Ty jsi ale bìhna!
Bìhání jsem v¾dycky nenávidìla. Èlovìk se u toho nevhodnì potí, nepøíjemnì zadýchává, flekatí jak dalmatin. Navíc je to èinnost nekulturní, nedá se u ní ladnì sedìt s nohou pøes nohu, pít víno ani tlachat o nových zázraèných tabletkách na hubnutí. Bìhání je toti¾ aktivita mnohem víc vhodná pro psy ne¾ pro lidi. Nejsem pro bìhání stvoøená. Rychlý pohyb mi nedìlá dobøe. Vzduch kolem mì najednou øídne. Pøita¾livost je vìtší. Mùj tlak dosáhne takových hodnot, ¾e si pøipadám jak jídlo v papiòáku. Uvnitø se celá nafouknu. Nohy mi vyrostou nejménì o tøi èísla a palec se sna¾í si ve špièce boty vykutat vlastní noru. Plíce se mi scvrknou do dvou rozinek, ke kterým vede místo prùdušnice popraskané slámové brèko. A zatímco mi prsa bolestivì pleskají o tváø, moje potní ¾lázy se sna¾í pøilákat co nejvíce komárù a agresivních psù.
U¾ ve škole jsem bìhání nesnášela. Ale sna¾ila jsem se. Motivovala jsem se. Hypnotizovala jsem spolu¾aèku pøede mnou s pøedstavou, ¾e mi ta mrcha ukradla mou poslední vlo¾ku, tehdy nedostatkovým zbo¾ím. Hrdá na svùj jedineèný výkon jsem tìsnì za cílem padla k nohám uèitele a zatímco jsem ho s vyvalenýma oèima prosila zbytky sil o umìlé dýchání, on pøesunul svùj pohled ze stopek na mì, pak zase na stopky a nakonec jen suše zkonstatoval. „To není bìh, ale procházka rajskou zahradou!“
Trénovat bìh jsem zaèala zcela nedobrovolnì pøed pár lety, kdy¾ jsem zaèala dojí¾dìt do práce vlakem. To souvisí s tím, ¾e jsem nenapravitelný èasový optimista. Projevuje se to tak, ¾e a¾ do poslední chvíle mám poøád pocit, ¾e mám dost èasu. Jakmile ale za sebou zabouchnu dveøe od bytu èi kanceláøe a podívám se na hodinky, musím vyhlásit poplach. Je zøejmé, ¾e za pìt minut ten kilometr na nádra¾í neujdu. A tak jsem musela zaèít bìhat. Na podpatkách. Jsem stoprocentnì ten nejlepší závodník v bìhu na podpatkách na svìtì.
Všichni chlapi by si zlomili nohu v první zatáèce a ¾ádná inteligentní ¾enská nemohla natrénovat na jehlách tolik, radìji by si toti¾ vzala taxík. Ujelo mi to za ta léta jen pìtkrát. Ètyøikrát byl kvùli mnì výpravèím zastaven vlak. Tøikrát mi fandili cestující stojící na perónì potleskem a skandováním. Dvakrát jsem si zpùsobila zranìní, kdy¾ jsem s odvahou kaskadéra naskakovala do rozjí¾dìjící se soupravy. A jednou mi byla odpuštìna pokuta za pøebíhání pøes uzavøený pøejezd. Miliónkrát jsem se zpotila jak stepní kráva. Ale postupem let jsem si na to dobíhání na vlak zvykla tak, ¾e v momentì ztráty zamìstnání mi po pár týdnech doma zaèalo to bìhání chybìt.
Slyšela jsem u¾ víckrát, ¾e doma èlovìk zaène blbnout, co¾ pøesnì se mi stalo. Nemusím, ale zaèala jsem bìhat rekreaènì. Já, odpùrce bìhání! A ještì divnìjší je, ¾e mì to zaèalo bavit. Postupnì jsem si zlepšila kondièku a jsem za to na sebe pyšná. Nedávno jsem navíc zinkasovala trefné ocenìní od známého: „Jsem tì vidìl, jak jsi trénovala. Ty jsi ale pìkná bìhna!“
Ty jsi ale bìhna!