi. Pozoruhodné, proto¾e z Kanta museli minout od poèátku jeho „kategorický imperativ“, týkající se ušlechtilých mravù a dobré vùle. Zásada mravního imperativu byla prostá: „Jednej podle zásady, o které bys chtìl, aby se stala obecným zákonem.“ Je to ovšem princip, který si mù¾e osvojit i ka¾dý nièema, který tou¾í po moci. Vlastní darebnost by chtìl povýšit na obecnì platný princip. Dokonce i u¾itím bezprecedentního násilí.

Immanuel Kant (1724-1804) mìl na mysli svou vlastní stì¾ejní myšlenku. „Dvì vìci naplòují mysl v¾dy novým a rostoucím ú¾asem a úctou, èím èastìji a více o nich èlovìk rozjímá: hvìzdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mnì.“ Tedy takøeèení klasikové marxismu si nejspíše všimli otázek, které nám Kant prezentoval: co mohu vìdìt, co mám èinit, v co doufat a co je èlovìk? To je ovšem otázka pro ka¾dého z nás, smrtelníkù – a ka¾dý na ètveøici otazníkù bude odpovídat podle svého zalo¾ení. Marx s Engelsem ovšem neba¾ili po osobní
 
moci, nicménì hlavní personou byl pro nì proletáø, doufali, ¾e døíve èi pozdìji dojde k revoltì a èinili všechno pro to, aby k této vidinì nabudili levici. Pøièem¾ Marx shledal, ¾e k dosa¾ení urèitého cíle je ochoten se spojit i s èertem…
                                                                       ×
Jejich  uèení bylo  tehdy víceménì jen snem, který vypadal jinak v Marxovì mládí, jinak v jeho støedním a pokroèilém vìku. No a Engels sám revidoval ještì pøed koncem ¾ivota nìkteré zásadní myšlenky, (napøíklad zákon hodnoty),  a kdy¾ zesnul (1895) v Londýnì, nabili jej, podle jeho vlastního pøání, do lodního kanonu a odpálili proti vycházejícímu slunci. I kdy¾ obìma pánùm ledacos nevyšlo, jak si pøedstavovali, tento výstøel byl dokonalým nápadem a potvrzuje Engelsovu znalost vojenské techniky. Nabije-li se do kanonu nìco jiného ne¾ náboj, výbuch rozpráší èásteèky ¾ivoèišné  hmoty do ztracena.
                                                                       ×
Inu dnes je marxismus jen jednou perlièkou v bohatství nejrùznìjších myslitelù a škol, od starovìkých civilizací, antické moudrosti a¾ k velké šíøi a myšlenkové hloubce posledního tisíciletí. Nìkdejší proletáøi se stali kvalifikovaným personálem, dokonce støední tøídou, která taje jako sníh, ovšem sociální pnutí dostává jinou dimenzi, jak jsme vidìli v obrazu nù¾ek, které se rozpínají do takové míry, ¾e hrozí prasknutí nýtu, který obì no¾nice dr¾í pohromadì.

Na závìr dejme slovo filozofu Emanuelu Rádlovi, který na téma revolucí  poznamenal, ¾e „takto, revolucí a agitací, pokøikem na celý svìt, se veliké nové myšlenky netvoøí. Kdy¾ nová idea se zvedá, je ticho a lidé ještì spí, ponenáhlu stíny tohoto svìta prchají a z ticha stoupá nové slunce nad zaml¾ená údolí.“
 
Text: Slavomír Pejèoch - Ravik
Grafika: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 26.04.2021  05:42
 Datum
Jméno
Téma
 26.04.  05:42 SV
 23.04.  11:46 Václav Opìt moudré zamy¹lení pana Ravika
 23.04.  11:15 Von