Drby a støípky ze ®i¾kovské republiky (4)
Proè ®i¾kovandy milovaly Toníka Pa¾outa
V èem spoèívá magická atmosféra ®i¾kova?
To kdybych vìdìl... (odmlèel se) Najdete tam tøeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještì poøád rázovití starousedlíci. Je to prostì nejlepší místo k ¾ivotu. I kdy¾ se hodnì mìní.
Jan Saudek, fotograf
* * *
Toník Pa¾out patøil k tìm jednìm z mála mu¾ù, které ¾eny rády dávají svým man¾elùm za vzor.
Toník, zvláštì pak po narození jeho prvního syna, pomáhal své vìrné dru¾ce Elišce, jak jen mohl. Pral podìlané pleny, èistì vyprané vìšel, pak ¾ehlil a nìkdy i doma uvaøil. Vše dìlal s velkou láskou tak jako i jinou práci – v¾dy» byl teprve tøi roky ¾enatý a doèkal se koneènì svého tolik vytou¾eného potomka, kterému dal jméno po Masarykovi - Tomáš. Byla to léta šedesátá èas socializmu s lidskou tváøí, a tak pomalu ka¾dý tøetí narozený chlapeèek byl v Èechách Tomáš Garrigue Masaryk.
Antonína Pa¾outa bylo pravidelnì vidìt ka¾dý den, jak kráèí s koèárkem a s hlavou hrdì vztyèenou do kopce smìrem do Riegrových sadù, kde na nìj u¾ nedoèkavì èekaly mladé ¾i¾kovské maminky se svými koèárky a dìtmi. Dìvèata tam mìla dvì lavièky, na které snad mìla licenci, a ty byly po celý den permanentnì obsazeny, tak¾e nikdo cizí se neodvá¾il na nì usednout. Jediné výsadní právo na lavièce sedìt mìl z mu¾ù Toník. Kdy¾ dorazil na místo a usedl, maminky ho okam¾itì obklopily a zaèaly se mu svìøovat se svými rodinnými i sexuálnímu problémy. Jednou, kdy¾ Toníkova ¾ena Eliška vidìla, jak jejího mu¾e okupují, štìbetají jako husy jedna pøes druhou a slyšela, o èem se baví, co všechno probírají, neodolala a naivnì se ho zeptala: „Toníku, èím to je, ¾e ty ¾enský mají k tobì takovou nezmìrnou dùvìru a bez jakýchkoliv zábran ti øíkají takové intimnosti, které by nikdy neøekly ani mnì, ¾enì?“
„Eliško, já ti sám nevím, je to pro mne záhadou. Asi to bude tím, ¾e doma nemají mu¾ského, který by jim dokázal, mimo sexu a nìkdy taky ne, dopøát tu pøíjemnost si je obèas vyslechnout a obèas jim i poradit.“
„Asi budeš mít, Toníèku, pravdu.“ - odvìtila na to Eliška s oddaným a zjihlým pohledem.
Mezi takové neš»astné ¾eny patøila i Jolanka Païourová. Byla to skuteènì krásná ¾ena, vysokého vzrùstu se vším všudy správným pøíslušenstvím a snad se jí nedalo nic vytknout, a¾ na délku jejích rukou, ty dosahovaly nadmìrné délky. Trápilo ji to moc, a¾ jednou si dodala odvahy a s nemalým ostychem se Antonína zeptala: „Toníku, ráda bych se tì na nìco pøeptala. Mù¾u? Snad mi poradíš. Podívej se na mne, jak vypadám...“ Rychle, jak kdy¾ vystøelí, vyletìla z lavièky a zaèala se pøed ním otáèet jako kuøe na ro¾ni, aby si ji mohl celou prohlédnout, a pak stejnì rychle pokraèovala - „Nejen ¾e jsem dostala po tom mojim starým tak blbý jméno jako je Païourová, tak k tomu mám ještì tyhle jak Lovosice dlouhé ruce a pøipadám si jak opice.“
Tonda se jakoby soustøedìnì zamyslel, podrbal se na hlavì a po chvilce s vá¾nou tváøí odborníka pøes anatomii jí tajuplnì sdìlil: „Ano, ano, Jolanko, všiml jsem si toho u¾ døíve a došel jsem k závìru, ¾e si za to mù¾eš sama. Èasto tì vídávám, jak se vracíš z nákupù obtí¾ena tì¾kýma taškami s jídlem a pivem pro starého. Nejen, ¾e je táhneš do kopce, tak ještì potom a¾ do pátého patra. Takhle to nemù¾eš dál dìlat, jinak skonèíš blbì a budeš mít za nìjaký èas ruce a¾ na zem a budeš si po nich šlapat.“
Jolanka vzala radu zcela vá¾nì a u¾ druhý den ji bylo vidìt, jak sebejistì kráèí ke svému domu ruce hluboce zaboøené v kapsách a za ní jak pes klusal sípající man¾el Karel, který jejím dlouhým krokùm nemohl staèit. V obou rukách mìl tì¾ký nákup vèetnì pro sebe lahvového piva na celý týden. Vypadalo to grotesknì, ponìvad¾ Karlík byl hubený jak napuchnutá ni», skorem o polovinu ni¾ší ne¾ Jolana, tak¾e kdy¾ šli oba vedle sebe, vypadali jako Pat a Patachon.
