Babí léto
Emilka je v našem mìstì pøes psy. Pøes všechny psy od tìch nejmenších, pudlíkù bílých nebo èerných, co mají srst jako astrachán a na krku mašlièku, pøes psy smetákovité, salámovité, hlídací a¾ po ty nejvìtší, vlèáky a chrty. Pøes psy, co štìkají kultivovanì, jako kdy¾ se jedním prstem »uká na klavír, i pøes ty, co ve dne le¾í jako kanape, a pak celou noc vydr¾í štìkat.
Kdy¾ jde Emilka na procházku, vidí svìt pøes psy, pøes jezevèíky, teriéry, fousky, pøes mini- i maxi- psy, a hlavnì pøes danì. ®e jsou na jaøe zahrádky plné krokusù, narcisù, upolínù a petrklíèù, to Emilka nevidí. Její oèi hledají psí boudy a nezdanìné psy. V jejích oèích je metr. Emilka se podívá na dùm a hned spoèítá zastavìnou plochu. Emilka mrkne do oken a hned pozná poèet bytových jednotek, Emilka kráèí po mìstì a volá, pejsánku, pejsánku, pojï ke mnì, nebo» jí jde o to, aby v útrobách mìstì neprodléval ani jeden nezdanìný pes.
„Emilko, to jsi ráda, ¾e u¾ jdeš za pár mìsícù do dùchodu," øekla jsem.
„A víš, ¾e se na to ani netìším? U¾ to naše mìsto nebudu vidìt pøes psy a pøes danì, u¾ mì lidi nebudou na ulici zastavovat a vykøikovat, psa nemám, štìkám sám, u¾ mi psi pøestanou posílat psaníèka."
„Psi?"
„Psi. Kdy¾ se poslednì mìnily danì psù, jeden mopslík mi napsal: Kdy¾ jsem s novou daní seznámil pána trefil ho šlak."
„U¾ nebudeš muset spát s puškou pod hlavou a sedat za temných veèerù na stolièce u kamen a èistit brokovnici."
„Ona spí s brokovnicí?“ otevøela obrovské modré oèi Olina.
Emilka se rozesmála, rozpøáhla pa¾e, jako by mì chtìla zadr¾et nebo obejmout. Pøipomnìla mi borovici, co stojí u dveøí její chaloupky Na Valech. Obrovské vìtve jsou jako Emilèiny ruce, které chrání všechno, co je na dosah. K jejímu domku vede úzká cesta, tak pro jednoho, a Emilèina chaloupka s okny jak dvì holubièky tu cestu lomí. Kdykoliv tam kráèím, zdá se mi, ¾e ta cesta vede pøímo do Emilèina domu, do Emilèiny lo¾nice, ¾e domem projdu na opaènou stranu a budu pokraèovat pøíkrým svahem dolù k øece. A proto¾e Emilka ví, ¾e ten pocit má ka¾dý nahodilý chodec, a navíc ví, ¾e je ¾enská, co má šarm a jiskru a dobrou povìst, spí s brokovnicí. Kdo ví, jak by na tom byla, kdyby spala bez ní.
Nejvìtší strach jí nahání ticho. Ticho zakleté do jejího domu. Kdy¾ vìtve borovice se nepohnou, kdy¾ støecha nezapraská ve švech, kdy¾ okenicí nezacloumá vítr, to Emilka vstane, vytáhne dìdeèkovu pušku a projde celý domek od sklepa po pùdu, prosvítí a prohlídne ka¾dý kout. Pak teprve ulehne a sní své sny, ve kterých nejsou koèky, v kterých je doma nalo¾ené zelí s kmínem, své sny o bezvadnì vymetených kamnech, své pokojné sny, sny modré jako sváteèní klobouk se širokou støechou, který Emilce padne k vlasùm. V nedìli si jej nasadí na své o odstín svìtlejší modré vlasy, zamkne dùm, dvakrát se vrátí pøekontrolovat zamèené dveøe a vykroèí na prùzkum psù. Vykroèí obleèena podle poslední módy, ve stejném tónu kabelku, rukavièky a klobouk, který korunuje její šarm. Nìkolikrát obejde mìsto, svùj hektar, a bìda psu, který je nezdanìný. Tím okam¾ikem, kdy vbìhne do zorného pole Emilèiných oèí, u¾ nezdanìný není, proto¾e Emilka je peèlivost sama. Hned odkvaèí do práce, pøipraví si pøihlášku a slo¾enku, zamkne kanceláø, pøekontroluje zamèené dveøe a jde domù. Doma si zatopí, pustí si televizi, dívá se, a vtom do obrazu vstoupí s hùlkou Mackie Messer a vedle nìho - nezdanìný pes. Otøe se Mackiemu o nohu a nakonec s ním dr¾í krok tak vyzývavým zpùsobem, ¾e Emilka radìji vypne televizi. A zaène pøemýšlet o tom psu, který pojednou ztìlesòuje starost. Jestlipak jsem v práci zhasla svìtlo, napadne ji. A ta myšlenka na ni dotírá stále naléhavìji, a¾ se Emilka obleèe, zamkne dùm, pøekontroluje, zdali zamkla, a jde do práce. Kdy¾ se pøesvìdèí, ¾e v kanceláøi svìtlo nesvítí, vrací se domù. Je spokojená a klidná.
