Tanu Tuwa i Podkarpatská Rus jako obìti doby Existovala kdysi jedna zemièka u jezera Issyk Kul, která si po první svìtové válce a bolševické revoluci dovolila vyhlásit samostatnost. A jeliko¾ doba byla bouølivá a pøedstavitelé tohoto malého státu prohlašovali i v názvu svou loajalitu k velkému rudému sousedu, byla jim tímto státnost velkomyslnì ponechána - dokonce i Stalinem, který ji respektoval a¾ do roku 1944. Tak¾e Tanu Tuwu - Tuvinskou republiku, jsem našel i v prvorepublikovém pøehledu tehdejších státù svìta, které ji zøejmì braly docela vá¾nì.
Asi se toto nerovné sousedství malého, by» mezinárodnì uznaného státeèku dost podobalo vztahu dravé šelmy se sousední myší, který mo¾ná nìjakou chvíli vydr¾í, dokud šelma potøebuje. A pak stejnì dojde k tomu, ¾e myšku nakonec se¾ere, kdy¾ splnila svou roli. Tak¾e k tomu došlo rok pøed koncem války, kdy u¾ mìl zøejmì sovìtský diktátor všecko jasné a na nikoho se u¾ rozhodl se neohlí¾et. Tanu Tuwu prostì zabral a pøipojil, jak to mìli ostatnì Rusové ve zvyku u¾ z doby carù.
Co na tom, ¾e to v¾dycky nešlo tak lehce, jako v tomto pøípadì, kdy prezident Tuvinské republiky a její vláda zmizeli a zøejmì zahynuli nìkde ve stalinském Gulagu? Tak¾e - kdo si vzpomene na nìjakou samostatnou zemièku Tanu Tuwa? Snad jen na Labutì nad jezerem Issyk Kul. To vše je hodnì daleko a co moloch zachvátil, u¾ nevrátí. Alespoò bychom tedy mìli vzpomenout taky na naši Podkarpatskou Rus. Tu èást našeho státu, kde ¾ili v dobách Masarykovy republiky vcelku svornì Rusíni, ®idé, Maïaøi atd. A kam jezdili Ivan Olbracht i další spisovatelé, malíøi a fotografové. A také mnozí trampové do divoèiny lesù, hor, pastvin a jezer i hradù sedmihradských kní¾at. O zemi, o které psal Karel Èapek. Souèást našeho tehdejšího Èeskoslovenska, kde lidé na nìkdejší republiku dodnes vzpomínají a snad si jí mnozí i vá¾í, proto¾e byla demokracií, která i jim poskytovala všeliké mo¾nosti. A kterou nakonec spolu s naší armádou do posledka nìkteøí bránili. A to ještì dokonce a¾ do 18. bøezna 1939!
Tak¾e pøi vzpomínkách na Tannu Tuvu bychom jako na další rozhodnì nemìli zapomenout na naši Podkarpatskou Rus. Pøesto¾e nám bylo garantováno obnovení našeho státu v pøedváleèných hranicích, tohle Stalina nezajímalo. Èást našeho státu, Podkarpatskou Rus si násilím pøipojil roku 1945, kdy¾ pøedtím dal vyhnat naše úøedníky a policii z našeho území! A dodateènì si to pak dal odsouhlasit jako dar. To u¾ asi naší vládì nic jiného nezbývalo ne¾ vzdát se významné èásti NAŠEHO území, kusu NAŠÍ republiky!
To samozøejmì krvavému diktátorovi nebylo dost. Rozhlí¾el se po okolí. A napadlo ho Mongolsko se sice silnì prokomunistickou vládou, ovšem rovnì¾ samostatný stát. Proè ho nepøipojit a nerozšíøit tak rudé impérium, kdy¾ u¾ mìl pùl Evropy. A tak se obrátil na mongolskou vládu, která ochotnì (nešlo odmítnout) uspoøádala referendum o pøipojení k velkému bratru. Tentokrát ovšem Stalin tvrdì narazil, proto¾e Mongolové v roce 1946 velkou vìtšinou odmítli stát se souèástí SSSR. A tak si samostatnost svého (i kdy¾ vazalského státu) pøece jen uhájili, proto¾e tak odùvodnili svou neochotu být pøímou souèástí SSSR. A násilím to asi právì nešlo...
Po dlouhé dobì zase podobný scénáø - gruzínská Abcházie, Ji¾ní Osetie pak Krym a Donbas. A snad pak celou Ukrajinu? A pak ... Tak nezapomínejme na Tanu Tuwu. A to všecko pøedtím a pak. Je to smutné a pouèné.