Jolana byla od té doby nesmírnì š»astná. Toníka z vdìènosti chválila, kudy chodila, ponìvad¾ zjistila, ¾e její ruce se u¾ neprodlu¾ují a aspoò zùstávají tak dlouhé, jako byly pøedtím. Spokojenost u man¾elù Païourových nebyla ale oboustranná. Pøi jednom náhodném setkání Antonína s Karlem zaèal Karel, celý rudý v oblièeji jak rozzuøený krocan, máchaje rukama nad hlavou, hrozivì køièet na celou ulici: „Tondo, Tondo, tohle ti nikdy nezapomenu! Tohle si vypiješ! Co ty si, bo¾e mùj, za kreténa! Co si to, ty vole, nakecal mojí starý? Já teï odøu všechny nákupy a ona nechce ani doma nic tì¾kého tahat a ani zvedat! Já tì snad, Antoníne, zabiju!“ Lidé kolem, i kdy¾ nevìdìli, o co jde, se náramnì bavili. Na komiènosti ještì pøidala rozjívená dìcka, která se jak na povel sebìhla z nejbli¾šího okolí kolem Païoura plného vzteku, a poskakujíce jako kùzlata, se dala do posmìšného povykování – „Bacha, bacha, bachaø jde! Bacha, bacha, bachaø jde!“ Ono bylo toti¾ v celé ulici známo, i holubi na støeše si o tom vrkali, ¾e Païour slou¾í vlasti na Pankráci s úzkou specializací pøedvádìní vìzòù ke stolici soudní.
Bylo by nespravedlivé se nezmínit o tom, ¾e man¾elé Pa¾outovi mìli doma devadesátiletou psychicky velmi èipernou støíbrovlasou babièku rodilou ®i¾kovaèku Marii, která byla velmi podobná babièce od Bo¾eny Nìmcové. Eliška ji jinak neoslovila ne¾ po polsku „babèa“, ta se tomu nebránila, bylo jí to docela milé a Elišku nadevše milovala. Mìly se obì dvì rády.
Babèa mìla mimo jiné ú¾asný a nepostradatelný smysl pro humor. Snad to po ní mìl i její vnuk Toník. Jejich spoleèná domácnost byla ještì z èasù raného mládí babièky Marie vybavena starodávným nábytkem, mezi nìj¾ patøily také ¾idle zvané „Kavárna“. Díky své nízké váze a nemalé stabilitì byly oblíbeny v kavárnách ve Vídni, a tak se také dostaly a¾ do Prahy. Pøe¾ily by desítky let, a¾ jednou nadešla jejich doba a nemilosrdnì na nich zahlodal zub èasu a v neposlední øadì také nadmìrná stokilová váha vìrné sousedky Bo¾eny Vaòousové udìlala své. Vaòouska byla toti¾ neodbytnou návštìvnicí, co dennì vysedávala, nìkdy i hodiny, v bytì Pa¾outových, kousala si obèas nervóznì nehty, plivala je na podlahu a dìlala babièce mimo bordelu v bytì spoleènost tím, ¾e ji krmila neèerstvìjšími drby republiky ¾i¾kovské. Mladí byli z ní neš»astní, ale nemìli svìdomí ji nìjakým chytrým zpùsobem vypoklonkovat a Bo¾enku by taky stejnì jen tak nic z rovnováhy nevyvedlo. Byla vylo¾enì, jak se øíká, jako splachovací pisoár a vše po ní splynulo jak voda po mastném exkrementu.
