Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Kalhoty
Ve svých vzpomínkách, které se pomalu chýlí ke konci, nemohu zapomenout ani na svého par»áka z Krasnice - Otu. Ota byl syn krasnického dentisty a byl o necelé dva roky mladší ne¾ já. Bydlel však skoro v sousedství, naše domy stály prakticky na samotì (o tom napíši pøíštì), a tak v dobì, kdy se pøiblí¾il školnímu vìku, stal se mým nejbli¾ším kamarádem. Dìvèata, s nimi¾ jsem byla v roèníku, bydlela a¾ na druhém konci Krasnice a navíc byla úplnì jiná ne¾ já. Maøenka i s o rok mladší sestrou Hedvièkou pocházely z velmi zbo¾né rodiny a byly vychovávány od malièka k tomu, aby se staly dobrými matkami a hospodynìmi. Jana, další spolu¾aèka, byla zase truc kluka - na tu jsem ani já nemìla! No a moji poslední dva spolu¾áci prostì táhli spolu. Ale mnì to nevadilo! Julinka to sice nebyla, ale Ota byl pro ka¾dou špatnost a za¾ili jsme spolu hodnì legrace i dobrodru¾ství.
Jednou, bylo to brzy potom, co jsem zaèala navštìvovat tøetí tøídu a Ota se stal prvòákem, jsem si to ráno vykraèovala do školy. Byl jeden z prvních dnù zaèínajícího podzimu, a proto¾e jsme byli na Vysoèinì, bylo zrána dost chladno. Tu jsem spatøila, ¾e proti mnì zasmušile rázuje Ota. Jeho maminka mìla obavu, aby se synek ráno nenachladil, a tak byl peèlivì obleèený - v elegantním, pod kolena dlouhém baloòáku, na krku kostkovaný šátek, na hlavì nasazený bé¾ový baret. Ale na první pohled se mi na nìm cosi nezdálo! Jen jsem nemohla pøijít na to co...
"Kam jdeš? Ty nejdeš dnes do školy?" podivila jsem se.
"Ále!" otrávenì mávl rukou Ota.
"Musím se vrátit domù. Uèitelka ví, ¾e pøijdu pozdìji..."
"Ale proooè?"nemohla jsem pochopit.
"No, proto!" vyrazil Ota a gestem zkušeného exhibicionisty pøede mnou rozhalí svùj baloòák. V tu chvíli mi bylo všechno jasné. Kamarád byl navleèen do košilky, svetru, punèocháèù....ale kalhoty, ty jaksi chybìly! "Jsem ráno spìchal..." utrousil na vysvìtlenou a pokraèoval v cestì k domovu.