Jeho Velièenstvo zlodìj salámù
Co mì mrzí nejvíc, jak rychle pøišel Rex na chu» lidskému jídlu. A kdo ho na nì nauèil? Samozøejmì má milovaná maminka! Marnì jsem na ni apeloval, ¾ádal ji, zakazoval i pøikazoval, a» ho jen proboha nekrmí od stolu tím, co právì jí.
„Jsem snad krkavèí matka? Pøece ho nenechám trápit hlady, chudinku malýho, podívej se na ty smutný oèi, jak prosí a breèí! V¾dy» ty mu urèitì nedáš ani najíst, jak tì znám!“
Jistì… Zbyteènì jsem argumentoval, ¾e kdyby mìl tedy opravdu hlad, asi by ¾ral granule v misce, místo toho aby je pyšnì obcházel jako páv a tváøil se, ¾e ¾rát nìco podobného je pod jeho královskou úroveò. Zmetek jeden! Pìknì rychle si omotal matku kolem drápku.
Vìtšinou jakoby mimochodem pøijde do kuchynì, kdy¾ zrovna jíme. Poslušnì si sedne na zem v uctivé vzdálenosti a tiše kouká. Kdy¾ na nìj obèas mrknu, hned smutnì nakrèí oboèí a v oèích má takový zvláštní výraz, který lze stì¾í popsat slovy. Ka¾dý, kdo má psa, ale pøesnì ví, o èem mluvím. Jaká bezcitná povaha by mu odolala?
Já.
Proto pøichází na øadu druhá fáze. To se milý chlupáè posouvá pomalinku ke stolu. Kousíèek za kousíèkem, ale pozor, kdepak nìjaké plí¾ení! Schválnì dává najevo: Podívej, tady dole jsem! Kòuèí, funí, nohama škrábe po zemi, a jakmile se znova uvelebí do sedu, zapojí do hry i jazyk, kterým si bez pøestání olizuje tlamu. Mlask, já chci svùj díl!
Pokud i tohle citové vydírání sel¾e, nastává u¾ pøímý fyzický útok! Polo¾í mi hlavu do klína a jen smutnì odfrkává a kulí oèi. Z tlamy mu pøitom zapáchá tak krásnì, ¾e má èlovìk rázem vìtší chu» k jídlu.
Jindy zase znièehonic objevím zpod ubrusu vykukující velký èenich a slyším teskné kòuèení a plaètivý náøek. V tenhle moment bych musel matku asi jedinì pøipoutat k ¾idli, aby jí nezaèaly kusy snídanì, obìda èi veèeøe po hrstech padat na zem. A Rexíèek ¾ere a ¾ere… ¾e div nepraskne.
V souboji jeden na jednoho se uchyluje k lstivìjší metodì. To s pøehledem hereckého barda pøedstírá nezájem o vše kolem a jen neteènì polehává a pospává. Veèer po práci si takhle otec chystal jídlo. Vytáhne pivo, sáhne pro chleba, z linky vezme nù¾ a z lednice šišku salámu.
Vše si srovná na talíø za Rexova znudìného dohledu. Otvírák! Vzpomene si a vstane od stolu, na moment se otoèí a lup, to u¾ jenom slyším: „Rexi! Ty hajzle! Já na to mìl takovou chu»!“
Kdy¾ dorazím na místo èinu, je u¾ dávno po všem. V kuchyni odpoèívá vše na svém místì, pouze ta šiška salámu chybí. Rex schovaný v obýváku za køeslem dvakrát hodil ohryzkem a tatíkova veèeøe je fuè. Prostì zlodìj jak vyšitý! Poèkal si na vhodnou pøíle¾itost, packami se zapøel o stùl, do zubù popadl tuèný úlovek a hezky rychle se vypaøil. Vše bìhem nìkolika sekund a bez sebemenšího hluku! No øeknìte sami, nemilovali byste takového psa?