Jednou, kdy¾ babèa zjistila, ¾e její ¾idle jsou u¾ v kritickém stavu jen se rozletìt, zmínila se svému vnukovi, jestli by je nemohl nìjakým zpùsobem „slepit“, aby zase pár let dr¾ely pohromadì, ne¾ umøe. Antonín na to v ¾ertu, ale se zcela vá¾nou tváøí, mezi zuby procedil: „Babííí, øekni tý Vaòousový, a» k nám ty ¾idle pøijde opravit její starej, beztak je má ona na svìdomí, v¾dy» nám je tou svou stokilovou zadnicí velkou jako gará¾ úplnì zdevastovala.“
Za nìjaký èas, kdy¾ u¾ se na to zapomnìlo, se tato dobrosrdeèná staøenka se smyslem pro jakoukoliv srandu doštrachala na záchod, otevøela okénko do svìtlíku a zaèala plnou silou bušit holí, co to dalo, na okno kuchyòky sousedky Vaòousové, div divoucí, ¾e sklenìnou výplò nevyrazila. Vehementnì tloukla tak dlouho, ne¾ se okénko otevøelo. Babèa, ani¾ by pozdravila a nechala svou sousedku nìco øíci, tak neohro¾enì spustila: „Panííí Vaòousová, náš Toníèek tùhle øíkal, ¾e máte prdel jako gará¾, kterou ste u nás znièila všechny naše ¾idle, tak ¾e by mìl váš Edmund k nám pøijít a co nejrychleji je opravit! Já u¾ se na nì bojím usednout a radìji sedím na posteli a nebo na záchodové míse záchoda, kde se cítím bezpeènìší...“
U¾ silné bušení na okno avizovalo pro ostatní nájemníky v domì, ¾e se zase v jejich domì bude dít nìco mimoøádného. On toti¾ ten svìtlík mìl, mimo vìtrací schopnosti smíšeného smradu ze záchodù a kuchyní i jiné poslání – byl nìco jako domovní rozhlas bez drátù. V tu chvíli, všichni co byli doma se odpoutali od televizorù a naladili si odposlech na bezdrátovém rozhlasu ve svìtlíku.
„Tak to pøijde Toníkovi draho, poèkejte, a¾ pøijde domù mùj starej! Ten si to s vašim povedeným vnouèkem vyøídí! A já to taky takhle nenechám a ohlásím to na schùzi ulièního výboru domovních dùvìrníkù.“ - vyhro¾ovala jak pominutá a hulákala do svìtlíku, co to dalo.
Celý výstup domovní dùvìrnice skonèil náhle prudkým tøísknutím okénka, z nìho¾ se jak na povel vysypalo sklo do svìtlíku. Pak zavládlo v celém domì hrobové ticho. Bylo vymalováno a i zadìláno na malér na úrovni ulièního výboru.
Na druhý den se v podveèer vracel Antonín z práce domù, ještì na rohu jejich ulice v hospùdce Na Sklenáøce se stavil na fr»ana pro kurá¾ a se strachem oèekával, co bude, a¾ domù dorazí. Byl to pøeci jenom øezník z jatek, chlap udìlanej, s velkou párou v rukách. Babièka Toníkovi, ne¾ odešel ráno do práce, všechno vyslepièila, a ten si pomyslel: „Proè já radìji nedr¾el hubu.“
Kdy¾ dorazil do pátého patra, tak u¾ na nìj èekal na schodišti široko rozkroèený Edmund Vaòous a údr¾báøskou brašnou na rameni. Kupodivu se vùbec nemraèil – jen se pøátelsky na Antonína usmíval. Mìl rozta¾enou pusu od ucha k uchu.
„Tak tu èekám na tebe, Toníku, abych u vás opravil ty ¾idle. Ta vaše babèa je ale povedená, jen co je pravda. Já tej mojej starej furt øíkám, aby se tolik necpala, ¾e jinak budu muset rozšíøit futro u dveøí, aby se vùbec dostala domù, ale ona si nedá øíct.“
Faktem je, ¾e byl Edmund od své ¾eny, víc ne¾ polovièní a ¾e byl s dvojnásobnou vdovou Bo¾enou nejdéle ¾enatý, proto¾e tolik nefutroval jako jeho pøedchùdci a dokázal odolávat magické pøita¾livosti její kuchynì – ta byla skuteènì jedineèná. Klidnì mohla konkurovat pøes chodbu sousedce Evì Krupièkové, kuchaøce z povolání.
Co na závìr øíci, ¾e Bo¾ena nebyla v jádru tak špatná ¾enská, a tak nic uliènímu výboru nenahlásila a v krátkém èase na vše docela zapomnìla a zase babièku Marii, jako by se nechumelilo, dennodennì navštìvovala.
Související èlánky:
Nepøátel se nelekejte... - 1
Eva v Adamovì rouše - 2
Vykouøíme je jak èmeláky - 3
Václav ®idek
* * *
Anotaèní kresba: Antonie Kadlasová, akademická malíøka
Ilustrace © Miroslav Šesták
