Nevdìk svìtem vládne, aneb tøetí zuby
Myslím, ¾e nikomu z mladší generace bych nedokázala vysvìtlit, co za hrùzu èlovìka èeká, s pøíchodem tzv. “sandálu“, aneb tøetích zubù. Nìjak naivnì jsem si myslela, ¾e mne tento problém nepotká, ¾e budu zdravá a vitální a¾ do devadesáti. Pravda, v dobì mladosti jsem øíkala do sedmdesáti, ale teï zjiš»uji, ¾e to je na odchod moc brzy. Nota bene, kdy¾ mi paní doktorka potvrdila moji teorii o hravém zvládnutí stodvacetiletého vìku èlovìka.
Zrovna pøemýšlím o tom, ¾e byl-li by jediným nešvarem mého zdraví pøi té dlouhovìkosti pouze ten „sandál“, ¾e by se to snad dalo nìjak ustát. Ale takhle…
Rovnì¾ se mi líbil jeden pøeètený èlánek o blízké budoucnosti, který vysvìtloval zvídavému ètenáøi teorii klonování tøetích zubù. S nadšením jsem toto vyprávìla pøed lety své závodní paní doktorce, o které jsem byla pøesvìdèena, ¾e bude navìky slou¾it svým pacientùm. Její peèlivost a profesionální zruènost byla zárukou chození k zubaøi bez báznì. Mé zklamání s jejím odchodem do dùchodu se nedá vypovìdìt. Paní doktorka mi tenkrát øekla, ¾e pokud se tento experiment ujme, urèitì se toho nedoèkám, a pakli¾e ano, nebudu na nìj mít dostatek prostøedkù. Jako by nemohla vláda uzákonit: „Tøetí zuby naklonovat všem, bez rozdílu pohlaví a vìku“.
V dobì, kdy jsem zaèala mít v „hubì“ jako na vìtrné hùrce, vyvstal problém, kde sehnat øádného zubaøe. Nástupkynì naší závodní paní doktorky byla dáma sice velmi milá, rovnì¾ pøed dùchodem, ale její elaborát stál za starou belu. Èásteèná provizorní horní protéza mI neustále padala, obèas se zlomila a já jsem vypadala jako høebec v øíji. Opravdu, bába k zulíbání. Je zajímavé, jak v èlovìku dlouho pøetrvává touha zalíbit se, vypadat k svìtu. Jen¾e jak se má èlovìk líbit, kdy¾ musí dávat neustále pozor, aby mu ten cizí pøedmìt, co má v ústech, nevypadl.
Další paní doktorka, sehnaná více ménì z protekce, byla opìt ¾enou na svém místì. Odbornì obhlédla situaci a pravila, ¾e za urèitý obnos mi zhotoví protézu novou. A abych nechodila do doby, ne¾ bude dílo plnì funkèní s prázdnou pusou, a» si tu souèasnou protézu lepím tøeba ¾výkaèkou. Nevím, jaké má kdo zkušenosti se ¾výkáním ¾výkaèky s falešnými zuby, ale mnì se to jaksi nepodaøilo. V¾dycky po dvojím, trojím skousnutím se mi ¾výkaèka nalepila všude mo¾nì a nebylo mo¾né ji s úst dostat ven. Proto jsem volila taktiku pøed¾výkání. Touto delikátní èinností byla v¾dy povìøena má dcera. Hygieno, zavøi oèi!
Po ètrnácti dnech jsem se u¾ hrdì dívala s novou protézou vstøíc svìtlým zítøkùm. Nebylo tøeba ¾ádného pozdìjšího vylepšování, ten výrobek sedìl v ústech jako vyšitý.
Ubìhly tøi roky a jeden ze zubù dr¾ící háèek protézy mì zaèal pobolívat. Sna¾ila jsem se telefonicky kontaktovat paní doktorku, ale nedaøilo se mi to. Proto jsem navštívila paní, která mi zprostøedkovala seznámení s ní a ta mi øekla zdrcující novinu: „Paní doktorka pøed rokem zemøela ve vìku 47 let. Do kolene, kterým se opírala o køeslo pacienta, dostala melanom a do tøí týdnù byla pryè. Zùstali po ní dva nezletilí chlapci a zarmoucený man¾el.“ Její nástupkyní byla èerstvá absolventka, která si teprve zaèínala dìlat kariéru. Známá mi radila, a» si najdu nìjakého jiného, zkušenìjšího zubaøe, ¾e mladá paní doktorka za sebou zatím nemá mnoho úspìšných zákrokù. Vrátila jsem se tedy zpìt, pod køídla døívìjší ordinace, kde byla opìt nová paní doktorka. Musela jsem urèitou dobu èekat, ne¾ mne vzala do stavu, ale èekání se vyplatilo. Odbornì obhlédla situaci a s nedbalou elegancí mi vytrhla dva zuby, které dle jejího mínìní bylo zbyteèné opravovat. Bìhem týdne mi doplnila stávající protézu a po zaplacení úkonu jsem opìt vidìla svìt v rù¾ových barvách.
A pak šly dny, týdny a mìsíce a zaèaly se mi rozjí¾dìt spodní zuby. Má nedbalá elegance dostala øádné trhliny, ale já jsem své zuby bránila „zuby nehty“. Nápadnì jsem se zaèala podobat bezdomovcùm, snad jenom s tím rozdílem, ¾e cílenì a ka¾dý den jsem nevybírala popelnice stojící na druhé stranì ulice. I kdy¾… obèas se v kontejneru na papír dají najít zajímavé vìci.
Bylo mi nabídnuto øešení, ovšem èástka, kterou mìl být odmìnìn výkon lékaøky, mi doslova vyrazil dech. Proto jsem se rozhodla pro razantní øešení. Vytrhat a vyplnit druhou protézou. Tìch devìt zubù, co jsem tam mìla, padlo za vlast natøikrát. Informace, ¾e nové zuby dostanu a¾ za pùl roku, mne sice neuchvátila, ale na návrat nových mo¾ností jsem se docela tìšila. Jediným hendikepem bylo zjištìní, ¾e jsem bez nich obèas prskala na lidi, co¾ mne rovnì¾ nijak nepovznášelo. Na štìstí se mi nijak nezmìnila fysiognomie oblièeje, a to mne uklidòovalo. Pùl rok utekl jako voda, zaèaly se dìlat otisky a dnes tu sedím s pusou kompletnì vyplnìnou dvìma protézami, jednou èásteènou, horní a jednou úplnou, spodní. Jenom nevím, kam se vytratily ty záøivé barvy, na které jsem tak tou¾ebnì èekala. Dcera mne zepsula, ¾e má tváø má úplnì jiné rysy ne¾ døív, já se cítím jako spráskaný pes a se spodní protézou se zatím nemohu najíst. Tak jsem to vyøešila šalamounsky. Pokud jím, spodní zuby odkládám na talíøek. Pak si je nedbale strèím do úst a opìt si hraju na ¾enu z velkého svìta. Tlaèí sice jako sto èertù, ale mám nadìji, ¾e si za rok na nì zvyknu, jak pravila maminka jedné mé kamarádky. Na noc tu nádheru strèím do hrnku s vodou.
Jedno pozitivum to však má. Myslím, ¾e u¾ vím, jak se cítí kùò, kdy¾ mu do huby nasadí udidlo.
