Sedím na Kriváni a je mi dobre Vysokohorská turistika je na výmaz mozku, který právì nutnì potøebuji, nejlepší léèebný prostøedek. Zprvu se no¾kám nechce, ale jakmile se dostanu do rytmu, tak jdu a jdu a pøipomínám spíš robota ne¾ èlovìka, zapomínám na všechno. Z pórù mi støíká pot, od nohou se mi kouøí, hlava se postupnì vyprazdòuje…
Kdy¾ si uvìdomím, ¾e pøemýšlím, soustøedím se na pøítomnost, jít a dýchat, dýchat a jít, poslouchat štìbetání ptáèkù. Je to fajn, ale ¾e jsem to ještì poøád dìlala špatnì, mi dojde a¾ ve chvíli, kdy mi do myšlenek vhuèí vodopád. Celou dobu tu byl, ale a¾ teï pøehlušil morybundus v mé mysli. A¾ teprve teï jsem opravdu tady. Jdu. Cítím ka¾dý kámen na cestì, vnímám tetelení vzduchu, slyším ka¾dou mušku v okolí kilometru. Je to nádhera, být! Smoèit kouøící nohy v ledové vodì horského potoka. Nechat jehlièky chladu, aby otupily únavu. Pøírodní analgetikum zadarmo. Chtìla bych tu zùstat navìky!
A pak to zaène. Výtrysk tvoøivých nápadù. Letí kolem mne jako komety, které mohu a nemusím zachytit. Všechny problémy se s nimi dají vyøešit. Najednou jsou všechny starosti tak titìrné, tak jednoduché. V tomhle okam¾iku pøesnì vím, jak na nì, jak se k nim postavit, jak se jich nebát. Právì tady, uprostøed hor, v kalu¾i potu, mi to všechno dojde. ®e nejde o to, jak je problém zásadní, ale o to, jak se k nìmu postavím. ®ádná situace není tak strašná jako to, co si o ní myslíme.
O kousek výš cesta konèí ve snìhu. Trochu to klou¾e, musím dávat pozor, soustøedím se. Pak pøichází kolmá stìna s øetìzy. Co¾e? Tudy? Zapomnìla jsem si padák! Ale nestì¾uju si, zvládnu to stejnì jako všichni ostatní.
A¾ nahoøe, kdy¾ to mám za sebou, mi dojde, ¾e na øetìzech jsem skuteènì nemyslela na nic víc, ne¾ kam bezpeènì polo¾it nohu. Jestli nìkdo nevypne na túøe, vybral si moc snadný terén. V nároèném terénu to jde úplnì samo. Totální výmaz lebky. Myslím, ¾e mi šlo vidìt skrz.
Dobýváme vrcholy. Pro nìkoho dùle¾ité, pro jiného souèástí cesty. Patøím do té druhé skupiny. U¾ívám si ka¾dý kilometr, ka¾dý zajímavý výhled. Je to nádhera a cestou pro¾ívám jen jedinou nepøíjemnost. Bzuèení kolem mé hlavy. Stresík u¾ to není, ten u¾ odbzuèel, zato mouchy se k nám slétají na mejdan. Voníme jim potem. Nemù¾eme se ani na chvíli zastavit, ani¾ by se kolem nás nesrotila celá letka. Nebaví mì poøád mávat rukama. Moc by se mi hodily delší uši, kterými bych ty mršky mohla odhánìt. Uvá¾u dva culíky – a je to.
Poslední den stoupáme na Kriváò. Je to døina. Nejdøív lezeme po dvou, pak po ètyøech. Milosrdný mrak nás ovšem pøikrývá stínem a kdy¾ se vyšplháme koneènì a¾ nahoru, mrak se dobromyslnì vznese výš, aby nám dovolil se za odmìnu pokochat. Fíha! Všechno je odtud tak mròavouèké, jako by to ani nebyl náš lidský svìt. Tam dole bydlí tvorové menší ne¾ mravenci. Vidìt je lze snad jen pod mikroskopem. Tak takhle titìrní jsme! Jen bezvýznamné teèky v obrovském nádherném svìtì plném barev a tvarù. Snad poøád bude hodnì tìch, kteøí dojdou a¾ sem a také se s láskou podívají dolù. A také do sebe, øíkám si, proto¾e tam to celé zaèíná i konèí. U prázdné mysli oèištìné pøírodou.
Vysokohorská turistika je na výmaz mozku, který právì nutnì potøebuji, nejlepší léèebný prostøedek. Zprvu se no¾kám nechce, ale jakmile se dostanu do rytmu, tak jdu a jdu a pøipomínám spíš robota ne¾ èlovìka, zapomínám na všechno. Z pórù mi støíká pot, od nohou se mi kouøí, hlava se postupnì vyprazdòuje…
