Trapasy s dìtmi ve veøejné dopravì jsou jedny z nejhorších situací, které se rodièùm mohou pøihodit, proto¾e není kam utéct. V¾dycky si vzpomenu na toho prcka, co vidìl starou babièku natøenou jak plakát a na celý vagón zajeèel:
„Tátí, proè je ta pani taková zmalovaná?“
Tatík jej odtáhl na druhou stranu tramvaje, nìco do nìj chvíli huèel, kluk zmlkl, ale po chvíli zase zakøièel:
“A tatí, co je to ta stará rašple?”
Tak my bychom rádi, aby se nám stalo jenom tohle…
Tramvaj pøijela skoro prázdná, Maøenka se nám vytrhla, prosmykla se návalem a hned vylezla na jednu volnou sedaèku. Sna¾ili jsme se k ní postupnì prodrat, ale šlo to tì¾ce, tak jsme èekali, a¾ si lidé oznaèí lístky. Nad Maøenkou se postavila sleèna, která se na ni usmívala a ona se hned zaèala culit. To je stádium seznamování. Pokud Maøenka uzná, ¾e se s danou bytostí dá mluvit, navá¾e s ní obèas konverzaci sama. Svým zpùsobem.
Její první seznamovací vìtu bych oznaèil za jednu z nejhorších, co se snad dá ve veøejné dopravì zvolit:
„Máte holej ZADEK!“ vyprskla na celou tramvaj s dùrazem na poslední slovo a zaèala se dìsnì hihòat. Sleèna mìla prostì nìjaké kalhoty se sní¾eným pasem, nebo jak se jim øíká a ano, èást pozadí byla vidìt. Do jisté míry to bylo tím, ¾e se dr¾ela stropních madel, tak¾e se jí bunda vysunula nahoru a tím se „holost“ zvýraznila. I v této zimì. Ne, ¾e bych si toho všímal, ale kdy¾ u¾ na to dcera upozornila…
Sleèna zrudla. Všichni v tramvaji se zaèali uculovat a nìkolik puber»ákù u dveøí se svalilo na schùdky. Ké¾ by to skonèilo jen tímhle.
Zatímco si sleèna sna¾ila stáhnout bundu, Maøenka svým hláskem, co doká¾e pøekonat jakýkoli hluk veøejné dopravy, zase vyprskla:
“Nastydne a bude vám kejchat!”
Man¾elka na mne vrhla vra¾edný pohled. Jako kdybych za to mohl!
„To jí øíkáš v¾dycky ty!“ sykl jsem nenápadnì. To musela uznat a hned zrudla. Maminka v¾dycky dbá na to, aby bylo dítì zakasané a nikde mu nic neèouhalo, tak jí pøesnì tohle v¾dycky øíká: “Nastydne ti zadek a bude ti kejchat!” Jsem z obliga! Super. To se mi èasto nestává. Vlastnì vùbec.
Pár lidí v tramvaji vyprsklo taky, sleèna byla celá èervená a nervóznì se smála. My u¾ se k Maøence nesna¾ili dostat. Jen jsme tak stáli v tlaèenici a vezli jsme se, jako bychom k nikomu nepatøili. Maøenka se pak dívala z okýnka a byla ticho. Sleèna nìkolikrát málem spadla, proto¾e se u¾ neodvá¾ila dr¾et nahoøe. Potom Maøenka s pohledem ven a pouènì vztyèeným prstíkem hlasitì zadeklamovala, jako by si vzpomínala na nìjakou pouèku: “Hlavní problem zítøka: nastydnou ti støívka!”
Dva vysokoškoláci kousek od ní se zaèali nepokrytì øehtat, jeden mlátil hlavou do tyèe. Puber»áci u dveøí se na schùdkách jen klepali jako hromada rosolu. Man¾elka znovu vrhla vra¾edný pohled. Ok, tak za to jsem ji¾ mohl já. Kdo by èekal, ¾e si na to zrovna vzpomene, zas tak èasto jí to neøíkám, já jsem otec, mnì je fuk, jestli je zakasaná. Já to hlídám, jen kdy¾ mi øekne maminka. Pak ji upravím a obèas to doprovodím nìjakou replikou s varováním ministerstva zdravotnictví.
Maøenka se otoèila ke sleènì a potøetí vyprskla:
„Budete KADIT snìhuláky!“
Sleèna i my mìli jedinou touhu: být úplnì nìkde jinde. Byla tak èervená, jako by jí prosakovala krev. Jeden pán naproti zaèal proti své vùli chrochtat, nìjak to nemohl udr¾et. Jeden vysokoškolák si to zaèal psát do mobilu. Puber»áci na schùdkách mìli smrtelné køeèe. Sleèna se otoèila po chrochtajícím pánovi, co¾ nemìla dìlat, proto¾e Maøenka ukázala svùj lehce odhalený zadeèek, ta to chápala jako hru, ukázala na její pozadí a s hysterickým chechotem zavýskla:
„BUTTCOIN!“
V angliètinì se ten výraz pou¾ívá pro pùlky zadku, proto¾e pøipomínají otvor na vhazování mincí. No ano, teï u¾ vím, ¾e jsem ji to nemìl uèit. Stále v tramvaji bylo nìkolik cizincù, kteøí netušili, o co jde. Tak¾e teï se zaèali øezat všichni. Vysokoškolákovi z toho vypadl mobil. My s man¾elkou jsme se zaèali pøesouvat na druhou stranu vagónu.
Zase pohled ven a zamyšlené deklamování se vztyèeným ukazováèkem: „K nemoci nás pøivádí – odhalené pozadí.“ Budu muset navrhnout mamince, aby s nezakasaným dítìtem nebyly dìlány takové cavyky, sám jsem netušil, kolik prùpovídek se k tomu pojí. A ¾e si je Maøenka všechny pamatuje. Najednou Maøenka zaèala poskakovat na sedadle a vùbec nedbala na sleènu, která jí zuøivì naznaèovala, a» u¾ nic neøíká nebo jen potichu. Zøejmì si vzpomnìla na nìjakou obzvláš» dobrou vìc. A opravdu zakøièela: „VE TMÌ SVÍTÍ – HOLOU ØITÍ!“
Tramvaj se rozeøvala tak, ¾e øidiè zaèal brzdit. Vysokoškolák myslím svùj mobil spolkl. Puber»áci se dr¾eli dveøí a klepali se, jako by probíjely. Chrochtající pán nìkolik lidí okolo poprskal. Sleèna se ji¾ smála taky, ovšem celá její poko¾ka vykazovala známky, ¾e jí brzo vyrazí ještì srp a kladivo.
Z toho plyne pouèení tzv. – Miranda warning: buïte obezøetní, kdy¾ napomínáte své dítì, proto¾e všechno, cokoli øeknete, mù¾e být a bude jednou pou¾ito proti vám.
Zdroj vtipné povídky: Autor M. M. Cabicar a jedná se o ukázku z knihy Dítì školkou povinné, kterou vydalo Nakladatelství Grada Publishing, a.s. a v elektronické podobì Knihkupectví www. Kosmas.cz
Dítì v tramvaji
