Nuda?... aneb Chlapeèek a jeho štìteèek
Horké letní odpoledne dolehlo na autobusovou zastávku ®elivského. V tu dobu bývá dopravní „sedlo“ a na autobusy se èeká delší dobu. Jistì i proto se nad stanicí rozprostøela nuda, bublající a houstnoucí jako správnì vaøená povidla.
I èekající cestující vypadají unavenì, zdá se, ¾e nuda z nich stéká jako parafín z pøíliš rychle uhoøívající svíèky. Nemám však pojem nuda pøíliš rád, nevím toti¾ úplnì pøesnì, co to znamená, pøesto¾e se o ní èasto mluví, dokonce i mezi velmi mladými lidmi. Myslím si toti¾, ¾e v¾dy a za ka¾dé situace se dìje nìco, co je hodno pozornosti. Musí se jen vidìt a chtít vidìt. V¾dy je o èem pøemýšlet, a to za všech okolností.
Vra»me se však na autobusovou stanici. Vida, tamhle pøichází mladá pohledná maminka s hošíkem asi ètyøletým. Oba jsou krásnì obleèeni, snad a¾ nad obecné zvyklosti. Maminka má bìlostnou halenku plnou krajek, chlapeèek je nápadný ve svých hezkých, pravdìpodobnì úplnì nových botièkách.
Zaøadili se mezi èekající, kdy¾ tu maminka poznala mezi nimi dobrou známou. Hned se daly do øeèi, prostì drbaly a drbaly. Chlapeèek tím vypadl úplnì ze zorného pole dohledu. Zaèalo mì zajímat, jak na to bude reagovat? Mnohé dìti si v takovém pøípadì vy¾adují pozornost násilím, zlobí nebo povykují.
Ne tak náš hošík! Vysoké èelo, inteligentní, zvídavý a všímavý pohled a schopnost zabavit se sám byly patrné na první pohled. V ruèièce tøímal malý, úplnì nový lakýrnický štìtec, a byl tou svou hraèkou tak zaujat, ¾e nevy¾adoval další pozornosti.
Nedovedu si pøedstavit, ¾e by ètyøletý chlapec vstoupil do prodejny „Barvy – laky“ a suverénnì po¾adoval lakýrnický štìtec è. 2. Byl to zøejmì neobvyklý dárek od nìkoho, kdo asi tušil, ¾e právì ta neobvyklost hošíka plnì zaujme. A tak se stalo!
Z toho, jak pozornì sledoval okolí, se dalo vytušit, ¾e dobøe ví, k èemu takový štìtec slou¾í. Hledal, co a èím by mohl natøít. Ale najdìte nìco takového na autobusové zastávce!
Náhle se situace radikálnì zmìnila: Kde se vzal, tu se vzal, velký èerný pes! Pøibìhl a na jeden ze sloupkù podpírajících støechu èekárny udìlal tu obyèejnou psí lou¾ièku. Ne jenom takovou ledajakou psí znaèku, u¾ívanou psy bì¾nì k oznaèení svého teritoria, ale poøádnou lou¾i, hodnou tak velikého psího „kusance“. Hned nato odbìhl.
Chlapeèkovi zasvítila oèièka a u¾ sedìl na bobku, namáèel do lou¾e štìtec a peèlivì si roztíral tento nátìrový materiál na nové botièky. Dìlal to soustøedìnì, peèlivì, obèas si svoji práci prohlédl. A pokud seznal, ¾e to nìkde odbyl, svìdomitì nedostatek ihned opravil.
A maminka drbala a drbala a drbala. Také z ostatních cestujících si hošíka nikdo nevšímal, zdálo se mi, ¾e se všichni obírají jenom svými myšlenkami. Posléze hoch práci dokonèil, postavil se a zálibnì shlí¾el na svoje dílo.
Vtom kde se vzali, tu s vzali, odkudsi pøibìhli dva psi. A kdo jen trochu zná psí mentalitu, musí uhodnout, co následovalo. Jejich citlivé èenichy okam¾itì zaznamenaly cizí pach, co¾ v nich okam¾itì vyvolalo náramné rozhoøèení. Který vetøelec si tu znaèkuje naše teritorium!! Jaká drzost!!! To se musí ihned napravit! A u¾ oba psi stojí, ka¾dý po jedné stranì chlapeèka a oznaèují jeho nohy i botièky. Chlapeèek neprotestuje a maminka drbe a drbe a drbe.
A u¾ nají¾dí autobus! Maminka toho má asi ještì mnoho na srdci, ale je potøeba konèit. Louèí se s pøítelkyní, bere chlapce do náruèe, z botièek kape ještì nìco mokrého na luxusní sukni. Ale ouha! Zmìna rozdrá¾dila oba psy! Oni si svoje teritorium pracnì oznaèkovali a teï jim ho chce nìkdo brát! Haf, haf, haf!
Vrhají se na chlapeèka, vyskakují na paní, ji¾ také oznaèkovanou, i na štìtec s cizím zápachem, který chlapeèek stále dr¾í v ruce. Maminka nechápe nic, psi se derou za ní do autobusu. Nakonec je musí vyhnat násilím s pomocí ostatních cestujících. Vyhnat jako psy!
Autobus odjí¾dí, paní má chlapeèka na klínì a oknem vidím, jak kluk štìtcem pøejí¾dí po její luxusní krajkové halence.
Stanice osiøela. Osiøela také ji¾ vysychající psí lou¾ièka. Ta opomíjená, pøehlí¾ená, bezvýznamná, nicotná. Pøece však za kratièkou dobu své existence splnila vznešený úkol a jako krùpìj rosy èisté skanula do duše hošíka – stejnì èisté. Buï pozdravena, psí lou¾ièko, buï pozdraven, svìte, kde stále ještì kousek všední poezie vítìzí nad nudou!
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!