Mù¾eš mi dát trochu zelí? øekla mi kdysi.
Proè ne, zelí máme napìchovaný kameòák.
Kdy¾ si na nìm pochutnala, vypravila se za mnou: Musím ti øíci, ¾e to zelí bylo moc dobré. Jak jsem pøišla domù, krásnì jsem si je všechno rozlo¾ila na vál a schválnì jsem si pøepoèítala kmíny. Jen tak pro zajímavost, proto¾e já kmín nerada. A víš, ¾e jich tam bylo pøesnì dvacet? Tak a¾ na podzim zase budete dìlat zelí, tak toho kmínu tam tolik nedávejte.
Kdy¾ si to pøeješ, tak ho tam nedáme, øekla jsem, a myslela jsem si o tom své.
Oèi jí záøily, jako by v tom zelí našla dvacet briliantù. Nadchnout se pro velkou vìc není nic zvláštního; ale v ka¾dém všedním dni objevit kousíèek šperku, to je umìní, pro nì¾ nemá talent ka¾dý.
Jednou po práci jsme pili na dobrý den, proto¾e ka¾dý den, který je dobrý, zaslou¾í oslavit, ale zábava postrádala ten správný tón, chybìla Emilka. Poslali mì pro ni. Venku u¾ byl podzim a tma. «ukala jsem na dveøe, zprvu lehounce, pak víc, a¾ jsem bušila, co mi síly staèily. Marnì. Postavila jsem ke dveøím láhev vína, aby si Emilka s námi mohla na dálku pøipít, a odešla jsem.
Kdy¾ jsme druhý den vyslechli Emilèino rozhoøèení, jak jí nìjaký opilec tloukl na dveøe a byl tak opilý, ¾e na prahu zapomnìl láhev vína, všichni jsme mlèeli. Nejhorší je sebrat èlovìku iluze. Emilka chòapla láhev a ze vzteku jí mrštila do popelnice, a¾ støepy zvonily. Dokazovala tím svou imunitu vùèi mu¾skému pokolení. Za»ukat jí na okénko by si nemohl dovolit nikdo, ani otec jejího syna ne.
Za tøicet let pøijel jen jednou. Stál s Emilkou na chodbì, kdy¾ jsem procházela kolem, a ona se mìnila ka¾dou vteøinou ze zralé ¾eny v dìvèátko. Rozkvétala mi pøed oèima jako Viktorie královská. Hned jsem pochopila, koho má pøed sebou. Od té doby u¾ nìco vody uplynulo, ale Emilku tak uzardìlou jsem u¾ nikdy nespatøila.
„Emilko, ještì mìsíc a pùjdeš do dùchodu," øekla jsem a pøehlídla šanony plné daòových pøiznání, vyrovnané jak øada vojákù. Øekla jsem to vesele, abych zastøela ten smutný pohled jejích oèí.
„A víš, ¾e se netìším, a¾ to mìsto nebudu vidìt pøes psy a pøes danì? Mám strach, ¾e u¾ se v nìm ani nevyznám, ¾e v nìm bez tìch psù snad zabloudím."
Zasmála se a znovu mi pøipomnìla Viktorii královskou, ten leknín, kterého je plné jezírko.